pátek 21. dubna 2017



Mysleli jsme, že přišlo jaro. Přišla zima.



Ovšem kdy jindy se člověku poštěstí vyfotit na zahradě růžovou romantickou sakuru s bílou našlehanou čepičkou sněhu. Romantika jako blázen. Jen škoda, že květům to neprospěje.





A kdopak najde na obrázku pana Tima?













     





úterý 21. března 2017

Tak jsem minulý týden potkala při procházce s pejskem kolem kravína svého prvního letošního motýla. Byla jsem z něj poněkud zmatena, teplota nebyla nic moc. Zmatený byl i motýl. Nejspíš proto, že zjistil, že teplota není nic moc.
Potkala jsem i svoji první letošní včelu. Ta nebyla zmatená, ta byla nespokojená. Vztekle lítala kolem v marné snaze najít na zahradě něco, co kvete. Teda kvete Franta Nikotin. Ovšem letos se nepřetrhl. Na každé větvi sedí pár obr kočiček. Žádné drobné dětičky ve velkém počtu, na které jsem čekala, abych mohla uvít kočičkový věnec na dveře.
Na procházce kolem kravína jsem našla hromadu opuštěných šnečích ulit. Dala jsem je do kapsy bundy. Vydržely do chvíle, kdy jsem se sehnula pro jeden zvlášť esteticky vyvedený šutr. Ohnutím k zemi se kapsa bundy na mém těle snažila ulity vytlačit vzhůru, čímž se zmenšila a ulity popraskaly, některé přímo ruply. A pak že Archimédův zákon platí jen ve vodě.
A také jsem po usilovném několikadenním pátrání konečně v trávníku plném mechu objevila sněženku. Jednu. A jednu sedmikrásku.

Dnes jsem potkala i jeden kus čmeláka. Tim se chtěl okamžitě seznamovat. Naštěstí měl čmelák rozum a odbručel si to dál na louku. Také jsem dnes s údivem zjistila, že od včera některé stopky rozkvetly.
Takže mohu s uspokojením konstatovat, že i u nás začalo jaro ...





Ještě pořád se jmenuju Tim a panička mi říká Timísku. Ale poslouchat ji stejně nebudu. Jen za piškotek podám tlapku.


středa 8. února 2017

Zazvonil telefon. Slušně se představím a popřeju dobrý den, Na druhé straně se ozve: "Dobrý den pane chemiku, chtěl bych se zeptat..". Přeruším proud slov z druhé strany s tím, že nejsem pan chemik ale paní chemiková, co momentálně ve sluchátku asi zní jako pan chemik, protože jsem chorá. Z druhé strany omluva a přání brzkého uzdravení. Po cca čtvrt hodině telefon. Slušně se představím a popřeju dobrý den. Ozve se opět: "Dobrý den pane chemiku ... Uvedu na pravou míru to, s kým dotyčný hovoří. Omluví se, popřeje hodně zdraví a na shledanou.
Po pátém, stejně probíhajícím hovoru jsem to zabalila. Asi zavolám sama sobě, jestli fakt zním jako ten můj chemik. Nezavolala jsem. Zavolal chemik. Tomu se nepředstavuju, předpokládám, že ví,  komu volá. Ozvalo se. Ty už jsi vstal? Zavolej mi mamku, potřebuju s ní něco probrat. Tak to už je fakt moc. Tohle nevydýchám. Když i vlastní muž mě slyší jako chlapa...
Dokud nebudu znít opět jako paní chemiková, neberu telefony. Ani chemikovi.









neděle 8. ledna 2017

Vánoce jsou minulostí, stromeček odnesl chemik do skladu ve výminku, aby si pomaloučku zvykl na nižší teplotu. Koupili jsme korejskou jedličku a počítám s tím, že ještě dva tři roky poslouží jako stromeček vánoční. Na tyto vánoce budeme vzpomínat jako na ty, kdy na Štědrý večer v půl desáté, naštěstí už po večeři,  přestala jít elektrika. A nešla do třetí hodiny ráno. Ale byl Štědrý večer, všude po pokoji plápolaly plamínky svící, světýlka na stromečku a v některých lampách byly na baterie, v petrolejce vonný olej, na stole cukroví... Nestrádali jsme. Ves byla ponořená ve tmě, občas zaštěkal popletený pes, na stromech i na zemi silná námraza. Prostě bílé, romantické vánoce. A černá hodinka.
Tu jsme už dlouho nedrželi. Kdysi to byla tradice. V době, kdy byl Lachtan ještě dítě, občas jsme jen tak seděli při svíčkách, zpívali písničky, vyprávěli jsme příběhy, vzpomínali na dětství. Po dvaceti letech jsme si tedy neplánovaně dali repete, ovšem z Lachtana je dnes mladý muž, který už má své vlastní příběhy a vzpomínky...
Do doby povánoční patří Tři králové. A ti nás dnes poctili svojí návštěvou.
My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka.
Dovolila jsem se dětí, zda je mohu vyfotit. Tak je tu máte v plné kráse.




Poslední foto vánoční výzdoby, na památku.



Venku necháme stromečky ještě se světýlky. Nenašel se dobrovolník, který by byl ochoten vystrčit na delší dobu paty z domu a zmrzlá světýlka sundat. I nejotužilejší z nás, chemik, tvrdí, že mu omrzá čenich.


sobota 7. ledna 2017

Venku mráz, ptačí gang posedává na stromech kolem krmítka a čeká na svůj příděl zobání. Promluvíte, slovíčka o sebe cinkají a vracejí se ozvěnou. Takový je samec. A já mám svoji každoroční zimní depku. Čím jsem starší, tím ji hůř snáším. Trápím toho, komu mám být oporou. Jsem teď holt potvora. Nemůžu si pomoct. Slova vychází z úst a nejdou vzít zpět. Sedím potmě v pokoji, občas projede po silnici auto. Jeho světla na chvíli zabloudí na zeď a vytvoří podivné obrazy. Nejspíš jednou dopadnu jako můj pradědeček, po pár desetiletích jeho dcera a loni jeho vnuk. Hlavou se mi honí věta: "Proženu si hlavu kulí, přestane mě bolet svět." Zatím je to dobré, zatím se v hlavě jen honí. Jako meluzína v komíně, jako spadlé listí po dvoře, jako poletující sněhové vločky...

Jedna z čistých radostí mého života, miláček Chlupáč, jinak též degustér ptačího krmení.






sobota 31. prosince 2016

Přeji Vám, kdo náhodou či cíleně zavítáte na tento blog, abyste celý příští rok prožili ve zdraví, pohodě, smíchu a radosti. A jak kdysi říkával jeden meteorolog,   SLUNCE V DUŠI.

Venku mrzne až praští.