sobota 23. května 2015

Jmenuju se Tim, je mi pět měsíců a kousek a všichni mě milují. Já se miluju taky. Protože jsem krásný, milý a zasloužím si to. Přestaly mi chutnat noviny a papíry vůbec a přešel jsem na žužlání bot. Nejraději si do pelíšku v pracovně nosím boty mladého páníčka. Ale mám asi po žížalkách, protože je přestal dávat do otevřeného botníku a schovává si je do almary. Jen co se naučím otočit klíčkem, zase si je budu půjčovat. Tak jsem si donesl botu staršího pánička. Dostal jsem na zadek. Nevím za co. Jen jsem chtěl botě trochu upravit fazónu. To snad není zločin, že jo. Panička mu hned vyčinila. Kdyby si hrál se mnou a nekarbanil s počítačem, jeho boty prý by mě nezajímaly. Sice se panička mýlí ale alespoň někdo se mě zastal. Ona mě má asi nejraději. Včera na mě mladý páníček jen co vyšel na chodbu začal ječet, tak jsem se mu vyčůral na bačkoru. Chtěl mi dát taky na zadek ale schoval jsem se pod lavici. Panička mu řekla, že se nemá divit až mu počurám i jiné boty, když mě stresuje. Houby stres, pomstít jsem se chtěl. Ještě že je panička taková naivka. Začaly mi vypadávat zuby. Jeden panička našla a dala ho na okno pracovny, aby si ho páníček prohlídl. Paníček jí pořád připomíná, že nechala můj zub na okně. Panička prý jen čeká až najde alespoň další jeden zub a udělá mu indiánský náhrdelník. Paníček to prý nosit nebude. Není cvok. Musím se taky svěřit, že se mi smějí že jsem kluk a pořád čurám jako holka. Měli by si sami vyzkoušet zvednout jednu nožičku a stát jen na třech. Jednou jsem to už skoro zvládl a pak jsem zjistil, že jsem nepočůral pampelišku ale sebe. Panička to všude dávala k dobru, tak jsem byl chvilku naštvaný. Na omluvu mi dala do misky boží manu, šunkofleky. Teda to ona si myslí že to mám pořád ještě tolik rád. Od té doby co jsem je poprvé ochutnal z bráchovi misky jsem ovšem ochutnal lepší věci. Takže to že šunkofleky jsou pro mě boží mana si myslí už jen panička. Budu muset vyvolat akci Timísek vybírá co bude papat. A Timísek bude papat určitě jen kuřecí řízečky...




















středa 13. května 2015

Házím do kbelíku vyrýpnuté pampelišky. Tim je s radostí vytahuje a roztahuje po dvorku. S chemikem jsem se domluvila, že dnes zprovozníme na dvorku kočičí fontánku. Klečím na šutrech, tlačí to jak ďas a kbelíkem vybírám ze škopku vodu. Tim mi radostně skáče na záda a tahá mi culík. Když chci škopek vytřít hadrou dočista do čista, vyrve mi hadr z ruky a maže s ním pryč. Honit ho nebudu, na to jsem moc stará a ještě mám otlačená kolena. Stejně ho to za chvilku přejde. Nepřešlo. Honí hadru po dvorku, občas si ji přišlápne a hodí čenichovku. On honí hadru, já začnu honit štěně. Při poslední čenichovce mu hadru seberu. Málem jsem škopek vytřela psem. Visí na hadře a nechce se jí pustit. Konečně je nádoba suchá a čistá. Teď je na chemikovi aby tam nainstaloval čerpadélko. Chemik neprozřetelně součástky čerpadla pokládá na zem. Než ho upozorním že já bych to teda nedělala, štěně součástky roznese po dvorku. V trávníku se fakt hledají blbě. Štěně se snaží chemikovi pomoct. Chemik ho odhání. Štěně chce pomáhat ještě víc. Chemik našel roztahané součástky. Skoro všechny. Nejspíš trpíme dočasnou slepotou, protože tyčku co patří do fontánky a je její téměř největší součástí, jsme nenašli. Napustila jsem do nádoby vodu, dala na ni rošt a teď budeme čekat, až se zmizelý kus někde vynoří. Vždycky se všechno ztracené časem vynoří. Jen aby už nebylo po sezóně...

Fotografie ukládám průběžně na Picasa.
https://plus.google.com/photos/114032194771912217967/albums?banner=pwa
Foto: Miluju květen

















Foto: Zahrada mojí maminky





pondělí 4. května 2015


Zase jedna věc zdárně dokončená. Za prezentaci záclonky na brance jsem byla včera tvrdě zkritizována neznámou dámou. No co už, každá máme svůj názor. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že to někdo vezme tak, že běžně věším na plot či branku záclony. Teď záclonce háčkuju ještě sestřičku. Okna v budoucím krámku jsou dvě. Ovšem už to nepůjde tak od ruky jako ta prvni. Přeju hezký den.

