pondělí 31. března 2014

Ukázalo se, že pěší cesta do práce zase nebyla tak dobrý nápad, jak jsem si myslela. Kočičí posádka, když viděla, že nenasedám do Mazlíka, ale pokračuju v chůzi, se ke mě přidala. Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že nejdeme na procházku kolem kravína, ale jdu do práce. Obešli jsme teda kravín, jak jsou zvyklí a protože jim vytrávilo, nalákala jsem je doma k miskám a zavřela kočičí vrátka. Synek měl za úkol je tak po čtvrthodině uvolnit, aby posádka mohla ven.
Přes les to byla paráda. Sluníčko už svítilo a vonělo to zetlelým listím a jehličím.  
V polovině cesty mi moje nové botičky, o kterých jsem byla přesvědčena, že v nich mám nohy jako v peřince, začaly na hnátkách tančit. Utáhla jsem šňůrky. Po chvilce si na noze zatančily zase. Měla jsem si vzít do batůžku náhradní obuv. Teď to vím. Do krámku jsem dobelhala s půlhodinovým zpožděním. Z jedné paty na mě mrká puchýř, druhou mám odřenou. Nehet na palci pravé nohy mi nejspíš sleze. Palec levé nohy mi asi budou muset rovnou amputovat. Něco pozitivního ta pěší cesta do práce přinesla. Sice jsem si zničila nohy, ale krásně jsem si pročistila hlavu. Jo a kančíky jsem nepotkala. Nejspíš jsem funěla při chůzi tak, že mě pokládali za statného konkurenta a k cestě se raději ani nepřiblížili...





neděle 30. března 2014

Kopla jsem váhu pod almaru a od teď s ní nekamarádím. Rotoped přemístím do ložnice a budu na něm stohovat nevyžehlené hadry. Šlapu každý den jak o život (i když synek tvrdí, že takhle se flákat na rotopedu ještě nikoho neviděl, a že je s podivem, že jsem na něm ještě nikdy neusnula, ale copak jedu Tours de France?) a výsledek? Nula od nuly pošla. Skoro. Protože těch pár deka nestojí za řeč.
Koupila jsem si sportovní botičky. Chemik neprotestoval,  protože byly slevněné o pět stovek. No nekupte mi je za ty prachy. Po stránce estetické sice nic moc, ale hnátky jsou v nich jako v peřince. Od pondělka začnu chodit do práce pěšky. Krámek šéf definitivně zavírá k prvnímu červenci, to ještě něco kilometrů nachodím. Když bude hezky. Musím trénovat, než začneme s tou turistikou. A je to od nás pořád z kopečka. Přes les se trochu bojím. S Mazlíkem jsme už několikrát potkali kančíky. Ovšem se svojí  postavou připomínající tělesnou schránku nebožtíka Bivoje, bych s nějakým kancem neměla mít problém. Při nejhorším začnu ječet a to by bylo, aby se nelekl víc než já. I chemik tvrdí, že by ve městě mohli zrušit sirény a angažovat za mírný poplatek moji maličkost. Prý to dá jako připomínku při příští veřejné schůzi. Tatínek myslivec nám dětem radíval, že když potkáme v lese kance, máme vylézt na strom. Takový strom ještě nevyrostl, který by mi hodil dolů žebřík, abych mohla vyšplhat nahoru. Běžet před kancem také nemá cenu. Rychlejší než já je všechno.
Synek říkal, že mi povolí vstup do svého pokoje, kde má posilovací lavici. Jeho pokoji se důsledně vyhýbám. Je bordelář a nemíním si rozčilováním krátit život. Raději přestanu chodit do celého patra. Co kdyby chtěl, abych si to alespoň vyzkoušela. Kdepak, já se mám ráda. Už jste byli v mučírně? To co má synek v pokoji jsem poprvé viděla tam. Na to nejsem psychicky připravena. Kromě toho začíná růst všelijaké lupení, tak snad změna jídelníčku pomůže víc než rotoped. S kusem masa samozřejmě. Protože na rozdíl od chemika, já králík nejsem...

Foto archiv




sobota 29. března 2014

V sobotu večer se chemik rozhodl, že když už si koupil tučný tvaroh, pustí se do výroby krémáka. Recept mu dal jeden z jeho zákazníků. Nevidím nic složitého na tom ušlehat šlehačku, hodit do ní vanilkový cukr a zamíchat do toho tučný tvaroh. Ovšem chemik je zodpovědný člověk, nemínil nic podcenit. Nejprve přišel konzultovat, v jaké nádobě má ušlehat smetanu. Poradila jsem mu plastovou odměrku, ve které šlehačku šlehám já. Zdálo se mu, že se tam nevejdou metličky. Na argument, že mě se tam metličky zatím vešly vždycky, takže nechápu proč zrovna jemu by se tam vlézt neměly, opáčil, že kdoví, čím to šlehám. Bylo jasné, že mě chce nalákat do kuchyně, zaměstnat  výrobou krémáka a působit jen jako instruktor. Neskočila jsem mu na to. Další dotaz, kde mám vanilkový cukr a odpověď, že stále na stejném místě, okomentoval slovy, kdoví, pořád něco někam stěhuješ. Musím podotknout, že co jsme se sem nastěhovali, v kuchyni se s ničím nehnulo. Ten vanilkový cukr tam mám dát hned, nebo až nakonec? V pohodlí křesla jsem slyšela, že zapnul ruční šlehač. Po chvilce se ozvalo nespokojené mručení a přišel další dotaz to jako má být pořád tak řídké? Na kolik to šleháš? Na jedničku. Můžeš klidně naplno. Přišel synek. Kývl hlavou směrem ke kuchyni co se tam děje? Ale táta se rozhodl udělat krémák. Tak to se jdu podívat, to bude zajímavé. A šel otce psychicky podpořit. Vzala jsem fotoaparát a šla činnost hlavy rodiny zdokumentovat. Vidět ho v kuchyni při výrobě čehokoliv se mi hned tak nepoštěstí. Nastala fáze přidání kostky tučného tvarohu. Synek pronesl, že chemikovi donese sluneční brýle a ještě lepší by byl ochranný štít, který bohužel naše rodina zatím nevlastní. Chemik se urazil. Přidal tvaroh, hodil tam rovnou trojku a metličky zůstaly viset v tvarohu. Musíš to nejprve pomalu rozmíchat s tou šlehačkou a až potom tam dát vyšší rychlost, aby ti  tam nezůstaly hrudky. Hodil po mě rozladěný pohled a se slovy když jsi tak chytrá, udělej si to sama, chtěl pracoviště opustit. Tak to teda ne. Chtěl si udělat krémák? Chtěl. Radila jsem mu dobře? Radila. Tak ať ho taky dodělá. Uvízlé metličky uvolnil ze šlehače. O co to mám oklepat? Nejspíš o odměrku, když to šleháš v ní. Aha. Hodně tam toho na těch metličkách zůstalo. Tak to otři prstem. Prstem? Nejsem žádné čuně. Nikdo neříká, že jsi čuně, prostě se to tak dělá. Ty to tak děláš? To jsi teda pěkné čuně. Nicméně přejel dráty metliček prsty. Pak je vrátil do šlehače, začal jedničkou, přeřadil na dvojku a pak na trojku. Tomu co namíchal bych krémák neříkala. Tipla bych to na recept Ládi Hrušky z TV Nova. Myslela jsem si, že nic horšího než Babica už být nemůže. Mýlila jsem se. Hruška ho překonal. Ovšem chemikova hmota je celkem jedlá. Iluzi a radost z pomyšlení že ušetřil mu brát nebudu ...
Ani si nevšiml, že použil stejný šlehač, kterým na podzim míchal v kýblu barvu na vymalování ložnice.








