Jako každý rok i letos prohlašuju, že těsto na perníčky uhňahňám čo skoro. Tak snad to letos vyjde, protože v předešlých letech jsem se k výkonu vzchopila někdy kolem desátého prosince, do Vánoc perníky nezměkly a poživatelné byly někdy kolem velikonoc. Když na sockách vidím, jak některé ženy stresují už teď, nechápu. Co bude, to bude a co nebude, z toho se svět nezboří. Už dávno nejsem žádný nervák, věk člověka zklidní. Vytáhnu zažloutlý cár papíru, na kterém jsem si kdysi poznamenala, co budu péct. Je už notně proškrtaný, protože toho, co budu péct každoročně ubývá. A tak jsem letos oznámila svým dvěma chlapům aby každý vybral dvě svá nej cukroví. Perníčky být musí, ty jsou samo mimo výběr. Protože jak říká chemik, vůní perníčků mu začínají Vánoce. 

Vánoce v průběhu let...

 Mám ráda podzim. Oderské vrchy se zbarvují do všech barev, zahrada se ukládá ke spánku a Dušičky nám připomínají,  jak krátká je naše cesta na tomto světě. Včera  u nás byla moje osmdesátitříletá maminka. Vytáhla jsem kufr se starýma fotkama a zavzpomínaly jsme  na ty, co znala ona a kteří už nejsou i na ty, co jsme znaly obě a kus cesty šly s nimi společně. A protože jsem "stará struktura", nechápu dnešní posedlost  haloweenem, ženy, které se chlubí umělými náhrobními kameny postavenými na zahradě, baráky ověšené pavouky a dveře ozdobené umělými pavučinami, lebkami a kostrami poházenými na pozemku kadě tadě...Prý to dělají pro děti. Ne, nedělají. V dětech se má pěstovat krása od dětských střevíčků a ne morbidnost a zrůdnost. Pro ty co mermomocí chtějí vidět kostlivce doporučuji návštěvu Kutné Hory nebo Kapucinského kláštera v Brně. Tam si užijí a snad pochopí, že nikdo nejsme nesmrtelný, a tenhle importovaný rádobysvátek do našich končin nepatří. Vzpomínám na nápis u kapucínů "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.".

Kdysi jsem četla pěkný příběh. A před před lety, když bylo Lachtanovi hodně úzko a přijel se domů psychicky zhroutit, jsem mu jej převyprávěla. Tady je. Sice trošku upravený, páč si přesně slova nepamatuji ale závěr je stejný. Rodiče s malým hochem jezdili pravidelně vlakem na návštěvu k prarodičům. Jednoho dne řekl chlapec otci, že už je dost velký na to, aby cestoval sám. Doprovodili jej k vlaku, otec ho usadil v kupé a při rozloučení mu řekl: "Budeš-li se bát, sáhni do své kapsy". Vlak se rozjel, kolem kupé chodili lidé, nastupovali a vystupovali na nádražích a chlapci začalo být úzku. Chtělo se mu plakat. I vzpomněl si na slova tatínka, sáhl do kapsy a vytáhl lísteček. Na něm byla otcovým písmem napsána slova "Jsme v posledním vagónu". A tak i my, rodiče, jsme pro svého syna vždy v posledním vagónu. Ostatně jako všichni milující rodiče na celém světě. Nechť vám vaše ratolesti přinášejí jen radost. A nezapomínejte na "poslední vagón".

 Podzim. Čas teplých ponožek, horkého čaje, světýlek a dobré knihy.

