středa 30. dubna 2014


Na slet čarodějnic se dneska nechystám. Na rozdíl od svých internetových kamarádek, které už jsou několik dní na dnešní večer připravené a některé se i těší. Jsem milá, hodná a laskavá, čarovat neumím a do čarodějnic mi zatím taky nikdo nelál. Jen jsem o sobě kdysi slyšela, že jsem jezinka. Vrtalo mi hlavou, co tím chtěl dotyčný naznačit. Vyhledala jsem si to a nemyslím si, že jsem zpustlá lesní žena. Zpustnu až budu sedět doma a z domu pracovat. Ztratím kontakt s lidmi, zmenší se moje slovní zásoba. Po pár letech budu nejspíš už jen ukazovat. Můj šatník bude sestávat z tepláků a vytahaného trika. Zapomenu jak nastartovat a rozjet auto. Možná pak budu mít doma uklizeno, navařeno, napečeno, vyžehleno, vypleto a vše včas zaseto a zasázeno. No nejspíš ne, lenosti se člověk nejspíš nikdy nezbaví. Ale to už nebudu já. Bude to nějaká JEZINKA...
Nejspíš přijdu o prvomájový polibek pod třešní. Poprvé od doby co znám chemika. Sakura na zahradě opršela a opadala, sloupová třešeň se pro jistotu ani nenamáhala nasadit nějaký květ. Vzala jsem Bertíka na vodítko a propátrali jsme okolí. Kvetoucí třešeň se v blízkém ani vzdáleném okolí nenalézá. To jsem zvědavá, jak to chemik zařídí, abych mu letos neuschla...

Pár večerních obrázků




Odpolední siesta







Takže vy, co dneska letíte, užijte si to. My co zůstáváme doma, vám budeme držet palce, abyste do cíle doletěly v pořádku a v pořádku se zase vrátily domů.

neděle 27. dubna 2014

Přehnala jsem to s prací na zahradě. Jsem unavená jako dva koně a přitom chodím jako kachna. Nohy mě bolí až u sedinky a ruce mám vytahané až ke kolenům. Ale mám skoro hotovo. Ještě zasadit nějaké ronďásky, přesadit modřín, který jsem před třemi lety blbě zasadila před okno jídelny a teď zavazí a šmitec. Do podzimu.
Včera v podvečer mě chemik zavolal do pracovny. Na našem brčálníku prý jsou divoké kachny. Bylo šero a za šera jsem slepá jak krtek. Nic jsem neviděla. No fakt tam prý jsou. Zaostřila jsem a nic. Ale vzala jsem foťák a přes sklo jsem namířila čočku tam, kde chemik ukazoval. Byla jsem si jista, že z ní nic nebude. Vyšla jsem ven směr brčálník a pořád nic. A najednou s křikem vzlétly. Byly tam.
Tři dny to je, co se v brčálníku usadila žába. Asi zabloudila. Skřehotá a láká partnera. Zatím marně. Je mi jí docela líto. Než ji nějaký kuňák najde, brčálník vyschne. A ona chudák zůstane starou pannou.
Suma sumárum nás za ty čtyři roky bydlení tady navštívil nespočet zajíců, srnec, žába a včera kachny. Připadám si jako v zoo. Kdopak nás asi navštíví příště?

Najdete kachničky?

 