Kubíček si ráno našel staronový pelíšek.



pátek 28. března 2014

Každý kolem je teď takové nějaké pochcíplo. Pochcíplo, to je výraz jedné moc šikovné dámy jménem Vlastička, který jsem s radostí zařadila do svého slovníčku. Vlastička ještě používala slovní spojení, které si také dobře pamatuji, krása s nádherou dohromady, ale to jsem zatím neměla kde uplatnit. Všichni se vymlouvají na jarní únavu. Mezi náma, já znám únavu jarní, letní, podzimní a zimní. A nevymlouvám se na ně. Prostě rovnou řeknu, že jsem líná. Nejlíp se překonává lenost jarní. Protože zahrada nepočká, plevel se množí geometrickou řadou a čím víc ho vytrhám, tím víc ho roste. Stejně je to s trávou, ale tu má na starost chemik, tak mě nebere. A protože pořád kupuju další a další rostliny, tak je také musím zasadit. Jarní lenost se dá překonat. Sice silou vůle, ale dá.
Letní lenost, to je jiná. Ta se přemáhá těžko. Já ji vlastně ani nepřekonávám. Ráno musím jen zalít zahradu, cca jeden a půl hodiny práce. No práce. To je silný výraz pro courání se po zahradě s hadicí v ruce. Totéž podvečer. A mezitím flákání. Miluju letní flákání. Když se před pár lety chemik naučil dělat výbornou ledovou kávu, flákání postoupilo na vyšší level. A až budu mít pořádnou terasu a lehátko, bude letní flákání dokonalé.
Podzimní únava začíná s padáním listí.  Už je vše sklizeno, blíží se dušičky a s ním čas svíček. Ten čas mám ráda. Na kopcích okolo roste smíšený les a když se začne barvit listí, je to, a teď to konečně použiju, krása s nádherou dohromady. V tu dobu jsem tak krásně líná, že se na to už teď těším.
Zimní únava začíná někdy v čase točení hodinami. To upadám do stavu částečné hibernace, ze kterého mě pravidelně probere advent. To jsem nejakčnější z celého roku. Kolem Tří králů opět upadám do stavu hibernace, ze kterého mě probere až jarní únava.
Tomu se říká koloběh života. To, že mi ho zpestřuje chemik, synek a náš početný zvěřinec, to je jen taková přidaná hodnota a milý bonus od pánaboha...

Foto archiv



Vyšitý obrázek čeká na kolegu, budou pak spolu v ložnici

Kousek z naší kuchyně


středa 26. března 2014

Chtěla jsem včera projít zahradu a nafotit, co u nás na kopečku kvete. Třeba mé oblíbené fialky. Foťák nikde. Prolezla jsem celý barák včetně míst, kde by fakt být neměl. Ale náhoda je blbec. Jednou jsem hledala nůžky, které mi normálně visí v kuchyni a po pár dnech se objevily v mrazáku. Dodnes nevím, který dobrák je tam strčil. Podezřívám sebe, ale přiznat se k tomu nehodlám.
Foťák nikde a já ze sebe začínala mít trauma. Kdoví, kde jsem ho zapomněla. Je možné, že se courá někde po venku, zmokl, zmrzl a bude na  vyhození. No to bude zase řečí. Odpoledne mi chemik mezi řečí sdělil, že půjčil do pátku foťák nějakému známému, tak abych prý ho náhodou nehledala. Viděli jste někdy v TV pořad s výbuchem sopky? Tak já jsem nevybuchla. Požádala jsem o kompenzaci za utrpěné trauma. Protože při hledání foťáku jsem trpěla středně, v květnu rozšíříme terásku a bude z ní terasa. Teda udělá to chemik. Já přesadím hortenzie, co jsou tam teď. Chemikovi se opět potvrdilo, že žádná informace není natolik nedůležitá, abych o ní mohla nevědět. A že každá akce vyvolává reakci. Už mi zbývá jen najít někde dřevěné lehátko, které nebude stát majlant. Ovšem nepochybuju o tom, že ho najdu. Začínám se těšit na léto ...

