sobota 29. listopadu 2014

Zima nám v pondělí u nás na kopečku ukázala, jak vypadá letošní sníh. Byla to asi půlhodinová mokrá chumelice, žádné romantické sněžení. Kočičí posádka se od toho dne zdržuje převážně doma. Sníh sice po půl hodině roztál, oni však žijí v přesvědčení, že je může nejspíš kdykoliv překvapit.



Teplota se dnes celý den držela na -4 stupních, foukal studený vítr a já lítala po zahradě a zazimovávala zbytek rostlin, co čekají na jarní zasazení. Chemikovi mě asi bylo líto, protože udělal Vávru a pozval mě na kafe. V teple jsem trochu roztála. Odpoledne jsem ještě přenesla pár rostlin do výminku a na zahradě mám pro letošní rok hotovo.
Moje milá maminka dnes slaví své narozeniny. Byli jsme jí popřát a jako tradičně jsem se u ní  přežrala. Má pevná vůle a předsevzetí nepřežírat se šla do háje v okamžiku, kdy jsem se dostala k plnému stolu. Chlebíčky, jednohubky, věnečky, ořechové rohlíčky... Neodolal by silnější jedinec než jsem já. Na rotoped jsem se byla po návratu z opulentních hodů jen podívat. Aby si zvykl na pohled na moje neatletické tělo, protože jeho čas příjde. Zatím jsem jen zkontrolovala, jestli je baterie v rotopedu v pořádku. Nemíním šlapat jak trotl a pak se ani nedozvědět, kolik kilometrů jsem ujela a kolik kalorií spálila. Jsem na všechno připravena. Přehravač je na svém místě, na rotopedu funguje vše jak má, Jen CD s Kelly Family jsem vyměnila za Safri duo. Synek při bubnování uklízí a jde mu to hezky od ruky. To by v tom byl čert, aby se mi v rytmu bubnů nohy na pedálech nekmitaly jak divé ... Snad ten rotoped při první jízdě nezavařím.





neděle 23. listopadu 2014

Po roce se opět konala mše v kostele za naše zemřelé. Tentokrát faráři bylo rozumět každé slovo. Ovšem zapamatovala jsem si jen to, že jsem koza a Ježíš nebyl kovboj. Spíš jsem počítala, kolik že je červotočích děr v lavici přede mnou, čekala jsem kdy se v lavici propadnu, protože desky pod nohama jsou už nejspíš shnilé a kdy přepadnu dopředu, protože stolík se kácel pokaždé, když se o něj čtyřletý sestřenčin vnouček opřel. Kdybych se opřela já, letěli bychom všichni. Něco tak vachrlatého nepotká člověk každý den.
Nálada se mi zlepšila v autě cestou na oběd k mamince. Říkám Franta Nikotin má kočičky. Chemik na to jo, a co bude teda mít na jaře. Mladý zezadu - pejsky.
Co se vrátil z Ameriky, je nějaký moc vtipný. Minulý týden po čtyřech letech bydlení v baráku s údivem zjistil, že v koupelně nad zrcadlem u umyvadla je zářivka. Netušila jsem, že to netuší. Za tento objev ho nejspíš navrhnu na Nobelovu cenu. Už ji dostali jiní za větší blbosti.
U maminky jsem se doslova přežrala svíčkové s mnoha knedlíky a masíčkem měkkým jak peřinka. Zalila jsem to hektolitry džusíku a je mi blbě. Jsem těžká jak sud s olovem, rozhodla jsem se s tím něco dělat. Máte se na co těšit, sdělila jsem chemikovi. Zítra zase začnu šlapat na rotopedu. Mrkla jsem se po svých kožešinových bačkůrkách. Jsou na vyhození. Pinďa do nich chodila čůrat. A já si pořád říkala, co je v předsíni za smrad. Moje šik teplákovka na rotoped se za ten půlrok co byla zaházená ve skříni  nějak scvrkla. Nutně potřebujeme novou skříň, tahle evidentně na moje hadry vysílá negativní vlny, které každý vložený obleček zmenší téměř na obleček pro panenky. Zajímavé je, že ty vlny vysílá jen na moje hadry. Chemikovi to s hadrama neprovádí. Fakt je, že chemik moc hader ve skříni nemá. Jsou na dvou hromadách, co číhají na chvíli, kdy vezmu konečně do ruky žehličku. No nic, jdu se podívat, jestli mám vůbec do žehličky destilku. Jako každou neděli večer chemik trvá na tom, že potřebuje na pondělí čistou a vyžehlenou košili... Mám já to život.