sobota 26. dubna 2014

S mým šetřením to nebude tak horké, jak jsem si myslela. Jaro je pro mě v oblasti financi téměř smrtící. Jak mám v ruce nějakou korunu, vrazím to do kytiček. Včera jsem si vyzvedla na poště balík od Skalských. Každý rok u nich objednávám ronďásky. Bylo to za čtrnáct set. V Ekozahradnictví jsem si taky něco objednala, ale jen za devět stovek a ještě jsem objevila obchod s růžemi. Zaplať pánbůh že už měli skoro všechno co se mi líbilo prodané. I tak, vědět to chemik, zatrhne mi vycházky nejmíň do konce roku. Počasí mi zatím se sázením moc nepřeje. Přes týden je hezky, ale odpoledne už jsem líná něco dělat a o víkendu jsme buď pryč nebo cedí. Nebo cedí v pátek, takže o víkendu je na práci na zahradě moc mokro. Musím si najít nějaký systém, abych všechno stihla zasadit a nemusela poslouchat chemikovi poznámky. Teď na jaře má téma "pořád něco kupuješ a pak to nestíháš sadit".
Jo a musím se pochlubit, už jsme letos poprvé randili na dvorku u výminku na lavičce. Není to jak za mlada, ale hezky se tam povídá.
Taky každé ráno vstávám s předsevzetím, že večer vlezu na rotoped. Den je dlouhý a do večera se mi to rozleží a už se mi nechce. Nedávno jsem si přečetla článek o nějaké české vědkyni. Ta v podstatě zjistila, že nejsem líná, ale nemocná. Jmenuje se to prokrastinace. Takže pro všechny, které trápí lenora, byť občasná či dočasná. Nejsme líní, jsme nemocní.... V dnešní době se snad dá vědecky zdůvodnit úplně všechno.
Jeden oblíbený citát na závěr. Lenost je umění tak dlouho nedělat nic, dokud nepomine nebezpečí, že bychom museli něco dělat.
A perlička na závěr - žádné práce se nebojím, klidně si vedle ní lehnu.

Zahrada dnes a taky pár mazlíčků










úterý 22. dubna 2014

Velikonoce máme za sebou. Chemik si nejspíš přečetl na mém blogu co na něj v pondělí ráno chystám a tak ze strachu vstal velmi brzy. Tudíž můj plán polít ho vodou ztroskotal. Nebudu jej přece honit s kýblem vody po baráku. Za prvé mi chybí rychlost a za druhé je to pod moji důstojnost. Stejně by mi zdrhl. Pokud by mi nezdrhl, sebral by mi kýbl s vodou a cáchl by ji na mě. Je silnější a určitě mě přepere.
Účetní si v pátek odpoledne vzpomenul, že nutně potřebuje, abych udělala do úterního rána inventuru v krámku, chemikovi to řekl v pátek odpoledne. V pondělí po ránu jsme se tedy skutáleli z kopečka do údolí a dopoledne plodně strávili inventurou.
Po obědě jsme zajeli za babi. Na otázku jestli chci vidět starý kalendář z roku 1910 jsem nadšeně prohlásila že ano. Mám knihy ráda a těch starých "s pamětí" po předcích si vážím a považuju nejvíc. Knihu jsem nejen viděla, ale babi mi ji darovala. Tím pro mě pondělní velikonoční den získal další rozměr.
Návštěva u maminky, tak ta byla jako každá velikonoční návštěva u ní. Nejprve jsem se ujistila, že informace o zmenšení jalovce, který jí roste před barákem, skutečně proběhlo. Tak o tohle torzo mě brácha letos omlátit nedokáže. Směle jsem vstoupila do zahrady. Maminka byla u včel. Jestli prý nevíme, kdy se jezdí na návštěvu. Je před šestou a můj mladší brácha se mě od rána nemůže dočkat. Doma má manželku Lazara, ochořela chřipkou. Tu musel šmigrustu ušetřit. Na starou matičku si netroufl a tak jedinou obětí jsem mohla být já. Začala jsem být ostražitá. Ovšem brácha je o pět let mladší a o sto procent svižnější než já. Kdoví, odkud se tam najednou vzal. Hned jsem pochopila, kde se nachází ta uřezaná polovina matčina jalovce. Strom třímal v ruce brácha a řítil se s ním na mě. Tak rychle jsem se ze židle ještě nikdy nezvedla. Moc strategicky jsem si nesedla. Seděli jsme pod pergolou, z jedné strany zavazel rybníček, z druhé chemik. Nehodlal vstát a umožnit tak své ženě únik do bezpečí domu. Zjistila jsem, že když jde do tuhého, jsem docela rychlá. Ovšem pomyšlení, že konečně může zmlátit nějakou ženskou, zrychlilo i bráchu. V tváři výraz vikingského válečníka, jal se mě pronásledovat. Dala jsem dvě kolečka kolem pergoly, brácha po mě mrskal stromem. Ne že by mě doběhl, ale strom byl dlouhý, tak na mě dosáhl i když jsem dělala co mi dech dovolil. Abych tu honičku bráchovi zpestřila, začala jsem do rytmu běhu ječet. Brácha měl evidentně radost. Na můj běh a velikonoční ječení se evidentně těšil celý rok.
Když usoudil, že oba máme dost, odložil jalovec a v tom přišel druhý brácha. Mladší kývl směrem k odloženému stromu a povídá tam máš jalovec. Já ti ji podržím a ty ji nařežeš. Ovšem brácha  je gentleman. Řežbu odmítl a jako vždy po pozdravu, odešel do svých komnat. Což mě opět přivedlo k myšlence, že jej mámě kdysi dávno v porodnici vyměnili...
Jehličí z jalovce si budu z hader obírat nejméně do pátku. Nohy i přesto, že jsem měla oblečené rifle, štípou a pálí. A to na mě při našem běhu brácha řval ségra zastav a vyhrň si gatě. Do příštích velikonoc si musím opatřit kalhoty s podšívkou a vlněné punčocháče...