Foto archv





pondělí 24. března 2014

Dneska jsme se pokusili udělat reparát v podání odčervovací pilule Chlupáčovi. Kdo mu vymyslet tohle jméno, udělal chybu. Kocour je sice chlupatý, ale ukázalo se, že jméno Sígr by mu pasovalo víc. Chemik ho držel pevněji než včera. Nepomohlo to. Tu hubu si snad kocour přes noc svařil autogenem. Nešla otevřít. Když se to podařilo, zopakoval svoji včerejší akci jsem vzteklý pes a koušu. Já ucukla, chemik to nestihl. Odnesl to procvaknutím nehtu. Tím jsem zjistila, že mám rychlejší reakce  než můj muž, což mě hodně potěšilo. Protože v máločem jsem lepší než chemik.
Konzultovala jsem podání pilule s maminkou. Prý ji veterinář radil, aby piluli rozdrobila do krmení. Matka konstatovala, že je to totální ptákovina. Veterinář má nejspíš kocoura s postižením čichu, nebo úplně blbého. Protože maminčin Kuba, mimochodem otec našich kocourů, čichl k žrádlu, vyčítavě se na paničku podíval a odkráčel se nažrat k sousedům.
Nechám kocoura i chemika do zítřka vychladnout. Pokusím se rozpustit piluli v misce s mlékem. Snad alespoň tohle vyjde. A to mám před sebou ještě tři kočky, které dneska předstírají kóma. Chemik říká, že tím naznačují NEBUDIT! Nejspíš se bojí o své další prsty. Synek se z akce omluvil s tím, že on je ten hodný... Proč za potvoru jsem u nás doma vždycky já, je mi záhadou.

Kdysi to byli mrňaví miláčkové.



neděle 23. března 2014

Už jste někdy zkoušeli otevřít kočce tlamičku a dát jí do ní odčervovací či jakoukoliv piluli? Mám na mysli statné kocoury a kočky a ne nějakou podvyživenou žoužel. Kubíka onehdá držel chemik v náručí a muchloval se s ním. Toho jsem podle využila, chemik kocoura chytil pevněji, já mu násilím otevřela tlamičku a strčila prášek až do krku. Nezbylo mu než polknout. Od té doby, to je tři dny, mě Kuba nenávidí. Dneska se dostavil Chlupáč s nákladem čtyř klíšťat. Chemik si dával nedělního šlofíčka. Chytila jsem kocoura a vzbudila chemika. Oba to naštvalo. Chemika víc. Držel kocoura, já vytahovala klíšťata. Po třetím klíštěti na mě začal kocour házet vzteklé oko. Při čtvrtém vrčel. Když jsem se mu pokusila otevřít tlamičku a strčit mu do krku tabletu, byl už tak vytočený, že po mě chňapl zubama. Nečekala jsem to, ale stačila jsem ucuknout. To ho rozhodilo ještě více. Rozpůlila jsem půlku jeho tablety, nacpala ji do slaniny. Byla jsem odhalena jako zrádce a kocour na mě jen pohrdavě zíral. Všechny naše kočky milují šlehačku ve spreji. I kocour. Slízal tu část, kde nebyla tableta. A zdrhl. Pro dnešek už toho prý má dost. A to ještě neví, že jsem přinesla postřik proti klíšťatům, který měl být aplikován po fázi pozření pilule. Z kuchyně přišla malá madam Sára. Tak jsem si říkala, že když už tam je, dostane Chlupáčův  prášek. Přidala jsem trochu šlehačky. Olízala šlehačku, prášek nechala. Hodila pohled tak blbá nejsem ani já, sežer si ten prášek sama a pohrdavě odkráčela za svými záležitostmi. Zřejmě si to mezi sebou řekli. Protože Kačka se mi vyhýbá jako čert kříži. Takže mám jednoho odčerveného kocoura, co mě nenávidí, jednoho neodčerveného kocoura co mě nenávidí ještě víc. Kočku co mě má za blbku a kočku co mě ignoruje. Jen ta malá se ještě tulí, vrní a má mě celkem ráda. Protože neví, co ji čeká.



pátek 21. března 2014

Při svém pátrání jak zapojit do hubnutí i jiné, méně nepříjemné prvky než cvičení, jsem narazila na zprávu, že jedna minuta polibku spálí 26 kalorií. Zhodnotila jsem to jako velmi příjemný způsob úbytku váhy. Chemikovi jsem suše oznámila, že požaduji kompenzaci za zakázané švihadlo. Sice můžu skákat na dvorku, zahradě a kravíně, ale nebudu se přece ztrapňovat na veřejnosti a pobuřovat přírodu. Chemik se bránil, že minutu polibku neudýchá. Není snad tak naivní, aby si myslel, že stačí jedna minuta. Taky jsem se dozvěděla, že málo kalorií  obsahuje celer. Zařadím jej do svého pravidelného jídelníčku. Háček je v tom, že celer smrdí chemikovi ještě o něco víc, než česnek. Budu muset večeřet až po líbání. Ovšem tím musím jízdu na rotopedu přesunout z časových důvodů na polední dvou hodinovou přestávku.  Čímžto pádem nemám čas vařit oběd. Proti tomu zásadně vystoupil synek. Když jsem jim navrhla řešení, že budeme chroustat místo oběda celer, protestovali oba. V téhle rodině se na nějakou podporu nemůžu spoléhat. Už dlouho je podezírám ze sabotáže mého úsilí.
Experimentálně jsem zařadila minutový polibek do cvičebního plánu včera v podvečer. Přistoupila jsem k chemikovi a se slovy nadechni se brouku, jsem se přisála. Už po necelých třiceti vteřinách začal chemik modrat.   Neočekávala jsem žádnou velkou vášeň, ovšem alespoň obětavost při plnění úkolu projevit mohl. Fakt nic neudýchá. Budu pro něj muset vyhledat nějaká dechová cvičení, aby příště líbací rozcvičku ustál...
Tarantule údajně dokáže přežít bez jídla dva a půl roku. Už jsem se skoro rozhodla. V příštím životě budu krásná, štíhlá tarantule. 

Foto archiv






čtvrtek 20. března 2014

Na začátku roku jsem si slíbila, že letos nebudu začínat žádné ruční práce, dokud nedodělám ty rozdělané. A už zase v tom lítám. Musím přestat courat po netu. Protože pokaždé najdu něco, co bych měla vyšít či uháčkovat, uštrikovat, zasadit, objednat. Naposled jsem našla krásnou záclonku. Ještě nevím, jestli se hodí do obýváku nebo do ložnice. Ale určitě vím, že jí to jednou u nás bude slušet.


