Jak bych si přála prožít dnešní den, poslední den roku 2020? Hlavně v klidu, bez kraválů a bouchání petard, bez stresovaných zvířat. Zatím je u nás ve vsi klid. Po večeři bychom si dali trošku svařáčku na zahřátí a vyrazili bychom do tmy, směr rozhledna. A na vršku bychom hleděli na nebe plné hvězd ... Skutečnost bude jiná, páč jak se začalo stmívat, spadla dolů mlha hustá jak mlíko a protože je víc jak dva pod nulou, hned namrzá. Na silnici je klouzačka, jela bych k rozhledně po zadku jak na tobogánu. A za mnou by jel v závěsu chemik. Takže žádná procházka, žádné hvězdy, jen ten svařáček bude. A jestli počkáme na půlnoc, no uvidíme.

Tento rok u nás nebyl dobrý. Přišli jsme o Pinďu, přišli jsme o Čertíka Bertíka. Jaro nestálo za nic, vystřídalo ho léto, letní teplo u nás bylo v souhrnu tak týden a jinak lilo, lilo a lilo. Úroda ovoce hnila přímo na stromech. Snad jen šiškám na jehličnanech se dařilo. A hnusné léto nenápadně přešlo do ošklivého podzimu a nebýt kalendáře, ani nevíme, že nastala zima. 

Přeji nám i Vám lepší příští rok. Rok bez ztrát a nálezů. Šťastný Nový rok. I šťastný nový rok.

 

 Před pár dny jsem psala poslední nákupní seznam pro chemika. Byl nějaký netrpělivý a povídá, už to máš napsané? Nemám, počkej ještě, přemýšlím. Nad čím? Neděláš soupis majetku, píšeš nákupní seznam. Jo, kdybych dělala soupis majetku, byl by hodně krátký. Ovšem po včerejším Štědrém večeru se malinko rozrostl. A to o zahradní kýč, anděla, kterému říkám Eda. Proč Eda? Podle kluka, který jezdil k nám do vsi do sousedství, kam se přistěhovali do nájmu jeho babička a dědeček. Nesnášeli jsme ho, celá naše grupa. Ani Jeníček s Mařenkou, kluci pražáci co jezdili na prázdniny zase k jinému dědovi a babičce, ho nemuseli. A tak chudák Edoušek, jak mu láskyplně říkávala jeho babička, byl často terčem našich vylomenin. Hodně času strávil ve psí boudě, do které jsme ho natlačili a před ni postavili Rolfa, to byl ten, komu bouda patřila. Také byl Edoušek často nucen ležet pod kozou a pít její mléko. Asi proto se časem dostal mezi operní zpěváky. Čímž je vědecky dokázáno, že kozí mléko tříbí hlas. Tak anděl jménem Eda je takovou pozdní malou omluvou vesmíru za všechna příkoří a i za to, že Edoušek nikdy ve hře na učitele nemohl být panem učitelem, protože Eda.

Štědrý večer byl u nás ve znaku karbanu (jediná hra kterou s čertovými obrázky znám, je ferbl). Lachtan tvrdí, že mé hlášení barvy vejde do našich domácích dějin, páč když jsem si nemohla vzpomenout na barvu, nahlásila jsem jetel. Prý mám říkat kříže. Tss, asi nikdy neviděli kříž, tohle je přece typický jetel, ke všemu ještě obyčejný třílístek. Lachtan pouštěl přes TV muziku na přání. Když jsem u Powerwolfu prohlásila, že tuhle skladbu chci hrát v kapli až umřu, byla jsem ujištěna, že by to nejspíš nebyla nejvhodnější skladba, vždyť vidím, že v klipu hoří kříž. Tak za jedno pozůstalí klip neuvidí a za druhé kromě Lachtana anglicky nikdo z rodiny neumí. Přeložit z anglištiny, jak mi bylo Lachtanem nabídnuto, jsem odmítla, nebudu si kazit dojem z hudby třeba blbým textem. Když jsem byla na řadě s další skladbou, Manover zahrál moji oblíbenou a Lachtan řekl, že to by teda na pohřbu i šlo.  A já byla spokojená. Jen by  ji teda v kapli mohli pustit bez toho potlesku. Lachtan degustoval Ježíškem dodaný columbijský rum, já a chemik cucali moldavský merlot a bylo nám všem blaze. Nejspíš to byl  náš poslední společně strávený Štědrý večer, protože Lachtan má v příštím roce jiné plány a míří do světa. A mě maně vytanula na mysli písnička pana Suchého a Šlitra, tak si tu broukám "Malá Babetta šla do světa a já doma bled..." 

