Nejsem žádný mičurinec a tak zatímco všichni vysazují semínka, někteří už mají i přepikýrované sazeničky, já letos opět spoléhám na svoji maminku. Byl jeden rok, kdy jsem měla taky plný parapet krabiček se zeminou a semínkama. Ale nemám na to trpělivost. Zdálo se mi, že nic neleze, takže jsem do hlíny pořád kontrolně šťourala. Nejspíš proto fakt nic nevylezlo. Naše zahrada je čistě okrasná. No okrasná. Minule šel okolo soused a říkal, že už to vypadá jako hezký Řáholec. Pamatuje si to tady jako nevzhledné rumoviště.
Moje kolena už nejsou nejmladší a tak se snažím, abych na ta opravdu stará kolena měla se zahradou co nejméně práce. Už teď jsem líná a stářím se tato moje vlastnost nejspíš neztratí, spíše naopak. Bude tady džungle.
Náš bývalý dům ve městě už takovou džunglí byl. Kolem dokola obrostený přísavníkem a vzadu břečťanem. Před vchodem se k zábradlí plazila vistárie. Někdy je mi líto, že jsme dům opustili. Občas mě napadne, jestli jsme neudělali chybu...

Foto: Naše minulost

"Časně ráno vstanu, protřepu křidélka, vyletím vzhůru, až do oblak. Jásavým zpěvem pozdravím nový den. A večer jdu spát utahanej jako kůň." To je text ze starého kresleného vtipu pana Jiránka.
Já vstala také časně. Točení hodinama mi opravdu pokaždé rozhodí moje jinak kvalitní a pohodové spaní. Do městečka jsem dneska proto přijela s předstihem. Před krámkem jsem si přišlápla tkaničku na botičkách pryskýřníkách a o schod venku jsem si opět rozrazila svoje oblíbené koleno.Ještě že paní zespoda nechala otevřené vchodové dveře do baráčku. Jinak bych si asi nabourala i hlavu. Díky rozvázané tkaničce jsem objevila, že botičky mají ještě pár dírek navíc, kterých jsem si předtím nevšimla a jdou tedy utáhnout tak, aby obuv na noze netančila. Škoda že jsem na to nepřišla v den, kdy jsem šla do práce pěšky. Chemik říká, že bych si měla koupit nákoleníky jako mají kolečkoví bruslaři a helmu a rukavice, jako mají cyklisté. Jinak prý si není jist, jestli se nezabiju ještě před dosažením důchodového věku. No na to, jak už jsem stará, ale přitom kam nám ten věk pro odchod do důchodu posunuli, budu mít asi ještě hodně příležitostí.
Celé odpoledne jsem strávila na zahradě sázením a přesazováním. A konečně jsem opět zprovoznila na dvorku fontánku. Kočičí posádka je z ní nadšená. Já taky. Je sranda je pozorovat, jak se snaží jazýčky zachytit kapky vody a nenamočit si při tom tlapky.
Utahaná jsem stejně jako ten pták z kresleného vtipu. Naleju si sklenku Cinzána, vystrnadím chemika z oblíbeného křesla, natáhnu nohy a budu dělat opravdové nic.

Foto archiv "Tak jde čas"