Taky jsem si slíbila, že nebudu dráždit chemika žádnýma novýma výmyslama. Je to nesplnitelné. Hlavou se mi honí tolik nápadů na vylepšení bydlení, zahrady, výminku. Kdyby to všechno chemik věděl, už ho nejspíš nevzkřísím. Ten rám, který mi dneska přišel, tak v tom jednou bude zrcadlo a bude viset na kamenném krbu ve výminku. Chemik říkal, že výminek si můžu budovat, až on tady nebude. To by tak hrálo, aby se z toho vyvlíkl. Pěkně přiloží ruku k dílu. Já mu dám, chtít se válet kdo ví kde a nechat mě v tom samotnou. Jednou si mě vzal, i když ho naši varovali, tak ať si to protrpí až do konce. Věděl do čeho jde...

středa 19. března 2014

Tohle počasí má na mě špatný vliv. Chvilku svítí sluníčko, chvilku leje. A u mě se střídá lenora nejspíš s jarní únavou. No nic. Alespoň prolistuju hadrkatalogy, které přišly minulý týden a dneska byly ve schránce další dva. Nutně potřebuju nějaké triko. Spíš dvě, tři. Barva je jasná. Bílé nebo vínově červené. I zelené by mohlo být, při nejhorším. Materiál? Jedině bavlna.
První hadrkatalog je zahraniční. Podle střihů a materiálů určen pro senilní seniory nad sto let. Samá výšivka, krajka, volánek, fiží. Nikdo soudný a mladší by se do těch hader nerval. Druhý katalog naopak určen pro postarší díblíky. Oblíct si něco takového, volá chemik do nejbližšího blázince a nechá mě navždy hospitalizovat. Kdyby ještě trochu přitvrdili, mohli získat vděčného zákazníka v Janě Kratochvílové.
Třetí katalog, no to je věc. Hadry samá ropná látka. A vzory snad pamatovala matka mé babičky. Mají je i v nadměrných velikostech. Bodejť by ne. Nejspíš spoléhají na zoufalství nás, kredenciózních dam. Ale tak zoufalá fakt nejsem. A kdybych byla, raději si sednu k šicímu stroji a nějaký kaftan si sesmolím sama.
Poslední nadějí byl katalog, ze kterého už jsem několik hadříků objednávala. To bylo ovšem v mém štíhlejším období. Našla jsem několik triček, která by se mi docela líbila. Ale buď si moc vymýšlím, nebo jsem fakt divná. Tričko s krátkým rukávem, nádherná červená barva. Ovšem struktura trička na nic. Vypadá  jako by se léčilo z těžké kožní choroby. Další hadry, které by materiálově i barevně přicházely do úvahy, měly tří čtvrteční rukáv. Délka, kterou nenávidím. Rukáv má být krátký nebo dlouhý. Ten tří čtvrteční si z dlouhého vykasáním dovedu udělat i sama. Ale proč mě šidí o čtvrtku rukávu? Katalogy letěly do krabice na vyhození.
Onehdá jsem v záchvatu pracovitosti třídila chemikovi košile. Asi jsem to trochu s tou iniciativou přehnala, protože ve skříni mu zůstaly pouhé čtyři kousky. Ostatní leží na hromadě určené k vyhození. No nic, zase je vytáhnu, ustřihnu ošoupané límečky, trochu je upravím aby vypadaly šik a donosím je. Má to malý háček. Momentálně chemik váží o něco míň než já. A to při jeho výšce a mojí výšce znamená, že i v pase jsem objemnější.
Jdu shánět obruč Hula hoop. Přidám ji k rotopedu. Znovu prolistuju knížku o kalenetice. Třeba tam bude i něco jiného, než jak hodit nohu na zábradlí. Začnu jíst podle hesla "Hlad je převlečená žízeň". A zakážu chemikovi kupovat sladkosti ke kafi. Kafe u nás vaří chemik, proto mu říkáme Vávra. Vávru může dělat i nadále, ale bez zákusků ...

Foto: Archiv Zahrada
Některé obrázky už tady určitě byly, jsem líná to kontrolovat.




úterý 18. března 2014

Jména některých známých chemika si nemůžu zaboha zapamatovat. Abychom oba věděli, o kom je řeč, mám pro ně svá vlastní jména. Dnes přijel jeden z nich. Říkám mu Chosé, podle scénky pana Náhlovského "Chosé nepřijel". On totiž Chosé slíbil už před časem, že nám jeho firma dodělá nedokončenou kuchyňskou linku. Bydlíme už čtyři roky a linka ještě pořád není doladěná tak, abych byla spokojená. Pán, který nám vyráběl nejen linku, ale i dveře do celého domu, zkrachoval. Chemik se tenkrát domluvil s Chosém, že přijede. Chosé nepřijel nejméně pětkrát. Když konečně přijel, domluvili jsme se co potřebuju a jak si to představuju. Chosé si linku vyfotil s tím, že příště přiveze návrh a pak se jeho lidé pustí do výroby scházejících částí. Od té doby Chosé opět alespoň třikrát nepřijel. Až dnes. Když chemik volal, že Chosé dnes určitě dorazí, vygruntovala jsem kuchyň a přilehlé prostory, aby si chlapík nemyslel, že jsem bordelář. Ono je to asi celkem jedno, jestli je nebo není uklizeno. Když na návštěvu přijede chlap. Například u chemika mám odpozorováno, že je nad jeho rozlišovací schopnosti poznat, že je uklizeno, vytřeno a voňavo. Zavětří maximálně ve chvíli, kdy mám upečenou buchtu.
Těšila jsem se na návrh dodělávky kuchyně. Neměla jsem se těšit. Chosé si přijel s chemikem pokecat a znovu si vyfotil kuchyň. Do počítače mi narval obrázky kuchyňských dvířek, že si mám vybrat. Co bych si vybírala, já chci stejná, jako je zbytek kuchyně. Ti chlapi prokazatelně myslí jen jednou polovinou mozku a to rozhodně jinou, než my, ženy. Návrh prý už příště určitě přiveze a pak to půjde šup šup. No to jsem zvědavá. Nejspíš budu muset chemikovi co nevidět najít nové známé. Nějaké spolehlivější...