Přeji Vám všem pěkné svátky. A jdu si dozpívat tu Babettu, snad se nám někdy domů vrátí, až pozná že chybila...

 Přeji všem, kdo zabloudí na tento blog, příjemné čekání na Ježíška. Nanýsek

 Vím, že to tady letos zanedbávám. A sypu si popel na hlavu. Z průběhu tohoto ruku nemám žádnou radost. Pinďa se už nikdy neukázala, Čertík odešel do psího nebe, celé léto propršelo a tak zahrada dostala  pěkně zabrat. Prameny vytryskly tam, kde je nepamatují ani ti, co se zde usídlili po válce v domech po vyhnaných Němcích. A tak jsem udělala alespoň něco fotek, Obrázky z procházky kolem kravína, drobná výzdoba u nás doma, nebudu to s ní přehánět, kdo to má pak po Vánocích zase uklízet, že jo. A troška ručních prací. Letos jsem se dočkala i lavičky na zahradě, to je snad to jediné, co jsme zvládli venku udělat. Vlastně kecám. Chemik nalepil na zídku čepice, aby nám nespadla na hlavu. A také pořídil zahradní umyvadlo. Dle mého výběru.  Pak musel zavolat vodaři, aby přeložil vodu o několik centimetrů jinam. Když bylo hotovo, chemik  nalepil cihlový pásek tam, kde mělo být umyvadlo. Dle mého výběru. Pak opět pozval vodaře, aby umístil umyvadlo i s kohoutkem a vodu zprovoznil. Byla jsem nadšená a upekla jsem chemikovi za odměnu fujtajblík. Ten on rád a já ho dělám nerada, takže to z mé strany byla oběť.  Ovšem pak všechno pokazil spárováním. No co, fujtajblík už zpět vzít nešel a já doufám, že se ty bílé spáry časem ušmudlají. Příští rok na tom budu usilovně pracovat.

Mějte hezké dny a snad nám vyjdou alespoň krásné Vánoce.

"KDYŹ BŮH SKONČIL S PŘÍDĚLEM KŘÍDEL, ZAČAL ROZDÁVAT OCÁSKY"

Je to už víc jak dva týdny, co jsme se rozloučili s našim pejskem Čertíkem Bertíkem. Dožil se více jak patnácti let a celých patnáct let byl mým věrným přítelem, mým stínem, který mě následoval všude kde jsem se vrtla. Chybí nám. Stejně jako všechna ostatní zvířátka, která už udešla na druhou stranu a my měli tu čest tady s nimi pobýt.

                              

A kde je únor, březen, duben, květen ... no jo na ten je ještě čas. Objevila se větička v komentářích.
A já se kaju, sypu si popel na hlavu a stydím se až v ponožkách. To, že jsem líná psát je moje jediná omluva a za lenost se stydím také, ovšem ne tolik jako za neplnění slibu. Protože líná jsem od přírody. S tím se fakt bojovat nedá.
Líná už jsem podle povídání babičky byla jako mrňavá holčička. Když jednou pohlédla z okna, ležela jsem natažená na zemi a ani jsem se nehla. Vyděšeně vyběhla celá rodina a na dotaz Naděnko, copak se ti stalo, dostali odpověď: "Když mě nikdo nechce zvednout." A táhne se to se mnou celý život. I na vdávání jsem byla líná a pod čepec mě dostal až chemik v mých téměř sedmadvaceti letech. Myslím, že rodiče v ten den byli nevýslovně šťastní, že jim nezůstanu na krku a chemik se stal nejoblíbenějším členem naší rodiny. Než přišla vnoučata, to pak spadl z lopatky.
Takže ve zkratce, jak jdou měsíce hezky za sebou.

Únor: Chemik oslavil kulatiny. Sešla se celá rodina. Dorazil i jeho brácha. Vzal s sebou tentokrát  i paní Colombovou a Příšerky. Příšerky už u nás s tátou byly, paní Colombová se ukázala poprvé. Byla jsem mile překvapena tím, jak z Příšerek, dvojčat,  vyrostli fešní mladí kluci, kteří co nevidět přerostou tátu a už nevřískají pod konferákem. A není to jen tím, že se už pod konferák nevejdou. Z nejstarší Příšerky je hezká mladá slečna a myslím, že si pan švagr bude muset co nevidět udělat zbrojní průkaz, aby mohl,  jako správný otec, hájit její čest.
Uvařit jsem zvládla na jedničku a maminka upekla dort na jedničku s hvězdičkou. Doteď nemám v patře odklizené stoly, stále na nich leží ubrusy a malá madam Sára to pojala jako jí obsazené území, čekám, kdy nad ním vztyčí svoji vlajku (třeba modrý hadr se žlutou hvězdičkou) a vydá prohlášení o anexi.