A toto je část skály, kde jsem v zimě fotila ledopád. I teď má své kouzlo. Souhlasíte?





neděle 20. dubna 2014

Přeji všem milým návštěvníkům Čistých radostí krásné velikonoce. Nanýsek




pátek 18. dubna 2014

Chemik sundal ze dveří věneček s brusličkama a já tam dala loňský "velikonoční" s kohoutama. V garáži u květinářek jsem koupila tři petrklíče, nasadila je do mísy. Zítra k nim zapíchnu ovci na špejli. Na větev kterou jsem loni přivlekla z lesa jsem navěsila plastová vajíčka na pentlích. Tím končí moje velikonoční zdobení.
Na rozdíl od vánoc velikonoce moc nemusím. V pondělí se cizí chlapi tlačí do baráku aby vám nařezali. A myslí si, že za ten bordel, co vám v uklizeném domě nadělali, dostanou ještě ulito. Copak to je normální? Stačí, že každé velikonoční pondělí, ještě než vůbec otevřu oko, přihasí si to chemik se studenou vodou a tu na mě cákne. Nesnáším studenou vodu. Nesnáším nic, co je studené. Kromě přítulného psího čumáčku.
Studená voda, to je pro mě pohroma. Chemik za mnou kdysi vlezl do sprchy a okamžitě ji opustil. Ne že by se mě lekl, ale prohlásil, že voda kterou se sprchuju má teplotu vody, kterou řezníci paří poražené vepříky. Od té doby se sprchování se mnou vyhýbá. Jsem za to ráda. Dávno už nemám postavu manekýnky a dneska bychom se oba do sprchy sotva vešli. Ale pracuju na tom. Teda ne na tom,aby tam za mnou zase vlezl. Pracuju na tom, aby nenastala doba, že se tam nevlezu já sama. Protože svého horkého sprchování se nevzdám. Smůlu mám jen když je doma synek. Má stejné nároky na teplotu vody jako já. A když lachtan vleze do koupelny jako první, udělá z koupelny saunu. A vycabrá všechnu vodu, která odpovídá mým nárokům na její teplotu. Chemikovi to nevadí. On studenou rád. Přemýšlím, jestli ho v pondělí nepřekvapím. Vstanu první a vyklopím na něj konev studené vody. Ať si ty velikonoce letos taky trochu užije...

