Kdysi jsem četla pěkný příběh. A před před lety, když bylo Lachtanovi hodně úzko a přijel se domů psychicky zhroutit, jsem mu jej převyprávěla. Tady je. Sice trošku upravený, páč si přesně slova nepamatuji ale závěr je stejný. Rodiče s malým hochem jezdili pravidelně vlakem na návštěvu k prarodičům. Jednoho dne řekl chlapec otci, že už je dost velký na to, aby cestoval sám. Doprovodili jej k vlaku, otec ho usadil v kupé a při rozloučení mu řekl: "Budeš-li se bát, sáhni do své kapsy". Vlak se rozjel, kolem kupé chodili lidé, nastupovali a vystupovali na nádražích a chlapci začalo být úzku. Chtělo se mu plakat. I vzpomněl si na slova tatínka, sáhl do kapsy a vytáhl lísteček. Na něm byla otcovým písmem napsána slova "Jsme v posledním vagónu". A tak i my, rodiče, jsme pro svého syna vždy v posledním vagónu. Ostatně jako všichni milující rodiče na celém světě. Nechť vám vaše ratolesti přinášejí jen radost. A nezapomínejte na "poslední vagón".

 Podzim. Čas teplých ponožek, horkého čaje, světýlek a dobré knihy.

 Asterix, mainský kocour, kterému říkáme láskyplně Rixí, měl rok. K narozenínám dostal "kočičí strom". Se dvěmi odpočítacími místy, boudičkou na spaní, košíkem na odpočinek a hromadou kožešinových bambulí okolo.  V prvních deseti minutách očesal všechny bambule, kromě jedné. Tu si asi nechává jako vzorek, abychom věděli, jaké bambule příště koupit a strom doplnit. Do boudy na spaní se mu vejde akorát tak přední polovina více jak šestikilového kočičího těla a když se snažil narvat do odpočinkového košíku, celá konstrukce se skácela k zemi. Od té chvíle si každé ráno zajde do patra zkontrolovat, zda tam ta příšerná a nebezpečná věc ještě bydlí a zbytek dne celý strom ignoruje. A naučil se otevírat dveře. Zatím tedy ještě ne vchodové. Ale v očích mu čtu vyhrůžku. Jen počkej, stejně ti vezmu z baráku roha.   Na noc jeho vigvam, tedy chemika pracovnu, i s kocourem uvnitř, pro jistotu  zamykáme. K  jeho velké nelibosti. A tak si tady spokojeně žijeme.