pondělí 17. března 2014

Chemik začal včera večer prudit. Prý potřebuje čistou a zdůraznil i vyžehlenou košili. Že nemá co na sebe. Tohle je přece moje věta. To já nemám věčně co na sebe. On má hader dost, jen prostě nejsou zatím vyžehlené. To mě dovedlo k zamyšlení, kdo může za to, že já musím žehlit. Mám to. Je to kvůli tomu kreténovi, co kdysi donutil slovy: "Hanba mužům, kterým žena vládne. Má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. Umí příst, jehlou šít, ale souditi má muž." kněžnu Libuši, aby se vdala. Kdyby neprudil a Libuše byla tehdy pevnější v názorech, mohl tu dodnes vládnout matriarchát a chlapi by si košile žehlili sami.
Ráno jsem mu v záchvatu pracovitosti vyžehlila hned košile dvě. To aby zase večer neměl řeči o hromadách nevyžehleného prádla, které prý nás v ložnici co nevidět zavalí...
Chemik kromě téhle špatné vlastnosti, to je že vyžaduje, aby jeho hadry byly vyžehlené, má ještě jednu vlastnost, na kterou hrdý rozhodně být nemůže. Negativně se staví ke všem mým skvělým nápadům. A že jich mám plnou hlavu. Ten nejnovější jsem mu představila o víkendu. Já mu vůbec nejraději své nápady představuju o víkendech. Má pak celý týden ten zážizek z mého nejnovějšího nápadu vstřebat.
Přesuneme garáž do kravína, aby se do ní vlezl i Mazlík. Může si tam přenést i krámy z dílny a ještě mu zbude hromada místa, takže nic mu nebude bránit sehnat další krámy pro práci se dřevem, které, jak avizoval, se chce v budoucnosti věnovat. Už aby ta budoucnost byla tady, potřebuju toho hodně vyrobit. Ze dřeva. Z výminku uděláme výminek. Nechce to pro začátek moc. Jen několik oken a velký kamenný krb. A místo garážových vrat, které by si měl přemístit do kravína, dveře. Klidně nějaké jeté seženu. Už je mám vyhlídnuté. Chemik vypadal, že se o něj pokouší infarkt. Koukla jsem na něj a říkám zhluboka dýchej, to přejde. Raději jsem dodala, že zase tak moc to nespěchá, máme na to tak tři. čtyři roky. A do té doby snad vyžehlím i tu hromadu prádla, aby se na něj nezhroutila ...

Frantu Nikotina má sluníčko moc rádo. Za pár dnů z drobounkých kočiček udělalo žluté kocoury.


Kubíček nemůže chybět u žádné procházky po zahradě. Je to kocourek společenský.

sobota 15. března 2014

Děkuji všem milým dámám, které navštěvují tento blog.  Velké díky Vám, které jste ochotny nejen  moje plkání číst, ale přidáte i svůj komentář. Moc si toho vážím.  Nanýsek
Jsou dvě věci, které z duše nesnáším. Ta první je žehlení. Druhá je vybalování čehokoliv z došlého balíku. Včera jsem si byla na poště vyzvednout zásilku. Vím přesně, co v balíku je. Litinový sušák na bylinky. Je to velké a těžké je to jako kráva. Parkoviště je sice hned vedle pošty, ale pronesl se. První svízel nastala, když jsem potřebovala otevřít dveře ven z budovy pošty. V dohledu žádný gentleman. Už jsem si myslela, že budu muset kliku vzít do zubů, protože kdybych těžký  balík položila, už jej nezvednu. Po chvilce úsilí, kdy jsem přemýšlela, jak kliku dveří uchopit a nemusit ji olizovat, kdoví jaký žloutenkář ji držel v ruce, se mi podařilo dveře přece jen loktem otevřít. Po pár krocích jsem zjistila, že mi pomalu padají kalhoty. Nepadaly rychle, spíš se jen tak pozvolna  přesouvaly ke kolenům. Nu což, dneska mám dlouhou bundu, to těch pár kroků k Mazlíkovi zvládnu a pak gatě povytáhnu. Nedošla jsem. Musela jsem balík položit a kalhoty vrátit tam kam patří.  Ta úleva, když jsem drobnými krůčky, ještě drobnějšími než obvykle, docupitala s koleny u sebe k autíčku. Cestou domů jsem se radovala, že konečně moje jízdy na rotopedu přinesly ovoce. Radovala jsem se předčasně. Jen mi prdla guma u gatí.
Balík je veliký, leží opřený o botník v předsíni. Třikrát jsem o něj zakopla já, protože trčí do dveří obýváku, kolikrát o něj zakopl chemik nevím, musela bych začít počítat jeho sakrování. Čekám na synka, aby zásilku odvlekl přes dvorek do garáže. Přece se s ní já, stará matka, nebudu znovu tahat. Nemám na to ani čas. Musím si natáhnout do gatí novou festovnější gumu.

                                                               xxx

Tak jsem dneska pověsila na okno károvanou záclonku s háčkovanými srdíčky. Na krátkou bistro záclonku musí okno ještě počkat. Chybí uháčkovat ještě dvě srdíčka. A co myslíte? Chemik si toho vůbec nevšiml. Vím přesně, co bude říkat, až ho na nový závěs a záclonku upozorním. Nebude se mu to líbit. Káro nemá rád od vánoc.





