neděle 8. ledna 2017

Vánoce jsou minulostí, stromeček odnesl chemik do skladu ve výminku, aby si pomaloučku zvykl na nižší teplotu. Koupili jsme korejskou jedličku a počítám s tím, že ještě dva tři roky poslouží jako stromeček vánoční. Na tyto vánoce budeme vzpomínat jako na ty, kdy na Štědrý večer v půl desáté, naštěstí už po večeři,  přestala jít elektrika. A nešla do třetí hodiny ráno. Ale byl Štědrý večer, všude po pokoji plápolaly plamínky svící, světýlka na stromečku a v některých lampách byly na baterie, v petrolejce vonný olej, na stole cukroví... Nestrádali jsme. Ves byla ponořená ve tmě, občas zaštěkal popletený pes, na stromech i na zemi silná námraza. Prostě bílé, romantické vánoce. A černá hodinka.
Tu jsme už dlouho nedrželi. Kdysi to byla tradice. V době, kdy byl Lachtan ještě dítě, občas jsme jen tak seděli při svíčkách, zpívali písničky, vyprávěli jsme příběhy, vzpomínali na dětství. Po dvaceti letech jsme si tedy neplánovaně dali repete, ovšem z Lachtana je dnes mladý muž, který už má své vlastní příběhy a vzpomínky...
Do doby povánoční patří Tři králové. A ti nás dnes poctili svojí návštěvou.
My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka.
Dovolila jsem se dětí, zda je mohu vyfotit. Tak je tu máte v plné kráse.




Poslední foto vánoční výzdoby, na památku.



Venku necháme stromečky ještě se světýlky. Nenašel se dobrovolník, který by byl ochoten vystrčit na delší dobu paty z domu a zmrzlá světýlka sundat. I nejotužilejší z nás, chemik, tvrdí, že mu omrzá čenich.


sobota 7. ledna 2017

Venku mráz, ptačí gang posedává na stromech kolem krmítka a čeká na svůj příděl zobání. Promluvíte, slovíčka o sebe cinkají a vracejí se ozvěnou. Takový je samec. A já mám svoji každoroční zimní depku. Čím jsem starší, tím ji hůř snáším. Trápím toho, komu mám být oporou. Jsem teď holt potvora. Nemůžu si pomoct. Slova vychází z úst a nejdou vzít zpět. Sedím potmě v pokoji, občas projede po silnici auto. Jeho světla na chvíli zabloudí na zeď a vytvoří podivné obrazy. Nejspíš jednou dopadnu jako můj pradědeček, po pár desetiletích jeho dcera a loni jeho vnuk. Hlavou se mi honí věta: "Proženu si hlavu kulí, přestane mě bolet svět." Zatím je to dobré, zatím se v hlavě jen honí. Jako meluzína v komíně, jako spadlé listí po dvoře, jako poletující sněhové vločky...

Jedna z čistých radostí mého života, miláček Chlupáč, jinak též degustér ptačího krmení.