čtvrtek 29. května 2014

Buď se náš zvěřinec rozhodl založit si přepravní společnost s názvem "Klíšťě nasedni si", nebo zakládají sbírku brouků a začali klíšťaty. Pokaždé, když objevíme na některém z domácích mazlíků klíště, je vytaženo a zpopelněno. Načež je na mazlíka aplikován ochranný postřik. Tento akt kočičí osádka nenávidí a někteří její členové už když vidí v mé ruce pinzetu, snaží se ze všech sil chemikovi z náruče zdrhnout. Zatím se to nikomu  nepovedlo, chemik je imunní i vůči vzteklému vrčení. Když byť jen koutkem oka pak zahlédnou, že se blížím s lahvičkou s ochranným postřikem, jejich chuť zavraždit nás a zahrabat nabude na intenzitě. Očima metají blesky a svíjí se v náručí chemika jako klubko užovek. Chemik ovšem vydrží hodně. Zaslouží si metál za statečnost.
Včera po ránu mi v autě svítila nejen oranžová kontrolka dole vpravo a blikalo světýlko vlevo nahoře. Na to jsem zvyklá a ignoruju obě. Naprosto zcestně se rozsvítila i kontrolka vlevo  dole. A ještě dokonce měla uprostřed vykřičník. Jediné co mě napadlo, tak že mám zatáhnutou ruční brzdu, ale vyzkoušela jsem to a zdála se být v pořádku. S vykřičníkem na přístrojové desce jsem sjela z našeho kopečku do městečka. Když jsem pak Mazlíka nastartovala k cestě domů, kontrolka s vykřičníkem už se tam nevyskytovala. Oddechla jsem si, nemusím podávat hlášení o závadě chemikovi. Ovšem při přistání doma jsem na to přišla. Kontrolka s vykřičníkem signalizovala opravdu špatně sundanou ruční brzdu. Musím Mazlíka pochválit. Ani se při cestě dolů necukal, neřval, nevyváděl, jen se tiše snažil upozornit, že brzda patří dolů celá. Byl by to ideální chlap. Chemikovi to říkat ani nebudu, nesvěřil by mi pak nejspíš ani hrábě...

Foto: Dnešní upršená zahrada








sobota 24. května 2014

Potřebuju nějaký obleček na zahradu. Nutně. Pokud možno  něco, co vydrží špatné zacházení, nebude v tom horko a zahalí co zahalit půjde. A když bude i slušivý, nebudu se zlobit.  Nepotřebuju svoji celkem esteticky pojatou zahradu znemožnit svojí naprosto neestetickou figurou. Moje nejoblíbenější zahradnické džíny vzaly onehdá za své. Do popelnice jsem je vložila se slzou v oku a i nyní jim věnuju tichou vzpomínku. Vydržely hodně a nejlíp se v nich chodilo těsně před rozpadem. Způsobily si díru na stehně a na sedince. Stářím byly tenoučké, vydřené a tudíž i velmi prodyšné a pohodlné. Moje tělo s nimi žilo v naprosté symbióze.
Do krámů s hadrama chodím v nouzi nejvyšší a proto jsem tedy  zasedla k hromadě hadrkatalogů.  Už při prvním listování bylo jasné, že to co předvádějí anorekticky vyhlížející manekýny nebude pro mě to pravé. Například bikiny jsou vzdušné dostatečně, leč nezahalují téměř nic. Trpěla by zahrada, sousedi, okolojdoucí, chemik i já. Náš zvěřinec by nejspíš emigroval. Letní šaty z krepu, bavlny nebo i  lnu by byly příjemné, ovšem jen do chvíle, kdy bych se musela ohnout k záhonu či odvážela kolečka plná plevele. Škrtám, šaty jsou nepraktické. Zbývá tudíž zabrousit do sekce kalhot.Krátké kalhoty v mém případě nepřipadají v úvahu. Lýtka jsem si sice na rotopedu zpevnila, ovšem jejich objem zůstal zachován. O stehnech ani nemluvím. Musím najít něco plandavého. Našla jsem ve čtvrtém katalogu. Najít jednobarevné, lehoučké a plandavé kalhoty s gumou v pase na širokou a krátkou babu, byl téměř nadlidský výkon. Na zkrácenou velikost jsem rezignovala. Začnu se lísat k šicímu stroji. Abych ho připravila na to, že spolu budeme po delší době zase spolupracovat. Gatě budou totiž potřebovat notně zkrátit...



pátek 23. května 2014

Venku bylo v podvečer opravdu teploučko a voňavo. Ze zahrady se ozývalo cvrlikání zpěváčků, u nohou mi ležel Bertík, na klíně se válel kocourek a dvě černé kočičí dámy to z povzdálí pozorovaly. Takový krásný den určitě patří mezi "čisté radosti mého života". Těším se na léto, kdy hebounké kožíšky naší kočičí posádky zavoní čerstvým senem. Je pak radost mít je na klíně a zabořit do jejich voňavých kožíšků nos. Kam se na tu vůni hrabe Chanel.