pátek 14. března 2014

Dočetla jsem se, že každodenní jízda na rotopedu tělu škodí. Sice nevím jak, ale abych své tělo netýrala stále jen na šlapacím stroji, koupila jsem si dneska švihadlo. Chemik  říká, že je to zbytečná investice, prý jsem si měla vzít tažné lano z Mazlíka, stejně se v kufru válí bez užitku a službu by to udělalo stejnou, ale já vím své. Originál je prostě originál.
Onehdá jsem si koupila slušivý cvičební úbor v modré barvě. Konečně jsem sehnala něco, co mělo spodní část ve zkrácené velikosti a tu horní pro normální lidi. A nestálo to majlant. I šňůra švihadla je modrá, hezky k úboru ladí. Asi přelakuju na modro i rotoped. Není nad to, když včechno k sobě pasuje. Hned se na to líp dívá. Třeba pak i šlapat budu vyšší rychlostí než svých xx  kilometrů za hodinu. Minule, když se synek díval při mé jízdě na ciferník co ukazuje rychlost, kilometry a vypocené kalorie, zkonstatoval, že se diví, proč při tom šlapání neštrikuju. Abych prý měla alespoň nějaký pohyb.
Bohužel jsem podcenila stropní konstrukci baráku. Hned při mém prvním pokusu o výskok se rozštěkali oba psi, i ten co je hluchý jak poleno a rvali se ven, do bezpečí zahrady. Kočky a kocouři prolítli kočičíma dvířkama směr dvorek, dokonce i Pinďa, která ven odmítá chodit, se k nim přidala. Můj doskok si zřejmě zmýlili se začátkem zemětřesení. Lustry na stropech se začaly kývat ze strany na stranu, sklenice v almaře cinkaly jedna o druhou a stropní trámy začaly praskat (to tvrdí chemik). Načež přiletěl chemik, švihadlo zabavil přes mé protesty, že si má koupit svoje. Skákat mám dovoleno jen na zahradě či na dvorku a na jedné budově kravína, kde je stržená střecha. Prý když budu poskakovat po stropě s dostatečnou intenzitou, ušetříme za demolici...

čtvrtek 13. března 2014



Počestné dámy tři parkem jdou,
rozmluva líně se vlekla:
- Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla.-
- Já bych té kuráže neměla, -
mínila druhá z těch paní.
Třetí se lehounce zachvěla:
- A já té paměti ani. -

Tak to je básnička od Josefa Svatopluka Machara. Svého času jsem ji měla moc ráda. I když ta báseň hodně pamatuje, je pořád aktuální. Někdo na sebe opravdu partnerovi prozradí kde co. Má to nevýhodu. V případě italského manželství, kde lítají nejen talíře, ale i výčitky, vše co partner ví, může být použito proti vám. Někdo za mlada řádil jak černá ruka a i to může být zneužito. Nejlépe si nic nepamatovat. Protože co si nepamatuju, to se nestalo.
Já teda chemikovi nikdy nevěšela na nos, co bylo předtím než jsme se poznali. Ne proto, že bych na to neměla kuráž, spíš si myslím, že mu do toho nic není. A tak se i teď, po dvaceti osmi  letech, občas na sebe dozvíme něco nového. Od rodinných příslušníků, kamarádů, známých. Někdy je docela s podivem, co všechno si lidi o vás zapamatovali. Nedávno jsem třeba přišla na to, že si někteří pamatují i moji velkou starou lásku. Něco jsem vyřizovala pro známého a jen tak mezi řečí prohodil, že potkal pana "božského" a že se na mě vyptával. Předstírala jsem nezájem, ovšem ve skutečnosti jsem chtěla vědět, kolik má dětí, jak se mu vede ... Nezeptala jsem se.
Z vysokoškolských studií chemika  toho vím už taky za ty roky hodně. Od jeho spolužáků a kamarádů, co k nám jednou za rok přijedou zapařit. Nevěřili byste, kolik toho liguére člověk na sebe a ostatní prozradí.
Každý z nás má svoji minulost. Minulost bez toho druhého. Více jak čtvrt století máme minulost společnou. A pohodová je hlavně díky chemikovi. Můj brácha často vrtí hlavou a diví se, jak to se mnou může vydržet. Ovšem totéž můžu já říkat o jeho ženě. Protože brácha a já máme tak stejné povahy, že vím, že je z naší rodiny. Toho nám v porodnici určitě nevyměnili.


úterý 11. března 2014

Seznam sedmi hříchů světa zná asi každý z nás. Nedávno se mi dostaly do ruky předlohy k vyšívání sedmi dam, které představují oněch sedm hříchů.
Když mě chemik sem tam vytočí, začnu mu zpívat písničku od Nadi Urbánkové. Znám z ní jen refrén, ale to úplně stačí. "Vím že příjdu do nebe, kdo by dneska pro tebe dělal to co já. Práce s tvojí náladou, udržet tě nad vodou, na to já talent mám." Zabírá to rychle a chemik už ví, že  má ubrat. Na to, čemu se lidově říká "depka" mám zase obrázek v rámečku. Stačí jej dát na konferák a moji lidi kolem chodí po špičkách. Kdysi jsem si ten obrázek s názvem "Méďa má depku" stáhla z netu, vytiskla na fotopapír a dala do rámečku. Obrázek stojí v polici knihovny, aby byl vždy po ruce. Onehdá ho použil i synek, když ho táta nutil do nějaké práce, do které se mu nechtělo.
Vrátím se k těm sedmi hříchům. Když jsem je projela tam a zpátky, mě snad to nebe fakt hrozí a nemine. Protože nejsem pyšná, i když bych měla být na co pyšná. Mám prima muže a skvělého syna. Jsou chytří a pracovití. Rozhodně nejsem lakomá ani závistivá. Občas se na chemika vztekám, což je hněv, ale brzy mě to přejde, protože od chemika se všechno odráží bez jakékoliv odezvy. A to člověka přestane bavit rozčilovat se kvůli hloupostem. Smilstvo. To je co? Nemám ve svém slovníku. Nestřídmost? No trochu jo, ale jen malinko. Naposled třeba ty želatinové žížaly. Ale polepším se. Ten druhý pytel co onehdá chemik zase přivlekl, to už mi ani moc nechutnaly.
Hlavním mým problémem je lenost. O tom jsem se zmínila už mnohokrát.
Ale koukněte na ten obrázek. Je to tak příjemné a lákavé, lenošit.Těším se na léto. Letos si už opravdu koupím lehátko, do chladničky dám chladit cinzáno, koupím citrón a budu v klidu a pohodě ucucávat ze své sklenice.
Chemik lehátko odmítá. Má recht. Potřebuje dodělat terasu pod to moje lehátko, osvětlení terasy, ať vidím, jestli v pití nemám mušky, oblouk pro keramickou sošku anděla, který mi slibuje už tři roky. Mimochodem loni se do oblouku už pustil, ovšem počáteční elán jej rychle přešel a já musela fotoreportáž z budování oblouku, kterou jsem slíbila svým internetovým kamarádkám, předčasně ukončit. Že by lenost byla nakažlivá?