Březen: Prý nějaká epidemie. Z Číny. Mohou za ni buď netopýři, Číňani, Američani, Rusové nebo Bill Gattes aby mohl prodávat vakcínu, aby ještě více zbohatl. Nebo za to může příroda či někdo úplně jiný. Vyberte si. Konspiračních teorií je plný internet.
Jisté je, že u mě se nic nezměnilo. Doma trčím pořád tak jak tak, co jsem bez auta se stejně bez chemika nikam nedostanu a spíš než lidské řeči začínám rozumět mňoukání a štěkání. Štěkání asi lépe, páč chemik si občas stěžuje, že na něj štěkám.
A ztratila se Pinďa, vypadá to, že tentokrát definitivně. Tim přišel o parťačku a my o člena rodiny. Zvykáme si.

Duben: Chemik mě vyvezl do Opavy. Teda ještě ne do blázince, jen jsme jeli s Timem na trimování poblíž a potřeboval držáka, aby jej pejsek za jízdy neobtěžoval. Navrhovala jsem sice, že mu nainstaluju do vozu ceduli s nápisem "Neobtěžujte za jízdy řidiče" ale chemik nesouhlasil. Prý než naučím Tima číst, budeme tak staří, že už nikam jezdit nebudeme, páč nám vezmou řidičák. Ukecal mě a já poprvé za celou dobu "epedemie" musela nasadit roušku. Co vám budu povídat. Neužila jsem si to. Brejle furt zarosené, krámy jsem proběhla pomalu rychlostí  Zátopka, chemika jsem tím skoro uštvala, takže následující čtyři hodiny čekání před psím salonem prospal.
Pinďa stále nezvěstná.

Květen: Prý je nedostatek vody. No jak kde. Buď prší nebo je chladno, případně prší a je chladno. Teplé dny byly snad tři, čtyři. Chemik začal obkládat zeď , kecám, začal obkládat kousek zdi, na které bude viset zahradní výlevka.Aby se splnil můj sen, musel přijet vodař a posunout o kousek vývod vody. Předtím musel chemik koupit výlevku aby vodař věděl, kam tu vodu posunout. No a také koupit cihlové pásky na ten obklad. Za obložení dostal pochvalu před nastoupenou jednotkou a zmrzlinový pohár. Ale znáte to pořekadlo, nechval dne před večerem. Dva dny na to zabil obklad tím, že ho zaspároval bílou spárovačkou. Fakt to nevypadá ani trochu dobře, to uznal i chemik. A tak se pro příště budu držet hesla důvěřuj ale prověřuj.
A Pinďa stále nezvěstná.

A teď něco fotek, jaro u nás ...

První měsíc tohoto roku je téměř za námi. Co jsem udělala pro jediné předsevzetí, které jsem si na Silvestra dala? Vynesla jsem od Lékárníka z pokoje rotoped. Na sedlo jsem položila knihu Kalanetika. Tvoří spolu hezké zátiší. Na konci měsíce nemá cenu s něčím začínat, začnu až od února. Od prvního určitě ne, spíš od pondělka. Ovšem od kterého to ještě nevím, chemik bude mít kulatiny, možná ani nebudu mít čas do půlky února začít. Musím vše naplánovat a nachystat na oslavu. Upéct a uvařit, předtím ještě uklidit aby se po přízni neneslo, že jsem snad bordelář. A vyžehlit Himaláje, co vyrostly v ložnici z nevyžehleného prádla. To až já jednou zdolám, budeme mít plné almary hader a chemik nebude vědět, co nosit dřív. Lekárník přestane prudit tím, že žádá abych propustila alespoň nějaká jeho trička ze zajetí. Protože začal tvrdit, že jeho hadry držím v ložnici jako rukojmí.
Také jsem slíbila, že na blog napíšu alespoň jednou měsíčně, což mám tímto splněno. Howgh!

A takto to vypadalo v lednu u nás na zahradě a kolem kravína.

A nesmím zapomenout na fotku našeho kocouřího krasavce. Ze všech čtyř Kubíků, co se kdysi narodili  Malé madam Sáře, je na světě už jen on jediný.