Foto: Zahrada, zvířátka










středa 21. května 2014

Dnes mám volný den. Jsem bez auta a tak budu dělat společnost psí a kočičí smečce. Sluníčko už hřeje, svítí jak o život. Na obloze azuro. Nemůžu najít svoji apartní kšiltovku, o které synek tvrdí, že v ní vypadám jako strýček Pompo. Pořád lepší vypadat jak strýček Pompo, než jako brýlatá panda po požití. Tak totiž vypadám, když si na hlavu narazím slamák. I rychlost mám podobnou rychlosti pandy.
Taky nemůžu najít nůžky. Minule jsem stříhala na zahradě fólii. Jsem si jistá že jsem je určitě dala tam kam patří, ovšem skřítek "Abysemtonašel" je někde zašantročil. Není to jediná věc, kterou zahrada spolkla. Taky červené zahradnické nůžky se nemůžou najít. Jeden by řekl, že červená půjde v záhonu či trávě vidět. Není tomu tak. Mám podezření, že všechno nářadí se po položení do trávy chová jako chameleon. Prudce změní barvu a je k nenalezení. Chemik mě vytáčí dotazy co zase hledáš, případně kde jsi si zas co položila.
Ještě stále jsme nesjednotili názor na finální vzhled fasády. Takže včera jsme svorně dospěli k rozhodnutí, že to necháme ještě rok uležet. Ukecala jsem chemika, aby tedy pod okna jídelny připevnil litinové konzole a provizorní desky, abych tam mohla dát truhlíky. Nevím, jakou odměnu očekával, ale když už měl vrtačku v ruce, donesla jsem i svícen, který už hodnou chvíli čekal na svoji příležitost v almaře. I přesto, že musel jak na konzolách tak na svícnu zvětšit, tedy převrtat všechny díry, obešlo se to z jeho strany bez větších protestů. Zadarmo to ovšem není. Musela jsem mu slíbit upečení fujtajblíku. Snad zapomene koupit jablka, fujtajblík dá moc práce ...






Ranní procházka po zahradě









neděle 18. května 2014

Co se týká žehlení, jsem bordelář. Tak velký bordelář, že mi to přerostlo přes hlavu. Dnes jsem se k tomu postavila čelem. Dala jsem si závazek, že každý den vyžehlím z té hromady vypraných a voňavých hader deset kousků. Po té  jsem pohledem zhodnotila, že budu muset přitvrdit, protože další hromada vypraných a voňavých hader se nakupila na sušičce. Odhadla jsem to tak na závěr roku 2015, kdy budu hotova. Protože když se dostanu do poloviny hromady, hadry už nebudou voňavé a čisté, ale uležené a zaprášené. Bude je tudíž nutno znovu vyprat. Vznikne takové perpetum mobile. No jak to tak píšu, asi to všechno hodím do kontejneru a koupím hadry nové. Akorát ještě nemám vymyšleno, jak na nové hadry vytáhnu prachy z chemika. Když jsem si včera povytáhla své zahradní kalhoty a ony si na stehně udělaly díru, chemik prohlásil, že to nevypadá zas tak špatně a že slyšel, že se to tak dneska nosí.
Jdu se překonat a takhle navečer vyžehlím těch kousků 11. Začnu nejspíš kapesníkama ...

sobota 17. května 2014

Klidně bych už několik dní mohla sedět na okně a zpívat si "prší prší, jen se leje". Druhá možnost je sedět u krbu, přikládat jak v lednu a zahřívat si staré kosti. Zvolila jsem variantu b a se mnou taky kočičí posádka. Jen vyběhnou ven a už se rvou dovnitř. Polovina května a psa by ven nevyhnal. Oni se ani vyhnat nedají. Když zavelím "jdeme se vyčurat" hodí pohledem jdi si sama, nám se nechce. Nebo jim taky v očích vidím otázku "ty už zase musíš?" A když se jim už opravdu chce, tak vylezou z hlavních dveří, očurají roh baráku a hezky po suchu se vrátí ke dveřím do obýváku. Nehodlají si namočit ani jednu tlapičku.
Ještě mě napadla třetí varianta, ale tu jsem bleskově zavrhla. Mohla bych vyjít do patra, sednout na rotoped a zase se pokusit obrousit z těla nějaký ten faldík. Naposledy jsem šlapala před měsícem. Synek se  trousil okolo a jen uštěpačně prohlásil, že při téhle muzice žádné větší tempo asi vyvinout nemůžu. Že se diví, jak při skorodřímotě udržím na rotopedu rovnováhu. Prý bych si měla kolem rozestlat peřiny. Kdyby náhodou ... Měl pravdu. Cédečko s písničkama Petra Nagyho nic svižného neobsahuje. Záměrně. Chtěla jsem spíš poslouchat a zavzpomínat na staré časy než si huntovat tělo. S obrušováním začnu zase až na podzim. Přes léto se snad bude obrušovat samo ...
Poslední sluníčko, které svítilo, čarovalo. Nemohla jsem jeho kouzla nevyfotit.