úterý 15. dubna 2014


Babička Němcové tvrdila, že dobrá hospodyňka má pro pírko přes plot skočit. Dneska by s tím nepochodila. Polovina národa jsou alergici a ta druhá nemá na peří prachy. Bydlím sice už čtyři roky na vesnici, ale husu tady nepotkáte, kačenu jakbysmet. Sousedi sice mají slepice, ale to se nepočítá. Tatínkův bratranec byl vždycky podnikavý člověk. Po podzimní mši v kostele maminka každoročně pořádá rodinnou sešlost a Jiří na ní nikdy nechybí. Pořád mu leží v hlavě náš nevyužitý kravín. A tak si pro mě připravil podnikatelský záměr. Rozhodl se, že budu chovat martinské husy. Vyjmenoval všechny hospody, kde husy nesehnali a tudíž chyběly na jídelním lístku.
Moji námitku, že sice prapředci z obou stran byli sedláci, ovšem já k hospodaření mám stejně daleko jako ke kosmonautice, vodnímu lyžování či potápění se šnorchlem zamítl s tím, že v každém z nás dříme sedlák a nemám se za to stydět. Další námitku, že kousek od jím plánované pastviny pro husy se na jaře začne stavět domek a sousedi by v sousedství určitě nechtěli mít husí farmu, smetl ze stolu slovy husy nesmrdí. Tím si nejsem teda vůbec jistá. Podle mě smrdí každé zvíře vyskytující se ve větším hejnu. Chemik poslouchal naši diskusi s čím dál tím větším zájmem. Začala jsem mít obavy, že se té myšlenky chytne. On je přístupný každé pitomosti a občas to příjde na hezké peníze. Které se už do pokladničky nikdy nevrátí. Když přistoupila sestřenka s dotazem o čem se bavíte, Jirka s tváří pokrového hráče prohlásil Naďa bude chovat husy. A zapředli s chemikem rozhovor na téma kravín, husy, Naďa. Měla jsem toho dost. Kdo ta nebohá stvoření na podzim zabije. No já to nebudu. I pavouky vynáším opatrně z baráku. Chemik už teprve ne. Jeho matka sice dříve chovala slepice, ale když přišel jejich čas, obcházela ulici a hledala někoho, kdo se slepic ujme. Chemikovi jsem nedovolila ani malé ovečky, když prohlásil, že je nutně potřebuje, aby spásaly zadní louku. Prý na jaře koupíme, přes léto se vykrmí a na podzim prodám na porážku. No to určitě, moje Amálky nikdo porážet nebude. A husičky bych si pojmenovala taky. Přece bych nenechala zabít někoho, kdo se na mě dívá s důvěrou. Naštěstí Jirka musel domů a na husí farmu jsem už nemyslela.
Zmýlila jsem se když jsem si myslela, že na ni zapomněl i on. Na oslavě strýčkových narozenin s tím zase začal. Ovšem tentokrát jsem to obrátila proti němu. Na dotaz sestřenky o čem se bavíte jsem jí s kamennou tváří sdělila, že Jirka si od nás pronajme kravín s přilehlou loukou a začne chovat husy. Na jaře koupí, přes léto vykrmí a na podzim prodá do hospod na Martinské hody. Od té doby mám od husí farmy pokoj. Ovšem nejspíš jen do doby, kdy se opět sejdeme na nějaké rodinné sešlosti. Občas to s příbuznými, byť vzdálenými, není jednoduché ...





pondělí 14. dubna 2014

Máme za sebou aprílový den jak vyšitý. Nejméně desetkrát sprchlo a několikrát se ukázalo i sluníčko. Venku je klendra, že i kočičí posádka usoudila, všude dobře, doma nejlépe. Rozmístili se po baráku, každý si našel nějaký pelíšek a chrní.


Taky bych chrněla. Nemůžu. Čeká mě žehlení. Chemikovi   o p ě t   došly košile. Dneska se v krámku stavila naše paní doktorka. Shodly jsme se na tom, že by se měla vrátit zpět móda první republiky. Škrobené vyměnitelné límečky. Chemik by z toho měl radost. Nestály by ho košile takový majlant jako teď, kdy mu každý měsíc vyhodím košili jen proto, že má ožuchlaný konec límečku. By mě zajímalo, jestli si je žužlá sám nebo to dělá pračka či sušička. Taky měla dobrý nápad, že kdysi chlapi nosili cokoliv a na tom náprsenku, vestu a sako. Bylo by snadnější prát náprsenku, která nemá rukávy ani zadní díl. A kdyby pod ní nosili tričko, tak to stačí po usušení jen složit. Fakt to měly tenkrát holky vymakané. Akorát že stály u necek a valchy a praly ručně. Musela to být docela dřina.