Sedla jsem k šicímu stroji. Přisuzuju to tomu, že mi dneska v hlavě nesvítí žádná žárovka a podle kondiciogramu je dnes můj intelekt na -37%. Uháčkovala jsem si nedávno dvě vsadky do polštářů, látky už mám koupené léta. Paní švadlena ale nemá čas. Celý duben slaví své 70.
No co může být složitého na šití povlaků na polštáře. Nic. Trochu asi bude problém zašít zip, ale z  pravěku mám knížku o šití, tak se do ní poprvé v životě podívám. To by bylo, abych to nezvládla. Sundala jsem ze šicího stroje historický psací stroj a deku, na které spává kočka Kačka, ale říkáme jí Kelišová. Keliška se dostavila vzápětí a projevila svůj nesouhlas se zrušením pelíšku. Moje vysvětlení, že je to stav dočasný a večer bude zase všechno na svém místě, jak je zvyklá, nechtěla pochopit a dál mi nadávala. Uklidnila se až ve chvíli, kdy jsem vytáhla spodní velký šuplík, abych vyndala hadry, ze kterých budu povlaky šít. Pochopila to tak, že má nový, parádně vystlaný pelíšek, vonící po levanduli. Tu tam mám v pytlíku kvůli molům. Kocouři zjistili, že se nahoře něco děje. Nemůžou chybět u žádné akce, tak to přišli zkontrolovat. Usoudili, že chystám nové pelíšky a stoupli si do řady. Čekali, že i oni dostanou každý svůj voňavý šuplík. Vytáhla jsem Kačenu, kocoury jsem nalákala na kočičí kapsičku a konečně vytáhla mašinu ze stolu. Zkontrolovala jsem spodní nit, nandala tu horní. No jo, ale nemám to nastříhané. Stříhat jsem chtěla v jídelně. Na stole ležela Malá madam a nechtěla se hnout. Shodila jsem ji ze stolu a ona uraženě nakráčela ke dveřím do předsíně. Prohnala tam Pinďu a to ji očividně zvedlo náladu. Vyjít ven kočičími dvířky pokládá odjakživa za potupu. Nechala si otevřít vchodové dveře a se vztyčenou hlavou a ocasem odkráčela.
Se stříháním látky na polštáře jsem ustřihla i kus ubrusu. Když nesvítí v hlavě žárovky, nelze očekávat, že mě napadne před stříháním ubrus ze stolu sundat. Stejně měl už nejlepší léta za sebou. Jako já. Dostala jsem depku, sedla si na židli a přemítala, jak je svět nespravedlivý. Když jsem se dostatečně politovala, šla jsem do patra k mašině. V šuplíku, který jsem nezavřela byla opět nasáčkovaná Keliška, každý kocour byl omotaný z jedné strany okolo mašiny. Když jsem je shodila a vyhodila, přidali se k Malé madam, což je jejich matka, a uraženě odkráčeli kočičími dvířky.
Při šití jsem si nezpůsobila žádnou větší újmu na zdraví, kromě té psychické. Zlomila jsem dvě jehly. Angažovala jsem tedy jehlu na riflovinu a ta moje zacházení vydržela. Sice jsou v látce trochu větší dírky, ale třeba se po vyprání smrsknou. Zipy jsem tam taky dokázala podle chytré knihy o šití nějak zašmodrchat, dokonce jdou otevřít i zavřít. Není to sice žádná sláva, není to ani k chlubení, ale na doma dobrý.
Háčkuju další vložku do polštáře. Doufám, že v květnu už bude mít paní švadlena po oslavách a zase začne šít. Má ve mě věrnou zákaznici. Šicí stroj nechám raději dál rezavět. Na šití opravdu nemám talent. Ani nervy.

Foto archiv

Ukázalo se, že pěší cesta do práce zase nebyla tak dobrý nápad, jak jsem si myslela. Kočičí posádka, když viděla, že nenasedám do Mazlíka, ale pokračuju v chůzi, se ke mě přidala. Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že nejdeme na procházku kolem kravína, ale jdu do práce. Obešli jsme teda kravín, jak jsou zvyklí a protože jim vytrávilo, nalákala jsem je doma k miskám a zavřela kočičí vrátka. Synek měl za úkol je tak po čtvrthodině uvolnit, aby posádka mohla ven.
Přes les to byla paráda. Sluníčko už svítilo a vonělo to zetlelým listím a jehličím.  
V polovině cesty mi moje nové botičky, o kterých jsem byla přesvědčena, že v nich mám nohy jako v peřince, začaly na hnátkách tančit. Utáhla jsem šňůrky. Po chvilce si na noze zatančily zase. Měla jsem si vzít do batůžku náhradní obuv. Teď to vím. Do krámku jsem dobelhala s půlhodinovým zpožděním. Z jedné paty na mě mrká puchýř, druhou mám odřenou. Nehet na palci pravé nohy mi nejspíš sleze. Palec levé nohy mi asi budou muset rovnou amputovat. Něco pozitivního ta pěší cesta do práce přinesla. Sice jsem si zničila nohy, ale krásně jsem si pročistila hlavu. Jo a kančíky jsem nepotkala. Nejspíš jsem funěla při chůzi tak, že mě pokládali za statného konkurenta a k cestě se raději ani nepřiblížili...

