pátek 27. března 2015

V sobotu ráno štěně objevilo k čemu jsou vlastně kočičí vrátka ve dveřích. A mě skončilo leháro. Když jsem chtěla dělat něco bez jeho asistence, vystrčila jsem štěndu ven. Po objevu vrátek se okamžitě vrací domů. Skončilo leháro i kočičí posádce. Když je proháněl po dvorku a oni už toho měli dost, zapluli vrátkama do bezpečí domu. Teď Tim elegantně zapluje domů také. Dneska učinil další objev. Kočíčí vrátka se dají použít obousměrně. Takže když jsem stříhala hortenzie, kradl z kbelíku ostříhané staré květy s rozhazoval je po dvorku. Otravoval kocoury. Otravoval otráveného Bertíka. Popadla jsem jej a strčila do předsíně. Okamžitě vyplul zase ven. Krade všechno. Kůru ze záhonů, kamínky co jsou nasypané kolem kamenných koryt, kelímky se sazenicema ... Mám podezření, že je  kleptoman. A nejčastější slova, která se ozývají z naší zahrady? Time, udělej bobana.



Dva dny jsem nebyla u přední branky. A tohle se tam za tu dobu stalo. Krásně rozkvetl pieris.


středa 18. března 2015

Ne že by mým snem bylo strávit úterní ráno v zubařském křesle. Ovšem tentokrát jsem se k dentistovi vyloženě těšila. V dolním zubu zel už skoro dva týdny pořádný kráter. Pan doktor dneska zklamal. Buď mu půjčovací zrcátko někdo rozbil, šlohl nebo byl prostě jen lakotný. Nepůjčil mi ho ani jednou. Ani sestřičku nepřizval, aby se podívala, jak dobře pracuje. Odvrtal kaz a zkonstatoval, že vidí "nervík". Prý zub zadělá a kdyby to bolelo, jako že to asi bolet začne, mám přijít a "nervík" vytáhneme. Poprvé v životě jsem ukecávala zubaře, aby mi způsobil bolest hned. Dostala jsem injekci a pan doktor se dal do práce. Trvalo to dost dlouho, proběhlo to v klidu. Jen když mě každou chvilku žádal, abych si vypláchla, byl drobný problém. Zkuste se napít s ochrnutou pusou. Cintala jsem jak bernardýn. A trefit se do plivátka taky nebylo jednoduché. Myslím, že po mé návštěvě musela sestřička setřít podlahu. K dobru pana doktora musím přiznat, že mě dneska týral zadarmo.
Musím si koupit Ibalgin. Nechám to u obchodňáku. U pošty beztak bude plno. Plno bylo i na parkovišti u obchoďáku. Objela jsem ho a vrátila se k vjezdu, zastavila tam, kde stojím vždy, když u budovy není místo. Sotva jsem vylezla z auta, koukám, dva policajti. A prý paní řidičko, víte, že stojíte v protisměru v pěší zóně? Jak může být v pěší zóně protisměr mě napadlo později. Že je tam pěší zóna? Odkdy?  Prý by to mohlo být za dva tisíce. Se na mě podívejte, vypadám na to, že mám dva tisíce? Vyvázla jsem s napomenutím. Musela jsem si koupit nějakou odměnu. Za statečnost. A když jsem líčila svůj zážitek s pěší zónou, zjistila jsem, že o tom, že se tam už nesmí stát, ví snad jen ti policajti.
Doma už se na mě těšili hafani. Nechala jsem je na dvorku. Bohužel zůstal na dvorku i jeden neuklizený boban. A kdopak si ho všiml? Naše psí mimino. Přišla jsem na to ve chvíli, kdy se starý pejsek svalil v pracovně pod stůl a malého jsem položila na ručník na stole. Něco smrdělo. Očichala jsem se. Já to nebyla. A pak jsem koukla na malého. Půlku hlavy měl fuj. Nechápu, že jsem si toho nevšimla a nezavětřila už ve chvíli, kdy jsem ho zvedla na stůl. No a tak jsme včera měli první koupání...
Dnes mi od rána v hlavě nesvítí jediná žárovka. Důkazy? Tady jsou.
Po ránu jdu budit syna, který se z Bratislavy vrací ve čtvrtek.
Skořápky od vajíček hodím do právě připraveného okurkového salátu.
Snažím se bránícímu se kocourovi nasadit na krk psí obojek se slovy stůj potvoro, jdeme se venčit.
Peču bábovku ve studené troubě. Po půl hodině, kdy jdu zkontrolovat jestli hezky nabývá zjistím, že se nepeče. Co se s těstem stalo po zapnutí trouby nechtějte vědět. A ke všemu nemůžu najít bolestné, které jsem si včera koupila ve městě za utrženou újmu. Kam já jsem to jen položila...
Přeju pěkný den.