Najdete mezi sedmi hříchy i vy ten svůj?

pondělí 10. března 2014

Jsem mírně pověrčivá. Když potkám kominíka, hledám na oděvu knoflík. Což je dost obtížné. Obojí. Potkat dnes kominíka rovná se zázraku a mít na sobě něco zapnuté knoflíkem, to je dvojí zázrak. A taky zásadně nezabíjím pavouky. V mládí mi někdo řekl, že nosí štěstí. Sice vím, že kecal, ale co kdyby. Hned po ránu se na zemi v koupelně něco ploužilo. Mrskla jsem po tom papučí a trefila se. Bohužel to byl pavouk. Nevím, proč trouba lezl po zemi, Přece každý normální pavouk dělá pavučiny nejraději pod stropem, v koutech a na zdích. Tenhle byl zjevně retardovaný. A já mám po štěstí. A tolik jsem ho potřebovala. Protože dneska je den D. Jdu k zubaři, abychom vytrhli starý zoubek, který překáží v rozletu mladému, zdravému a snad i krásnému zubu, co mi začal růst mezi předním klofákem a špičákem.
V čekárně už seděl chlap, docela pořízek. Měla jsem jej předběhnout. Protože zvuky, které na zubařském křesle vydával, byly zvuky týraného jelena v říji. Když po půlhoďce vylezl z ordinace, vypadal jako já, když jsem poprvé viděla film Vetřelec.
Pan doktor byl dobře naladěn. Vrazil mi do ruky zrcátko, aby mi vysvětlil, jakým způsobem bude zub tahat ven, sestřička samozřejmě musela koukat taky. Pak mi to ještě jednou ukázal na rentgenovém snímku. Můžu říct, že na něm vypadají moje zuby líp než ve skutečnosti.
Zub zbrousil, aby si udělal místo pro kleště. Opíchal stařečka dokola a než začalo umrtvení působit, stačil opravit vedlejší zub. Mezi řečí prohodil, že plombička bude dneska za sedm set. Když jsem slyšela tu částku, začalo mi být všechno jedno. A starý zub si řekl, že když chce zubař sedm stovek, ať si to teda pořádně odmaká. Sestřička mi zezadu chytla hlavu. Pochopila jsem to tak, že nechce, abych dentistovi z křesla zdrhla bez placení. Pak mi došlo, že důvod je prozaičtější. Pouze nechtěla, aby moje hlava šla za kleštěmi. Zvuky, které při tahání zubu pan doktor vydával se popsat nedají. Ale mohl by dělat dabéra v pornofilmech. Nakonec to zub vzdal a dentista jej vítězně svíral v kleštích. Docela si  oddechl. Já nakonec taky. Vrazil mi do ruky opět zrcátko, představil mi novou plombu ze všech stran, pochválil se za svoji hezkou práci. Sestřička taky řekla, že se jí plomba líbí. Teď prý musíme sledovat, kterým směrem se vydá ten nový zoubek, který nám leze, aby se nám pěkně zařadil mezi ostatní zuby a nedělal neplechu. Nevím, jak to chce sledovat pan zubař, ale mě je docela jedno, jakým směrem se ten holomek zub vydá. Ve svém věku rovnátka nosit nehodlám.
V puse mám kráter velikosti Vesuvu, vede mi nejspíš až do mozku. Vezmu do ruky zrcátko, baterku  a budu se dívat, jak mi v něm pomalu blikají a zhasínají spoje ...

neděle 9. března 2014

Jsem přejedená, že se mi nechce ani myslet, od smíchu mě bolí panty a na noze mám puchýř velikosti mexického dolaru od křusek s podpatkama. Ty podpatky jsem měla vynechat. Chtěla jsem být trochu vyšší, ale stejně jsem byla na oslavě nejmenší, nepočítám-li tří a čtyřletého prcka, strýčkovi pravnuky. Když jsem chemikovi naznačila, že dneska mám podpatky, tudíž mu už nekoukám na prsa, ale dohlídnu do jeho nosních dírek, opáčil, ať se moc neprsím, že pořád vidí vršek mojí hlavy. Trochu mě tím naštval, ale náladu mi nezkazil. Ovšem váhově, to jsem byla jasný vítěz. Od pondělka nasazuju Mírovu dietu. Není boha, aby nezabrala.
Po více než čtyřiceti letech jsem potkala i sestřenku, kterou si snad pamatuju  s plínkama. Měla jsem z toho setkání velkou radost. Aby ne, když pochválila moje brýle, které ještě pamatují aktivní výuku ruského jazyka na středních školách. Dokonce i částečně zkrocený pudl na mojí hlavě se jí líbil. Možná to byla jen zdvořilost dobře vychované dámy k přece jen věkem poznamenané sestřenici.
Moje maminka svému bratrovi přednesla veršovánku, kde vyzdvihla nejen jeho dobré vlastnosti. Starý pán byl dojat, i slza ukápla. Uvědomila jsem si, jak moc mám všechny tyhle lidi ráda. Mám skvělou rodinu a fajn příbuzenstvo. Jen ten můj prostřední brácha, kterého nám nejspíš opravdu vyměnili v porodnici, se po gratulaci a obědě  sebral a odešel směr hory. Jako ostatně vždy.
Snad se všem zúčastněným líbila oslava tak jako mé maličkosti. Moje tuplované sestřenky, díky. A na to seznamování s dámami zde na vsi si budu muset počkat do dalšího MDŽ. Nestačila jsem se naklonovat...