neděle 3. května 2015

V pondělí zavolala sestřička od zubaře, mám-li v úterý čas přijít, pan doktor mi vymění dočasnou vložku v zubu za definitivní. Jak mě může takhle překvapit! Normálně se začínám psychicky připravovat na návštěvu stomatologa už ve chvíli, kdy slezu z křesla v ordinaci a nafasuju kartičku s dalším termínem za půl roku. Ale ze dne na den? Trpím.
Úterý - Vstávám s pocitem týraného tuleně. K zubaři se mi vůbec nechce. Ale když se musí tak se musí. Pan doktor by měl vynechat hlášení sestřičce, zub po zubu jí hlásí v jakém je který stavu. Tristní poslech. Více jak polovina zubů je podle něj mrtvá. Netuším kdy zemřeli,  netuší to nejspíš ani stomatolog. Vzhledem k tomu, že počet zubů u mě nikdy nepřekročil počet zubů  dětského chrupu, je zubařova statistika ještě smutnější. Přijedu domů a oděju se do černého. Pietně si připiju na každý zemřelý zub. Na konci dne nejspíš budu nalitá jak dělo. Nicméně mi pan doktor vyjmul provizorní zátku v zubu, jal se čistit kanálky po vytažených nervech. Někdo by mu měl říct, že ptát se pacienta píchá, když mu předtím nacpal do úst tunu tampónu a jazyk mu drží prstem aby se nehýbal, není moc vhodné. Co odpovědět, když mluvit se nedá. Alespoň jsem na něj koulela očima. Bolely mě ještě ve středu.
Ordinaci pana zubaře se zjevně daří, protože má nové zrcátko. Žádný plast, krásné chromované. A myslím, že i zvětšuje. Protože když mi ho vrazil do ruky abych se podívala jak mi krásně ucpal kolíkama prázdné kanálky, zdálo se mi že to nemůžou být moje zuby. Ta hrůza co se na mě dívala a hlavně ta velikost, to se do mé pusy vejít nemůže. Musela se podívat i sestřička. Jestli se musí dívat do úst každému pacientovi, její plat je naprosto zasloužený a doufám že jí zubař platí dobře.
Na závěr představení mi bylo sděleno, že je třeba udělat rentgenový snímek pro zdravotní pojišťovnu. Asi pojišťovnu brzy vyměním za nějakou, která tuhle krávovinu nechce. Protože to byla nejbolestivější část celé návštěvy u zubaře. Sestřička mi navlíkla naprosto neslušivou těžkou hnusně zelenou vestu a aby toho nebylo dost, krk mi omotala hnusným zeleným těžkým límcem. Stomatolog mi narval do pusy jakousi krabičku. Málem mi s ní uřízl jazyk. Vím že chemikovi by to nevadilo ale přesto jsem na protest a z bolesti vytáhla krabičku z pusy. Dostalo se mi pokárání a vrazil mi tam krabičku znovu. A ještě mě donutil abych si ji přidržovala sama. Když mi sestřička ústroj opět sundala, byla jsem stomatologem pochválena. Prý jsem byla statečná. Čekala jsem tedy medaili za statečnost nebo alespoň obrázek. Za mých mladých let to bývalo dobrým zvykem. Nedočkala jsem se. Alespoň že to týrání bylo zdarma.
Středa - Zjistila jsem, že mi začala chutnat povidla. Jsem nějaká divná. Přišel balík s kytkama. Jsem šťastná.
Čtvrtek - Přišel mi balík s kytkama. Jsem šťastná. Chemik je nešťastný, musel balík zaplatit.
Pátek - Chemik se mnou zcela dobrovolně jede do Brna pro starý stůl. Jede s námi i mladý. Naprosto nedobrovolně. Je třeba stůl snést ze sedmého patra. Po schodech, páč do výtahu se nevejde.  Celou cestu synek hudrá. Říkám, že jestli nepřestane, tak ho vydědím. Dostává se mi přednášky (jako už poněkolikáté) že to nelze a proč to nelze. Mé přesvědčení že se dětem nemá dostávat vysokého vzdělání se utvrzuje. A právnického vzdělání jim už tuplem netřeba. Občas mě napadají slova z Jiráskovi Filosofské historie  "Herodes, to byl král!". Stůl je krásný, mladý přestal prskat a den je taky krásný. Jo a v Brně už kvetou šeříky.
Neuschnu - dostala jsem i pusu pod třešní. Rozkvetlou.

Fotka z inzerátu

Sobota - Nastal čas vystěhování krámů z bývalé dílny ve výminku. Chemik na tom pilně pracuje, posléze se přidává i synek. U oběda mi pánové oznámí, že hnusné, přímo odporné skříně na chodbě výminku zůstanou. Vytočím se. Ovšem kvůli klidu u jídla jim sdělím, že buď skříně půjdou pryč nebo mě výminek přestává zajímat. Večer tam skříně stále straší. Chemik přichází s dotazem kafe nebude? Oznamuju mu, že stávkuju. Oponuje, že jsem nezaložila odbory. Odbory jsem založila už dávno, jen to zapomněl. Odbory prý nemůže založit jeden člověk. Může. Já vydám za dva. Jsem předseda i místopředseda. Pokladníka nepotřebujeme, protože jsme nesolventní odborář. Já předseda i já místopředseda. Chemik diskusi vzdal a šel dělat Vávru. Čekala jsem, že odbory kafe nedostanou, ovšem Vávra je čestný muž a udělal kafe i odborům. Mezi obědem a kafem stačil vyklidit dílnu ve výminku a pověsit keramickou výlevku. Takže zatímco oblouk na anděla už čeká čtvrtý rok na dokončení a na anděla sedá prach, výlevka čekala jen dva roky. Velká gratulace chemikovi. Můj seznam co má pověsit, vyrobit či přestěhovat se o jednu položku zkrátil. I tak je pořád velikosti A4. Hustě popsaný. Malinkatým písmem.
Velký dík paní keramičce Věře Jenšovské. Je to fakt kus krásné práce. Ta výlevka.
Večer chemik kouká na hokej a já pouštím v pracovně štěndovi klasiku. Brahmsovy Uherské tance, Smetanovu Vltavu, Čajskovského koncert B moll, Louskáčka a Labutí jezero. Končím koncert oblíbenou Carminou Buranou. To abych napravila štěndův hudební vkus. Protože celý týden do něj chemik po večerech hustil rock...
Neděle - Připisuju si další malé vítězství. Skříně na chodbě nebudou. Hurááá. Mám šťastný den...