Sedím v křesle, na klíně mi chrní kocour. Další kocour spí s Bertíkem na gauči. Nad hlavou mi lítá ve stropě Jingels. Před časem se vrátil z letní dovolené. Podle tempa, které hned po návratu nabral, odpočinul si důkladně a vrátil se plný sil a elánu. Když nelítá, chroustá polystyrén nebo dřevěná prkna, která tvoří strop. Jsem z něho na palici. Je z něj na palici chemik. Jen kočičí posádka je v klidu. V časopise chemik objevil inzerát na elektronický odpuzovač hlodavců. Při první cestě mezi lidi jej koupil. Nainstaloval do něj baterie a bazmek začal blikat. Závěr? Opravdu domácím zvířatům nevadí. Nevadí ani chemikovi a ani mé maličkosti. Vadí našemu mladému. Když jsem to přinesla do jeho pokoje, zkroutil hlavu a se slovy "okamžitě to odnes" mě z pokoje vyhodil. Nevadí ani Jingelsovi. Vesele sprintuje ve stropě, občas si dá na svačinu kousek polystyrénu či prkna. Evidentně mu nevadí, že polystyrén není zdravý a prkna jsou napuštěna přípravkem proti červotoči a natřena barvou. Mohu tedy jen konstatovat, že buď z mé nebo chemikovi strany byl některý z předků hlodavec. Jak jinak si vysvětlit že zvuk z přístroje slyší v celém baráku jen náš pětadvacetiletý syn? ...

Než jsem se vrátila od kadeřnice, napadl první bílý třpytivý sníh. Krása s nádherou dohromady. Na první sníh se vždycky těším. Teprve později prskám že to venku klouže,  pes má po procházce bříško a tlapky jako prase, v botičkách mám vlhko a zebou mě ruce. A růže pořád ještě kvetou...