středa 8. února 2017

Zazvonil telefon. Slušně se představím a popřeju dobrý den, Na druhé straně se ozve: "Dobrý den pane chemiku, chtěl bych se zeptat..". Přeruším proud slov z druhé strany s tím, že nejsem pan chemik ale paní chemiková, co momentálně ve sluchátku asi zní jako pan chemik, protože jsem chorá. Z druhé strany omluva a přání brzkého uzdravení. Po cca čtvrt hodině telefon. Slušně se představím a popřeju dobrý den. Ozve se opět: "Dobrý den pane chemiku ... Uvedu na pravou míru to, s kým dotyčný hovoří. Omluví se, popřeje hodně zdraví a na shledanou.
Po pátém, stejně probíhajícím hovoru jsem to zabalila. Asi zavolám sama sobě, jestli fakt zním jako ten můj chemik. Nezavolala jsem. Zavolal chemik. Tomu se nepředstavuju, předpokládám, že ví,  komu volá. Ozvalo se. Ty už jsi vstal? Zavolej mi mamku, potřebuju s ní něco probrat. Tak to už je fakt moc. Tohle nevydýchám. Když i vlastní muž mě slyší jako chlapa...
Dokud nebudu znít opět jako paní chemiková, neberu telefony. Ani chemikovi.