V sobotu jsme si cestou k babi do Bph udělali zajížďku a vzali to přes obec Beňov. Žije tam moje virtuální známá, která pořádala vánoční výstavu.
Maruško jsem ráda, že jsem tě poznala osobně. S tvým svolením sem dám několik fotek.






sobota 15. listopadu 2014

Tak jsme ve čtvrtek jeli na velký nákup. Tři dny předtím jsem každý den chemikovi připomínala, že nutně potřebuju do Ikei, mám tam vyhlídnuté talíře a jejich množství na skladě se každým dnem snižuje. Chemik každý den odpovídal, že bere na vědomí, ovšem nechápe, nač potřebuju další talíře, když o talíře denně skoro zakopává, nemám je kám dát a když je někam dám, určitě mu tam budou zavazet. Vyjeli jsme o víc jak půlhodiny později a protože Mazlík nevlastní dálniční známku, jeli jsme naokolo. Cesta netrvala běžných 25 minut po dálnici, trvala skoro hodinu. Chemik se nejméně třikrát zeptal, jestli trvám na návštěvě Ikei. Trvala jsem. Týden jsem se těšila, jak v klidu projdeme Ikeu, prohlídneme si nábytek, dekorace, pokochám se (vím s určitostí, že chemik se v těchhle krámech kochat neumí) a načerpám inspiraci. Už nikdy, opravdu nikdy nepojedu do Ikei s chemikem. Jen jsme vešli, nasadil zatvrzelý výraz naštvaného buldoga  a kde prý jsou ty talíře. Mazaně jsem prohlásila, že jsou až na konci, takže musíme krám projít skrz naskrz celý. Bylo vidět, že z toho není nadšený. Hned u vstupu nabral tempo něco mezi kulovým bleskem a nadzvukovým letadlem. Zastavila-li jsem se před něčím, co mě zaujalo, ohlídl se a houkl, kde se courám. Přes rameno prohodil tohle nejsou talíře, nezdržuj. Přišli jsme k talířům. Jsou ještě hezčí než na obrázku. Chytila jsem do ruky první talíř a chemik zděšeně kouká, jestli to myslím vážně. Šedé talíře? To snad ne. Chvilku se snažil diskutovat. Vzala jsem tři hluboké, tři plitké a tři misky. Vrazila jsem mu to do ruky. Misky jsem si nesla sama. Je to k neuvěření. Nabral ještě vyšší rychlost než předtím. Snažila jsem se protestovat s tím, že jeho tempu nestačím s dechem. Dostal mě prohlášením, že spěchat musí, protože talíře jsou těžké a mohl by je upustit, když mu omdlí ruce.
Nikdy jsem k žádné pokladně nedorazila tak vyčerpaná a zadýchaná jako včera k pokladně v Ikei. Fakt to není krám pro chlapy. Zajímavé je, že po Glóbusu se pak potuloval jak na procházce lesem...