Onehdá jsem si slíbila, že nebudu utrácet. Nedaří se mi. Do krámku chodím kolem garáže, kde si otevřeli malé zahradnictví. Kytky jsem tam koupila v pátek, v sobotu jsem nakoupila kytky v rodišti chemika a dneska jsem přitáhla alespoň bílou hortenzii. A na zítřek jsem si nechala odložit japonský javor. Sylva, která tam prodává se mě ptala, jestli tu hortenzii mám na hřbitov. Zaskočila mě tím. Musím pouvažovat, jestli mají můj popel opravdu nasypat k popínavé růži. Možná pod bílou hortenzií by se mi leželo taky dobře. U chemika je to jasné, vysypu ho pod švestku. Akorát že ji musíme napřed zasadit. Růže mi už roste. Razím heslo "buď vždy připraven".


neděle 13. dubna 2014

Chemik mi sdělil, že je nejvyšší čas, abych se dala do koupání našich psů. Stařeček Čip se koupe rád, ovšem na nohou se už dlouho neudrží. Potíž byla ta, že pokaždé, když si ve vaně sedl, sedl si na odtok a vytvořil svojí zadnicí perfektně těsnící špunt. Pošoupla jsem psa o kousek dál, ale trval na tom, že jako špunt je skvělý a nehodlal se své pozice vzdát. Vrátil se zadnicí na původní místo, tedy na odtok. Po čtvrthodině už jsme byli on i já unaveni, docházela teplá voda a tak jsem jej z vany vytáhla. Na to, jak ve vaně předstíral nemohoucnost, byl najednou mimo vanu jak z hadích ocásků. Miluje fénování a to ho trochu postavilo do latě. Labužnicky nastavoval čenich, nechal si čechrat šošolku na hlavě, prohrabávat kožíšek, bylo vidět, že si to užívá. Z koupelny vyšel jako nový pejsek a já jako Lazar.
Čert zbystřil a nějak se dovtípil, co se na něj chystá. Nenávidí vodu v jakémkoli množství. Snese jen tu, kterou má v misce na pití. Snažila jsem se ho nalákat do koupelny po dobrém, ovšem on už ví svoje. Je to jediná místnost, kam dobrovolně nevkročí. Popadla jsem ho a strčila do sprchy. Otočila jsem se pro šampón a zdrhl mi. Zachrul se pod židli, snad v domnění, že když mě nevidí, nevidím ho ani já. Vytáhla jsem ho, strčila zpátky do sprchy a pustila na něj vodu. Zdrhl. A poťapkal celou koupelnu, otřásl se a postříkal to, co ještě bylo suché. Nedalo se nic dělat, musela jsem ho strčit do vany. Spratek si z minula dobře pamatuje, že v téhle vaně, když se uklidí až do rožku, nedosáhnu na něj. To je jediná nevýhoda naší koupelny. Rohová vana. Mám krátké nožičky a jak stárnu, zjevně se mi zkracují i ručičky. Náš bystrý pejsek to všechno ví a podle toho se i chová. Nejspíš si řekl dneska mě bábo nedostaneš. Jediná výhoda byla, že z hluboké vany mi nemohl zdrhnout. Nedostala jsem ho. Napřed došel šampón. Pokaždé, když jsem se ho pokusila na Čerta nalít, uhnul. Pak došla i teplá voda. Následně mi došla i trpělivost, čokla jsem popadla, vytáhla z vany. Přitulil se. Byli jsme mokří oba stejně, akorát na rozdíl od psa jsem se já nedokázala narovnat. Chemik otevřel dveře, aby zkontroloval, jak na tom jsme. Pes ho málem sestřelil, jak vylítl z místnosti. Na koberci v předsíni to vypadalo, že dostal epileptický záchvat. Přiblížila jsem se k němu s fénem. Moje chyba. Všechno co fouká nenávidí. Dřepí pod gaučem, pohledama vrhá blesky. Kdyby mohl, emigruje. Určitě je někde na světě rodina, která by ho nenutila do koupání ...