Kopla jsem váhu pod almaru a od teď s ní nekamarádím. Rotoped přemístím do ložnice a budu na něm stohovat nevyžehlené hadry. Šlapu každý den jak o život (i když synek tvrdí, že takhle se flákat na rotopedu ještě nikoho neviděl, a že je s podivem, že jsem na něm ještě nikdy neusnula, ale copak jedu Tours de France?) a výsledek? Nula od nuly pošla. Skoro. Protože těch pár deka nestojí za řeč.
Koupila jsem si sportovní botičky. Chemik neprotestoval,  protože byly slevněné o pět stovek. No nekupte mi je za ty prachy. Po stránce estetické sice nic moc, ale hnátky jsou v nich jako v peřince. Od pondělka začnu chodit do práce pěšky. Krámek šéf definitivně zavírá k prvnímu červenci, to ještě něco kilometrů nachodím. Když bude hezky. Musím trénovat, než začneme s tou turistikou. A je to od nás pořád z kopečka. Přes les se trochu bojím. S Mazlíkem jsme už několikrát potkali kančíky. Ovšem se svojí  postavou připomínající tělesnou schránku nebožtíka Bivoje, bych s nějakým kancem neměla mít problém. Při nejhorším začnu ječet a to by bylo, aby se nelekl víc než já. I chemik tvrdí, že by ve městě mohli zrušit sirény a angažovat za mírný poplatek moji maličkost. Prý to dá jako připomínku při příští veřejné schůzi. Tatínek myslivec nám dětem radíval, že když potkáme v lese kance, máme vylézt na strom. Takový strom ještě nevyrostl, který by mi hodil dolů žebřík, abych mohla vyšplhat nahoru. Běžet před kancem také nemá cenu. Rychlejší než já je všechno.
Synek říkal, že mi povolí vstup do svého pokoje, kde má posilovací lavici. Jeho pokoji se důsledně vyhýbám. Je bordelář a nemíním si rozčilováním krátit život. Raději přestanu chodit do celého patra. Co kdyby chtěl, abych si to alespoň vyzkoušela. Kdepak, já se mám ráda. Už jste byli v mučírně? To co má synek v pokoji jsem poprvé viděla tam. Na to nejsem psychicky připravena. Kromě toho začíná růst všelijaké lupení, tak snad změna jídelníčku pomůže víc než rotoped. S kusem masa samozřejmě. Protože na rozdíl od chemika, já králík nejsem...

Foto archiv

V sobotu večer se chemik rozhodl, že když už si koupil tučný tvaroh, pustí se do výroby krémáka. Recept mu dal jeden z jeho zákazníků. Nevidím nic složitého na tom ušlehat šlehačku, hodit do ní vanilkový cukr a zamíchat do toho tučný tvaroh. Ovšem chemik je zodpovědný člověk, nemínil nic podcenit. Nejprve přišel konzultovat, v jaké nádobě má ušlehat smetanu. Poradila jsem mu plastovou odměrku, ve které šlehačku šlehám já. Zdálo se mu, že se tam nevejdou metličky. Na argument, že mě se tam metličky zatím vešly vždycky, takže nechápu proč zrovna jemu by se tam vlézt neměly, opáčil, že kdoví, čím to šlehám. Bylo jasné, že mě chce nalákat do kuchyně, zaměstnat  výrobou krémáka a působit jen jako instruktor. Neskočila jsem mu na to. Další dotaz, kde mám vanilkový cukr a odpověď, že stále na stejném místě, okomentoval slovy, kdoví, pořád něco někam stěhuješ. Musím podotknout, že co jsme se sem nastěhovali, v kuchyni se s ničím nehnulo. Ten vanilkový cukr tam mám dát hned, nebo až nakonec? V pohodlí křesla jsem slyšela, že zapnul ruční šlehač. Po chvilce se ozvalo nespokojené mručení a přišel další dotaz to jako má být pořád tak řídké? Na kolik to šleháš? Na jedničku. Můžeš klidně naplno. Přišel synek. Kývl hlavou směrem ke kuchyni co se tam děje? Ale táta se rozhodl udělat krémák. Tak to se jdu podívat, to bude zajímavé. A šel otce psychicky podpořit. Vzala jsem fotoaparát a šla činnost hlavy rodiny zdokumentovat. Vidět ho v kuchyni při výrobě čehokoliv se mi hned tak nepoštěstí. Nastala fáze přidání kostky tučného tvarohu. Synek pronesl, že chemikovi donese sluneční brýle a ještě lepší by byl ochranný štít, který bohužel naše rodina zatím nevlastní. Chemik se urazil. Přidal tvaroh, hodil tam rovnou trojku a metličky zůstaly viset v tvarohu. Musíš to nejprve pomalu rozmíchat s tou šlehačkou a až potom tam dát vyšší rychlost, aby ti  tam nezůstaly hrudky. Hodil po mě rozladěný pohled a se slovy když jsi tak chytrá, udělej si to sama, chtěl pracoviště opustit. Tak to teda ne. Chtěl si udělat krémák? Chtěl. Radila jsem mu dobře? Radila. Tak ať ho taky dodělá. Uvízlé metličky uvolnil ze šlehače. O co to mám oklepat? Nejspíš o odměrku, když to šleháš v ní. Aha. Hodně tam toho na těch metličkách zůstalo. Tak to otři prstem. Prstem? Nejsem žádné čuně. Nikdo neříká, že jsi čuně, prostě se to tak dělá. Ty to tak děláš? To jsi teda pěkné čuně. Nicméně přejel dráty metliček prsty. Pak je vrátil do šlehače, začal jedničkou, přeřadil na dvojku a pak na trojku. Tomu co namíchal bych krémák neříkala. Tipla bych to na recept Ládi Hrušky z TV Nova. Myslela jsem si, že nic horšího než Babica už být nemůže. Mýlila jsem se. Hruška ho překonal. Ovšem chemikova hmota je celkem jedlá. Iluzi a radost z pomyšlení že ušetřil mu brát nebudu ...
Ani si nevšiml, že použil stejný šlehač, kterým na podzim míchal v kýblu barvu na vymalování ložnice.