pátek 7. března 2014

Na hlavě mám pořád drátěného pudla. Vyskytly se nějaké rodinné problémy, tak jsem musela kadeřnici odvolat. Občas nejde všechno podle plánů, které si člověk udělá. Účes budu tvořit sama. Pro jistotu jsem chemikovi sdělila, že když se z koupelny ozve HELP! opatrně nahlédne a v případě potřeby vezme do ruky nůžky a sem tam nějakou kudrnu přistřihne. Silně protestuje, prý nechce na mé hlavě způsobit ještě větší katastrofu, než jaká tam už je. Myslím, že by měl začít nosit brýle. Zjevně špatně vidí, protože horší než to je teď, to být nemůže. Jen doufám, že mi na hlavě nevystřihne kolečko, čtvereček či trojúhelníček. Spoléhám na jeho špatnou dlouhodobou paměť. Není ani mstivý. No taky vystřihnout nějaký geometrický tvar na mé hlavě by se mu nejspíš ani nepovedlo. Hlavu mám celkem malou. Pusu taky. Zubař si stěžuje, že v ní má na práci málo místa. Což mi připomnělo, že po neděli jdu trhat nadbytečný zub. Hned mám lepší náladu. Si představte, že k pudlovi na mé malé hlavě, kaftanu velikosti stanu pro dvě osoby, bych ještě házela úsměvem pizizubky. Takže alespoň úsměv budu mít zítra ještě dokonalý. A tím pomyšlením je svět opět hezký ...

čtvrtek 6. března 2014


Když jsem zjistila, že na sobotní oslavu strýčkových narozenin neseženu nic na sebe, začala jsem plést kacabajku z nasyslené černé vlny. Už mám skoro hotovo. Dílo je nepoužitelné. Ten kdo tvrdí, že černá zeštíhluje, prokazatelně kecá. Černá zeštíhluje maximálně vyhublé anorektičky, které zeštíhlit nepotřebují. I v černém modelu je moje postava stále stejně statná a vypadám jak zápasník sumo v ženské verzi. Kdybych uměla plavat, mohla jsem se nechat angažovat do reklamy, kde sumo bojovníci skáčou z letadla a dělají na jezeře vlny pro surfaře. Naštěstí potřebuju nějaký mundúr na zahradu, tak můj vlastnoručně pletený model nepřijde vniveč.
Tím jsem opět byla vrácena k problému, co si 8. března navlíknu. Komplikuje to ještě fakt, že místní dámy mi už čtvrtý rok po sobě daly do schránky pozvánku na oslavu MDŽ, která je rovněž osmého. Chemik říká, že bych je konečně měla přestat ignorovat a  když už jsme se nešli seznamovat na místní ples, měla bych se seznámit alespoň teď s dámským osazenstvem. Zatím ovšem nevymyslel, jak mám být současně na dvou místech.
Potřebuju tudíž něco šmrncovního na strýčkovy osmdesátiny a přitom neprovokativního, abych posléze neurazila svým vzhledem místní dámy na jejich oslavě. Smířila jsem se  i s tím, že ani novým účesem neoslním. Spíš vylekám.  Ale kdo ví, zítra jsem objednaná ke kadeřnici a snad ten můj stupidní nápad dát na dlouhé vlasy pevnou trvalou napraví částečně ostříháním, částečně natáčkami. Nemůžu přece na skupinovém rodinném fotu určeném k odeslání příbuzenstvu v Německu vypadat jako rodinný idiot.
Dneska budu pilně žehlit a snad někde na dně koše čeká slušivý hadřík, na který  jsem zapomněla. Minimálně pohřešuju svoji sváteční vánoční halenu. Ta mi docela sluší. Někde tam vespod musí přece být ...
                                                 
                                                            xxx


A tohle momentálně háčkuju. Bistro záclonku do kuchyně. Háčkovanou krajku a károvanou látku na horní záclonku a závěs jsem včera předala švadleně. Nespěchá to. Okna se umýt zatím nechystám, takže času na nový obleček pro okno je dost.


úterý 4. března 2014

Dneska fakt nemám dobrý den. Hned po ránu kouknu do zrcadla, které jsem po malování ložnice neprozřetelně pověsila na zeď vedle postele. Takhle jsem se už dlouho nevyděsila. Lekám se teda každé ráno, když se vidím hned po probuzení, ale dneska to bylo obzvláště kruté. Z pudla na mé hlavě se přes noc stala drátěnka. Většinou si po pohledu do zrcadla říkám, tak holka, co s tebou dneska uděláme, abys mohla mezi lidi. Dneska jsem si říkala bože, copak takhle můžu mezi lidi, s tímhle materiálem nepůjde nic dělat. Aby toho nebylo dost, nějaký dobrák vytáhl z kouta v koupelně váhu. Měla jsem ji kopnout zpátky. Ale to já ne, já na ni musela vlézt. Napřed jsem si myslela, že se mrcha zase pokazila, přece každý den šlapu na rotopedu 20 kiláků a jednou jsem si dokonce už i dala nohu na zábradlí, tak co se sakra děje. Nejspíš veškerou moji snahu zmařil pytel gumových žížalek, co chemik minulý týden dovezl. Sežrala jsem je skoro všechny. Nešlo odolat. Teda pár měl chemik k ochutnání. Tady máte důkaz, že žížaly jsou nezdravé.
Do krámu jsem přišla pozdě, protože se mi nedařilo na hlavě vytvořit nic, s čím bych mohla vyjít na ulici aniž bych vyděsila místní obyvatelstvo a neodehnala si zákazníky. A měla jsem depku z vážení, že jsem zapomněla snídat zdravě a dala si na snídani  dva kusy bábovky a kakao.
Mám jen tři možnosti. Buď půjdu ostříhat na kudrnatého ježka, nebo si zapletu hromadu copánků. Nemohu však oslavence obrat o veškerou pozornost, taková mrcha zase nejsem.  Taky můžu zajet do města klobouků pro nějakou slušivou hučku. Nejsem si však jista, zda by nebylo proti bontónu sedět u oběda s kloboukem na hlavě. Nejspíš půjdu a koupím žehličku na vlasy. Ten hloupý nápad s trvalou mě bude stát majlant ...
No a jak jsem psala o těch žížalkách. Tak právě se vrátil chemik a hádejte co mi přivezl...Hubnutí v této rodině není vůbec lehké a chemik mi to teda vůbec neusnadňuje. Začínám ho podezírat ze sabotáže mé snahy vylepšit si figuru a po letech opět objevit svůj pas.

Foto: archiv 2013