Foto: střípky od nás







neděle 9. listopadu 2014

Naše Pinďa se mnou nekamarádí. Nekamarádí se mnou od chvíle, kdy jsem ji postříkala mezi klíční kosti sprejem proti blechám. Když sedím u PC, nepřijde si zalehnout na ruce. Jen zadem prosviští za monitorem, kolem bedny počítače to vezme střemhlav dolů do krabice na papíry k vyhození. Zavrtá se do nich a dělá, že tu není ani ona ani já. Jsem zvědavá, jak dlouho ji uraženost bude držet. Kočky bývají vytrvalé.
Včera se chemik vrátil ze služebky. Neprodleně byl informován o bleše co jezdí na Pindě. První obětí byl kocour Chlupáč. Mezi lopatky dostal dávku protiblešího spreje, chemik na oplátku chytil od kocoura jednu mezi oči. Vypadá teď jak stoletý Indián, kterého chtěli skalpovat, leč nepovedlo se. Vzápětí kocour odcválal směr příroda. Nejspíš si potřeboval napravit své sebevědomí.
Kocour Kuba předstíral, že v obýváku pod televizí neleží nikdo, byl však odhalen, přivlečen chemikovi na klín a rovněž mu byl mezi lopatky aplikován postřik. Vztekle vrčel a koulel očima. Chemika nechal vcelku. Zdrhl do jídelny a hledal azyl v proutěném kočárku. Nerušili jsme ho.
Matku Sáru chemik přinesl z prvního patra. Od chvíle, kdy jsme tam přestěhovali sklad drogérie, Sára mezi nás, plebs ve spodní části domu, nezavítá. Z výšin nastohovaných krabic dohlíží na pořádek v domě. Při aplikaci postřiku nejevila
žádné známky vzrušení, stresu či zlosti. S pohrdavým pohledem a středem odkráčela zpět do svých výšin.
Keliška dostala svoji dávku také. Mrčela a vrčela, za odměnu vypustila v předsíni další živou myš. Myš je již chycena, Keliška otráveně sedí venku na rohožce a přemítá nejspíš o tom, jak se nám ještě pomstít za potupu na ní spáchanou...


Maminčiny kaktusy


pátek 7. listopadu 2014

Pinďa si přinesla blechu. Přišla jsem na to náhodou, když jsem jí drbala za ouškem. Pinďa je světlá kočička a blecha je nejspíš úplně blbá a taky barvoslepá. Chytrá blecha by si vyhlídla kočku tmavou, huňatou, na které by se ztratila. Pinďa se svojí blond barvou a s nepříliš hustým kožíškem jako bleší zimní ubytovna fungovat nebude. Okamžitě jsem našla sprej proti těmhle potvorám. Preventivně dostanou svoji dávku všichni zvířecí obyvatelé. Nestojím v baráku o bleší cirkus.
První na ráně byl Chlupáč. Doteď jsem byla přesvědčená, že kočky mají čtyři nohy. Kdepak. V okamžiku, kdy jsem si s úlisným hlasem vzala kocoura na klín a přiblížila se k němu s lahvičkou, zjistila jsem, že má noh jak chobotnice chapadel, na každém chapadle kopu ostrých drápů. Tlamička a jindy roztomilý čumáček se najednou změnily v krvelačnou tlamu žraloka se zuby ostrými jak čepel. Vzdala jsem to. Počkám až se zítra chemik vrátí ze služebky.  Přece si tuhle zábavu nechci užít sama. Vždyť jsme si řekli, že budeme při sobě stát v dobrém i ve zlém ...