Kubíček si ráno našel staronový pelíšek.

Každý kolem je teď takové nějaké pochcíplo. Pochcíplo, to je výraz jedné moc šikovné dámy jménem Vlastička, který jsem s radostí zařadila do svého slovníčku. Vlastička ještě používala slovní spojení, které si také dobře pamatuji, krása s nádherou dohromady, ale to jsem zatím neměla kde uplatnit. Všichni se vymlouvají na jarní únavu. Mezi náma, já znám únavu jarní, letní, podzimní a zimní. A nevymlouvám se na ně. Prostě rovnou řeknu, že jsem líná. Nejlíp se překonává lenost jarní. Protože zahrada nepočká, plevel se množí geometrickou řadou a čím víc ho vytrhám, tím víc ho roste. Stejně je to s trávou, ale tu má na starost chemik, tak mě nebere. A protože pořád kupuju další a další rostliny, tak je také musím zasadit. Jarní lenost se dá překonat. Sice silou vůle, ale dá.
Letní lenost, to je jiná. Ta se přemáhá těžko. Já ji vlastně ani nepřekonávám. Ráno musím jen zalít zahradu, cca jeden a půl hodiny práce. No práce. To je silný výraz pro courání se po zahradě s hadicí v ruce. Totéž podvečer. A mezitím flákání. Miluju letní flákání. Když se před pár lety chemik naučil dělat výbornou ledovou kávu, flákání postoupilo na vyšší level. A až budu mít pořádnou terasu a lehátko, bude letní flákání dokonalé.
Podzimní únava začíná s padáním listí.  Už je vše sklizeno, blíží se dušičky a s ním čas svíček. Ten čas mám ráda. Na kopcích okolo roste smíšený les a když se začne barvit listí, je to, a teď to konečně použiju, krása s nádherou dohromady. V tu dobu jsem tak krásně líná, že se na to už teď těším.
Zimní únava začíná někdy v čase točení hodinami. To upadám do stavu částečné hibernace, ze kterého mě pravidelně probere advent. To jsem nejakčnější z celého roku. Kolem Tří králů opět upadám do stavu hibernace, ze kterého mě probere až jarní únava.
Tomu se říká koloběh života. To, že mi ho zpestřuje chemik, synek a náš početný zvěřinec, to je jen taková přidaná hodnota a milý bonus od pánaboha...

Foto archiv

Vyšitý obrázek čeká na kolegu, budou pak spolu v ložnici

Kousek z naší kuchyně