pátek 11. dubna 2014

Vzala jsem do ruky zahradnické nůžky a napravovala škody, které způsobil naše škodlivina Čert. Protože je to notorický útěkář, na zahradu smí jen na vodítku. Mě miluje, protože mu prý všechno dovolím, chemika miluje protože je chlap a syna si vybral jako toho, kterého bude poslouchat. Svůj volný čas náš kernteriér věnuje devastaci dvorku. Každý rok na jaře se rozhodne, že vistárie potřebuje pořádně oškubat. A protože já se k tomu nemám, vezme to do vlastních tlapek. Orve z ní všechny větve kam až dosáhne. Na tak malého psa dosáhne docela vysoko. Taky moc rád hrabe. Být dvorek jen o něco málo větší, mohli bychom na něm pořádat golfové turnaje. Jamek nám tam pejsek vytvořil dost. Jeho máma byla nejspíš hraboš.
Anglické růže na dvorku byly zahrnuty kůrou. Už nejsou. Nejspíš mi chtěl pejsek ušetřit práci s jarním odhrnováním. Všechnu kůru nahrabal k zídce. Ani hortenzie nemusím stříhat, stačí jen zarovnat oškubané konce. Zpracoval je dokonale. Větev po větvi.
Dneska jsem si koupila dvě rostlinky kýhanky. Vím, že Čert ujíždí na všem co je plastové a nejraději má maličké květináčky od rostlinek. Nenapadlo mě, že v touze po povyražení vyskočí na plastovou židli a rostlinky ze stolu ukradne. Šikovně je vytřepal z květináčků, trochu je pohonil po dvorku. Zdevastované kytky pak nechal ležet a květináčky rozkousal na miminka. Nejspíš ho ta robota u nás docela zmohla. Vypil kýbl vody, snědl misku granulí a zalehl do pelíšku. Zítra ho čeká další těžký den...
A naše kočičí dámy? Ty si užívají sluníčka a toho, že konečně nějaký člověk vylezl ven mezi kočky.










středa 9. dubna 2014

Začínám opět vypadat normálně. Kdyby se tady dal dát skákací vysmátý smajlík, tak jej sem vrazím. Drátěný pudl na mé hlavě zkrotl, už jsou na vlasech jen vlnky. Stejně jsem si začala zaplétat cop, takže je to jedno. Váha je o něco málo níž než bývala, ovšem do kostýmku, který si hodlám za rok obléci na synovu promoci, se nevejdu i když zatáhnu hrudník a břicho najednou. Nejspíš bych potřebovala korzet, ovšem hmota v něm uvězněná by se určitě někde vyvalila. Buď by se mi ještě více zvětšila perdel, nebo bych měla na zádech hrb. Ani jedno se mi nelíbí. Takže do korzetu investovat nehodlám. A k takové investici neukecám ani chemika. Pro něj je majlant všechno nad stovku. Zdražit v krámech ještě o něco málo máslo, tak je nekupujem.
Chemik mi pořídil nějaké pilule, prý mě zakční. No to určitě. Jsem se dívala na složení a on do mě rve rybí tuk. Ten jsme dostávali jako děti.  Pokud se pamatuju, akční jsme byli než nás máma pochytala, seřadila a donutila otevřít pusy. Každý z nás dostal jednu lžičku hnusu z obří flašky. Ani tenkrát mě to nepostavilo na nohy, teď v mém pokročilém věku se na tom nic nezměnilo. Při mé hmotnosti bych musela vypít těch flašek několik, lžička by to nespravila a jedna pilule denně je jak kapka v moři. Jestli si chemik představuje jako akčnost to, že požiju piluli, sednu do křesla a v mžiku usnu, tak pak v rychlosti usnout to akční fakt jsem. Pak zvolil správné pilule. Ovšem pokud chtěl dosáhnout toho, že se postavím k žehlícímu prknu a naplním jeho skříň čistým oděvem, musí najít pilule s jiným složením nebo snít dál.
V knize o kalenetice jsem objevila další cvik, který hodlám vyzkoušet. Musím jen počkat, až bude doma synek. To pro případ, kdybych zase omylem uvízla v nepohodlné poloze. Potřebuju vědět, že mám v baráku záchranu. Na chemika se spoléhat nedá. Zaleze do pracovny, pustí si naplno muziku a mohla bych při cvičení i umřít, neslyšel by to...

Foto: poslední archivní fotky, od příště už budou jen aktuální