pondělí 12. května 2014

Děkuji všem milým dámám za jejich laskavé komentáře. A na dotaz ohledně pivoňky - je to pivoňka dřevitá, ta kvete vždy jako první. Letos poprvé za pět let co u nás roste, bude mít květy dva. Těším se na další vaše komentáře a ještě jednou děkuji za to, že jste ochotny trávit čas čtením mého "plkání" a občas přidat svůj komentář.



Zážitek z dnešního rána. Nájemnici se pokazila klika u dveří a tak jsem šla objednat opravu. Při cestě zpět stála na silnici dlouhá kolona aut. Končila u krámku. První auto chtělo zajet do uličky ke kostelu, odtamtud se snažila vyjet dívčina. Gentleman řidič z hlavní cesty jí nechal dostatek místa, aby kolem něj na tu hlavní mohla projet. Zjevně toto gesto dobré vůle nepochopila a jala se couvat zpět do uličky. Přecenila se. Nejspíš jí v autoškole nesvěřili tajemství couvání a ona chudák zacouvala na chodník a skončila pár centimetrů od zdi tam stojícího baráku. To už jsem vcházela do krámku. Slyšela jsem startování a zhasínání motoru. Mnohokrát. No nic, dojdu si do pekárny pro svůj ranní snídaňový koláček. Slečně se podařilo z chodníku sjet a po dvou metrech skončit na témže chodníku, jen o barák dál. To už nejen že bránila vjezdu vozidel, ale ani chodci se přes ni nedostali. Našel se ovšem další gentleman, vytáhl slečnu z auta, zeptal se jí, kde to má zaparkovat. Vystresovaná dívčina nebyla schopna promluvit, jen vrtěla hlavou. Borec jí to hodil na parkoviště u pošty. Přesně vím, co si mysleli všichni ti mužští řidiči čekající v koloně. No jo, ženská za volantem. Já si myslela něco jiného. Pane bože, vůbec se nedivím, že je na silnicích tolik nehod, když mladé v autoškole nenaučí ani základy couvání.
Ranní snídaňový koláček byl výborný. Jako každý den...


Archivní foto inkriminované uličky.

neděle 11. května 2014

Kdo zastává v naší rodině funkci "se" není zcela jasné. Od "se" je milé, že byť ne hned, ale rozhodně časem, se každého úkolu zhostí bez ztráty kytičky. "Se" je pracovité. Má na starosti dům i zahradu. Většinou je úkolováno u kafe. Kafe u nás častěji vaří chemik. Má k tomu nejvyšší kvalifikaci. Jako chemik umí trefit poměr kafe, voda, cukr téměř ideálně. Jeho kafe je dobré a nejlepší kafe co znám, je jeho kafe ledové. To dělá v létě. Také jeden důvod, proč se na léto těším. Nicméně u kafe "se" dostává informace, co všechno má v nejbližší době udělat. Měl by se vyčistit filtr u odsavače. Měl by se posekat trávník. Mělo by se zajet k veterináři. Mělo by se něco udělat s tím či oním. Zde si dosaďte libovolnou činnost nutnou k hladkému chodu domácnosti. "Se" vykoná vše v náležité kvalitě, ovšem ne vždy v náležitém termínu. Je mu to odpuštěno. Protože kde bychom dneska bez "se" byli, že?