neděle 15. března 2015

Minulou sobotu jsem si byla v Ostravě koupit nové botičky. A co jsem si přivezla? Zimní čepici. Ač nenosič pokrývek hlavy, proto si kupuju bundy a kabáty s kapucí, neodolala jsem čepici stylu alá zimní olympiáda. Ne že bych v ní nevypadala jako debil, vypadám. Jako v každé čepici. Ovšem jejímu kouzlu se nedalo odolat. A paní prodavačka byla evidentně ráda, že při sobotě utržila alespoň ty tři stovky. Nemít s sebou chemika, koupila bych ještě ovčí kožešinu. Nevím sice k čemu by mi byla, poslední dobou nějak začínám ujíždět na všem chlupatém. Maje s sebou chemika, který funguje jako omezovač při utrácení jeho těžce vydělaných peněz, držela jsem se zpátky. Prošli jsme tři krámy s obuví a botičky jsem neobjevila. A to jsem chtěla jít ve tři na merendu pořádanou místními dámami, konanou při příležitosti nedělního MDŽ. O botičkách jsem měla jasnou představu. Vínově červené kožené polobotky s tkaničkama a bez podpatků. Chemik sice nechápe, proč chci polobotky s tkaničkama, když tkaničky jednou zavážu a už nikdy nerozvážu, ovšem já na nich trvám. V jednom krámu mi mladá dívčina, když jsem vyslovila své požadavky na kupovanou obuv, dokonce ze zoufalství nabídla černobílé lakýrky. Jediné co na nich mé požadavky splňovalo, byly tkaničky. Byla jsem nucena konstatovat, že dneska botičky zjevně nekoupím, běhat po krámech mě nebaví a stejně nikde nic nemají, na merendu půjdu v teniskách.
Jediný exot v teniskách jsem byla já. A to jsem si byla nucena vzít dlouhý svetr, protože při poslední návštěvě u babi jsem si na kalhotách všimla, že vetchá textilie na stehně povolila a je v ní asi centimetrový děravý šrám. To jsem ještě netušila, že když si v kulturáku sednu a potáhnu si nohavici do pozice pohodlí, už to nebude šrám ani skoba ale rovnou kramle. Ještě že svetr byl dostatečně dlouhý. Přetáhla jsem si jej přes kolena a hotovo. Když jsem si prohlídla vyparáděné dámy, připadala jsem si jako santusák. Bylo mě to celkem jedno, stejně dámy neznám, takže mi je šumafuk, proberou-li někde můj nevhodný oděv a obuv.
Usadila jsem se hned u dveří, přece jen je dobré mít ústupovou cestu na dosah, kdybych se chtěla vypařit. Neodešla jsem. Program byl prima, o tom vám napíšu až od paní starostky vydyndám slíbené fotky, já foťák neměla. Občerstvení hraničilo s obžerstvím. Když ovšem po šesté hodině jedna z dam do mikrofonu začala číst připravené vtipy, zvedla jsem se a šla domů. Nejsem nikterak prudérní, vtipy a vtipné lidi mám ráda. Ovšem tahle sorta byla tak po flašce rumu a kolem půlnoci, mezi kamarády chlapy. K dámám a v tuto hodinu, notabene když po sále lítal minidorost, naprosto nevhodná vsuvka.
K těm kalhotám. Kdybych nebyla líná v pátek jet do města  vyzvenout si na poště balík, mohla jsem jít za slušného člověka. A mohla jsem udělat svůj osobní rekord ve vybalování. Ale protože jsem byla líná, vyzvedla jsem si balík teprve v pátek. Doteď čekají dvoje kalhoty a džínová košile na vybalení. Snad mi budou, až je někdy ve slabé chvilce vybalím ...



Kubíček si po delší době všiml, že v houpacím křesle se dá taky spát.

Důkaz, že se po večerech neflákám. 

pondělí 9. března 2015

Franta Nikotin je celý okočičkovaný. Na jedné straně zahrady jsem našla trs sněženek, konečně je vidět alespoň s brejlema na očích. Dneska jsem na druhé straně zahrady našla druhý trs, který se snaží prorvat na světlo boží skrz krtinec. V záhonu se něco fialoví, ovšem chemik tvrdí, že to není fialové ale růžové. Růžovou asi nikdy neviděl, protože by tak o fialové mluvit nemohl. Jeho argument, že na rozdíl od mé maličkosti je vysokoškolsky vystudovaný chemik a v barevné škále se tedy vyzná, neberu. Člověk, který nepozná barvy jako malinová, meruňková či broskvová a o lila roky tvrdí, že taková neexistuje, je podle mě částečně barvoslepý či naprostý ignorant. Nevím, jestli měl vůbec při své zrakově barevné nedostatečnosti dostat řidičák. Chemik tvrdí, že se ženskýma je to ohledně barev těžké. Je to s nimi jako s rozpoznáváním pravé a levé strany. Taky prý v tom máme my ženy chaos. Za sebe musím sebekriticky přiznat, že když na mě v autě vybafne doleva! případně doprava! naprosto mě na vteřinu vykolejí. Než si v hlavě ujasním, kterou rukou píšu. Většinou se pak strefím do odbočky na správné straně.
Díky Frantovi tuším, že už brzy i k nám dorazí jaro. Dokonce jsem dneska při venčení pejska objevila včelu. Opačně, včela objevila mě. Naštěstí byla tím setkáním stejně zpitomělá jako já, takže nezaútočila a já nemusela prchat. Prchání by mi stejně nepomohlo, prchám pomalu. Dolítla by mě. Byla by škoda mladého života...