neděle 2. listopadu 2014

V týdnu mi jak chemik, tak syn oznámili, že jeden odjíždí hned v pátek ráno a druhý odpoledne hýřit do světa. Synek do Prahy za kolegy co se s nimi seznámil v Americe, chemik za spolužáky ze základky do svého rodného města.
Měla jsem velké plány. Umyju okna v přízemí, zakopu zbytek nezasazených rostlin, zazimuju růže, zahájím dietu, opět se skamarádím s rotopedem ...
Vše bylo jinak.
Synek po mém i chemikově marném halekání v předsíni směrem vzhůru až do oblak, a to prosím od sedmé hodiny ranní až do osmé hodiny taktéž ranní, nebyl schopen z lože vstanout. Probral ho až kamarád, který jej v osm přijel vyzvednout a byl naprosto konsternován zjištěním, že mladý ještě chrápe v posteli, když on má za sebou ranní maraton s dvěma malými dětmi a nevrlou partnerkou, co nebyla nadšena tím, že její druh se hodlá vrhnout do náruče nástrah velkoměsta.
Chemik naprosto nevhodně před polednem zavolal domů, že se vrací z práce dřív a bude-li doma něco k snědku. Oznámila jsem mu, že doma NIC ale opravdu NIC k snědku není a já neměla v plánu dneska vařit, jelikož hodlám opět zahájit Mírovu dietu. Chemik zněl zklamaně a protože jsem měkota, slíbila jsem, že když cestou koupí dva fláky krkovice a americké brambory do trouby, začnu o vaření oběda uvažovat. Netušila jsem, že chotě už mám za humny. Naivně jsem si myslela, že se nachází někde mezi Krnovem, Polskem a Opavou a hlad ho donutí zastavit někde na oběd. Dorazil během patnácti minut a ze dvou nadiktovaných surovin tentokráte koupil obě.
Musím sebekriticky přiznat, že neumím připravit malou porci. Přežrali jsme se oba. A to jsem polovinu flákoty  kterou jsem měla na talíři, bez nároku na jakýkoliv honorář, věnovala Bertíkovi. Měl z ní stejnou radost jako chemik. Opět se potvrdilo, že u chlapů láska prochází žaludkem. Platí to jak na chemika, tak na pejska.
Za "uvaření" oběda, přestože hození flákoty na pánev a brambor do trouby na pekáč se za vaření považovat nedá, jsem ke kafi nafasovala indiána. Takže v pátek odpoledne bylo zbytečné začínat s dietou po opulentním obědě završeném odpolední kávou se zákuskem. Jestli nezhubnu, může za to chemik.
Po kafíčku se moje druhá polovička sbalila a odjela na sraz s tím, že přespí u své mámy a uvidíme se v sobotu, neví kdy.
Vykašlala jsem se na okna i  rostliny, vykašlala jsem se na rotoped, protože takhle přežraný člověk by si neměl ničit zdraví jízdou na čemkoli co se musí pohánět lidskou silou a užívala jsem si toho, že mám PC jen pro sebe. Bertík mi ležel u nohou obtočený kolem nohy křesla, Pinďa chrněla na bedně PC, kocouři zazimovali v obýváku a byli spokojeni, že nikdo neprudí s tím, že mají být venku a lovit myši. Spokojenost naprostá. Když už jsem přes den tak hřešila, na večeři jsem si dala zmrzlinový pohár s jahodama a domácí šlehačkou, posypala jsem to nad dřezem poctivě grankem (to abych si nenadělala bordel na lince a nemusela to uklízet, v dřezu se to jen spláchne). Dosypala jsem zvěřinci granule do misek, všechno jsme poctivě všichni "spapali" a vrátili se na svá místa. Kočičí posádka se rozprostřela po baráku, Bertík si lehl k mým nohám a já seděla opět u PC. Dveře baráku jsem zamkla hned, jak chemik vytáhl paty. Kdo by tady taky chodil, že. Bylo po desáté, Bertík zbystřil a rozběhl se k vchodovým dveřím. Strčil hlavu do kočičí díry a funěl. Z venku se ozývaly hlasy. Zbystřila jsem. Já nikoho nečekám. Připadala jsem si jak kůzlátko ze známé dětské pohádky a za dveřmi byl nejspíš vlk. Kdo je tam? No já, otevři. Kdo já? No já, nedělej si srandu a otevři. Jo to by mohl tvrdit každý, že je já. Důkaz máš? Jaký důkaz? No občanku, řidičák, platební karty, datum narození, rodné číslo, PIN, číslo zdravotního pojištění, jméno matky za svobodna a dva svědky, co potvrdí, že jsi opravdu já. Chemik se rozchechtal a já mu otevřela. Vždyť přece vím, že vlci tady zatím ještě nejsou ...
Vrátil se ze srazu, kde se v hospodě srazil jen sám se sebou. Nikdo ze spolužáků nedorazil. A to to měl chemik ze všech těch lidí, co se domluvili že se sejdou, nejdál. I takový je život. Občas radost, občas zklamání. Tak jsme si nakonec sraz udělali doma. S lahví cinzána a dvěma pytlíkama solených brambůrků. Byl to fajn sraz, nejspíš ho brzy zopakujeme...




Dnes jsme byli v Beskydech. Tohle jsou strýčkovi ovečky.

Městečko na dlani.