 Asterix, mainský kocour, kterému říkáme láskyplně Rixí, měl rok. K narozenínám dostal "kočičí strom". Se dvěmi odpočítacími místy, boudičkou na spaní, košíkem na odpočinek a hromadou kožešinových bambulí okolo.  V prvních deseti minutách očesal všechny bambule, kromě jedné. Tu si asi nechává jako vzorek, abychom věděli, jaké bambule příště koupit a strom doplnit. Do boudy na spaní se mu vejde akorát tak přední polovina více jak šestikilového kočičího těla a když se snažil narvat do odpočinkového košíku, celá konstrukce se skácela k zemi. Od té chvíle si každé ráno zajde do patra zkontrolovat, zda tam ta příšerná a nebezpečná věc ještě bydlí a zbytek dne celý strom ignoruje. A naučil se otevírat dveře. Zatím tedy ještě ne vchodové. Ale v očích mu čtu vyhrůžku. Jen počkej, stejně ti vezmu z baráku roha.   Na noc jeho vigvam, tedy chemika pracovnu, i s kocourem uvnitř, pro jistotu  zamykáme. K  jeho velké nelibosti. A tak si tady spokojeně žijeme. 

 

 Celý život jsem měla na paměti heslo "Co tě nezabije, to tě posílí." Posledních pár měsíců jsem je musela přehodnotit a vyměnit. Jsem ve věku, kdy hlava říká "konečně si můžeš dělat co chceš. Ale mozek varuje "zkus to a umřeš." 

 Prázdniny se pomalu chýlí ke konci, dny se zkracují a za pár dnů i naše vlaštovky opustí kravín a vydají se na svoji každoroční pouť do teplých krajín. Sedáváme s chemikem na dvorku a pozorujeme jejich houfování a zkoušky letu ve formaci. 

Na konci roku dostaneme do rukou projekt na přestavbu "výminku", kde je nyní sklad, na opravdový VÝMINEK. A pak začne závěrečná etapa našich životů. Čeká na nás závěrečná jízda. Tak s nadšením vpřed!

 O víkendu se jal chemik zazdívat otvory ve zdi kravína, kde už není střecha a má se stát součástí zahrady. Pořád říkám, brzdi, nejsme nejmladší. Ale znáte to, chlap má svoji hlavu a poručit mu nemůžete. A tak už v sobotu odpoledne cítil záda a v neděli už byl chabr. Ještě že má paní Válkovou se zlatýma rukama a ta ho v pondělí dala jakž takž dohromady.

 Čekáme na pana bagristu, který má v zahradě odstranit část spadnuté opěrné zídky a nahradit ji lomovým kamenem. Snad do konce týdne dá vědět. S Lachtanem počítat nemůžeme, ten nám tady před více jak třemi lety nechal Šakala. Koupil ho s tehdejší přítelkyní a den na to se rozešli. To je story jak ze špatné telenovely a jednou pro svá budoucí vnoučata napíšu knihu s názvem "Jak váš otec poznal vaši matku" a zatím jsme na čísle šest. Aranka, Opilka, Sešívaná,  Studentka, Matka 1, Matka 2 nebo-li Štěkna. Uvidíme, koho nám nakonec domů přivede. Kde zrovna teď bydlí nevíme, tušíme jen, že někdo v okolí Opavy. Jak říká klasik "Malé děti, malé starosti. Velké děti, velké starosti".

Předvčírem jsem courala po oblíbených stránkách. Mezi nimi mám uložené tři oblíbené misty malíře. Po konzultaci s chemikem jsme si koupili obraz od pana Ondřeje Kočára. Doplní naši sbírku jeho obrazů. Kdysi jsme jej objevili v galerii v Opavě. Z jeho děl na nás sálá světlo a teplo. Tak se mám opět na co těšit. 

Do patra v baráku moc nelezu, jen když potřebuju něco z mrazáku. To patro je z půlky pokoj Lachtana a druhá polovina teď patří kocourovi Asterixovi, kterému říkám zkráceně Rixí. Tentokrát jsem se přemohla a vyšla až na pavlač, abych si  zhora vyblejskla svítel latnatý, strom, na kterém se objevily penízky odkvetlých květů. Na jaře se už klubaly listy, když přišly holomrazy a celý strom omrzl. Ale příroda, jal se říká, je mocná čarodějka, a objevily se listy nové, svítel žlutě rozkvetl a tolik penízků jako letos nikdy předtím neměl.

Přeji pěkný zbytek dnešního dne a zase někdy přijdu "pokecat".