Foto: Co se děje na zahradě, co nám chrní v baráku ...



Vemte do úvahy, že foťák barvy zkresluje, fakt je to fialové, přísahám.








středa 4. března 2015

Co jsem skončila s krámkem a trčím doma, kabelku v podstatě nepoužívám. Potřebovala jsem ji až v pondělí. Protože mi vypadla plomba. A já nějak tušila, že v březnu jsem objednána k zubaři. Taky jsem potřebovala na zubaře telefonní číslo. V kabelce mám složku s doklady a tam by měla být také kartička od stomatologa. Nebyla. Vyklopila jsem obsah tašky. Tam bylo věcí. O některých mám pochybnost, že jsem je tam strčila já. Mezi hromádkou drobků hromada mincí (napočítala jsem ke třem stovkám, což mimořádně potěšilo, můžu si koupit něco šik na sebe, třeba novou rtěnku), prázdná kosmetická taštička, rtěnka tak stará, že by z ní člověk mohl leda chytnout opar, krém který jsem nikdy neotevřela a jehož stáří se blíží stáří prvního letu člověka do vesmíru, dva čisté kapesníky, několikero balíčků papírových kapesníků, zapalovač (jsem nekuřák, netuším proč obýval moji kabelku), dva hřebeny, sponky do vlasů, klipsa do vlasů, nespočet vytahaných gumiček, dvě propisky, prázdný obal od deodorantu, psí známka, hromada ústřižků od složenek, dvě neplatné bankovní karty ... Kartičku od zubaře jsem nenašla. Telefonní číslo uložené v mobilu bylo ještě z dob, kdy byl pan doktor mladý a svobodný. Po jeho vytočení se ze sluchátka ozvalo "volané číslo neexistuje". I požádala jsem o pomoc strýčka Googla. Něco našel. Ovšem bylo to stejné nefunkční číslo jakým disponoval mobil. Dozvěděla jsem se alespoň, že toto číslo bylo aktualizováno v roce 2006. Po téhle informaci jsem fakt prahla. Další číslo, které internet vyplivl jsem hned vyzkoušela, dozvěděla jsem se stejnou informaci jako u čísla prvního. Teda takhle utajeného zubaře hned tak někdo nemá. A tak byl chemik vyslán na misi do města. Až pojede do práce, staví se v ordinaci a opíše aktuální číslo z cedule s ordinační dobou. Neuspěl. Na dotyčné ceduli se nacházelo druhé neaktuální číslo z našeho seznamu. No a protože usoudil, že v ordinaci pan doktor nikoho nemá a nejspíš jen klábosí se sestřičkou, odvážil se zaklepat. Netušil, že pan doktor každé své oběti v zubařském křesle vysvětluje, co mu bude dělat, kde mu to bude dělat a jak to bude dělat. Nicméně datum mé návštěvy chemik ze zubaře vytáhl.
Netuším, jestli je to způsobeno nějakou telepatií přicházející od zubaře ale pokaždé, když se blíží termín mojí návštěvy v ordinaci, začnou se v mých ústech nějaké rozkladné procesy. Počítám, že do 17. ještě nějaká plomba vypadne. Aby si pan doktor vydělal na chléb náš vezdejší.





pondělí 2. března 2015

V některých starých kulturách se dítěti dalo jméno až se projevily jeho vlastnosti či nějaká fyzická přednost. Tim není dítě. Je to štěně. Ovšem se jménem jsme měli počkat. Měl se jmenovat Critters.
V rámci zachování duševního zdraví jsme v neděli vyrazili na procházku k rozhledně za vesnicí. Bylo potřeba malou příšerku unavit. Jaro smrdělo ze všech stran, ptáci vyřvávali,  krtci měli pohotovost a řádili na zahradách, loukách, příkopech. Kam oko dohlédlo, tam krtinec.



To je ona, místní atrakce, vysoká přes 17 m. Pejsky ovšem vůbec nezajímala. Já se z informační cedule alespoň dověděla, že naše vesnička středisková čítá 214 duší.