Foto: zahrada o víkendu






úterý 6. května 2014

Marně se snažím přijít na to, kdo či co může za moji třídenní mizernou náladu. Jsem asi hodně protivná, protože vyčítavě se na mě dívá už i ten pes. Počasím to nebude. To, že bylo pár dní chladno jsem přivítala, potřebuju ještě spálit půl palety dřeva, abych to nemusela stěhovat z jedné strany baráku na druhý. Chemik slíbil, že konečně dodělá výklenek na anděla. Ale potřebuje se k té díře dostat. Díru inteligentně s mladým na podzim zastlali třemi paletami dříví. No jo, chlapi.
Před třemi lety jsem neprozřetelně zasadila mezi hortenzie u jídelny modřín. Byl to takový maličký nedomrlý chcípák. Za ty tři roky se hodně spravil. Občas jsem si s ním šla na terásku pokecat, chválila jsem jej, jaký je fešák. Chemik snad žárlil. Pravil, že strom odtamtud musí pryč. Neboť mu ničí drenáž umístěnou pod záhonem. Určitě se prý kořeny dostanou pod základy baráku. A taky prý začíná stínit. To teda nevím, komu stíní. V jídelně se mužská část rodiny vyskytuje pouze kvůli nedělnímu obědu, protože na tom trvám. Zbytek týdne pánové konzumují u televize. Takže s tím stíněním to není tak horké. Protože jsem však žena hodná a uznalá, vyzvala jsem na podzim chemika, aby vzal do ruky nářadí a milý modřín vykopal a přesadil. Po čtvrt hodině se muž vrátil s tím, že to nejde. A pak začala zima...
Slovo nejde mám ve slovníku pro zcela mimořádné situace. Přesazení dvouapůlmetrového modřínu za mimořádnou situaci rozhodně nepovažuju. O víkendu jsem si donesla malou sázecí lopatku a pro případ nouze rýč. Odvázala jsem modřín od železné tyče, ke které byl ukotven. Opatrně jsem lopatkou odhrábla kořeny. párkrát jsem stromem zaviklala. Zatáhla jsem a byl venku. Chemik jej na podzim zapomněl odvázat od tyčky, proto modřín tak "dobře" držel.
Už je na novém místě. Držím mu palce, aby se vzpamatoval a přežil. Bylo by fešáka škoda. Chemik jej znovu přivázal k železné tyčce. Snad aby nám stromek ze dvorku neutek...

Foto: Zahrada dnes








čtvrtek 1. května 2014

Lámala jsem si hlavu, pod jaký strom chemika dotáhnu, aby se postaral, abych letos neuschla. Napadla mě magnólie. Ráno jsem mu oznámila, že máme scuka u magnolky. Nesouhlasil a navrhl u šeříku. Jeho návrh byl lepší, šeřík už má přece jen nějakou výšku, nemusím si pod něj lehnout abych byla políbena. Hubana jsem tedy vyfasovala pod šeříkem a pro letošek mám vystaráno.
Dopoledne jsem strávila v kravíně. Chemik vyměřoval, kam postaví zdi dílny a garáže, aby z garáže udělal sklad a z dílny krámek. Dostala jsem důležitou funkci. Držela jsem chemikovi provázek a popocházela s ním tam, kam mě navigoval. Už jen vlézt ze dvorku do kravína mě vyčerpalo. Díra vybouraná do budovy ze dvorku je hodně vysoko. Sice je u ní položená tvárnice, ale pro moje krátké nožičky je to pořád vysoko. V podstatě jsem se musela zapřít rukama o bok díry a zvednou pravou nohu do výšky svého pasu.  Zjistila jsem, že na to jak mám krátké nohy, mám pas hodně vysoko. On už sice léta není vidět, ale protože vím, že pas má člověk nad bokama, nějaké tušení a vzpomínku kde se nachází mám. Následně jsem musela za pravou nohou hodit zadek a to teda byla docela šichta. Táhl mě zpět dolů jak velryba rybáře. Levá noha už šla nahoru v podstatě sama. Popobíhala jsem po kravíně s provázkem, laškovala s chemikem a pak jsem musela zase slézt na dvorek. Ještě větší šichta než vlézt nahoru. Buď se tvárnice za dobu mého pobytu v kravíně ošoupala, nebo ji někdo vyměnil za nižší, ale z výšky kterou jsem měla sestoupit se mi pomalu udělala závrať. Dřepla jsem si, zapřela se o boky díry, která jednou bude dveřmi. Vystrčila jsem pravou nohu směr tvárnice. Nedosáhnu ani špičkou. Změna. Vystrčím levou nohu. Zjistila jsem, že ta je ještě gramlavější než ta pravá. Chtěla jsem se vrátit k pravé a šikovnější noze, ale levačka se šprajcla o podpateček. Začnu nosit balerínky. Visela jsem v díře jak prapor na půl žerdi. Ucpala jsem celý otvor. Kocouři neměli kudy ven a hlasitě protestovali. Jeden za druhým mě plavně přeskočili, aby mi ukázali, jak se to dělá. Kecla jsem si na zadek a pomaloučku se vysoukala z díry směr tvárnice. Sice mi chybělo dobrých třicet centimetrů, abych dosáhla na tu zpropadenou tvárnici, ale ladným seskokem jsem to zvládla. Sice jsem si málem vykloubila obě ruce v ramenou, protože jsem je zapomněla zapřené o boky díry, ale to už je jen drobná maličkost. Odpoledne už mě ramena tolik nebolela. Mohla jsem přesadit dvouapůlmetrový modřín. Ale o tom až příště. Jdu hledat Fastumgel ...