neděle 24. září 2017

Dostala jsem se do fáze, kdy courání po obchodech se mi jeví jako naprostá ztráta času. Ovšem když doslouží sportovní botičky (teda ne že bych sportovala, na to nemám figuru a ani vůli), nezbude, než se vydat do nejbližšího "velkého" města. V mém případě je to Ostrava. Chemik mě naložil do auta a vyložil u "šokygparku".  Po obhlédnutí tří prvních obchodů s botkama jsem konstatovala, že si asi nevyberu, pojedeme do Glóbusu a tam vezmu první, co mi přijdou pod ruku. Podruhé za naše třicetileté manželství byl chemik ochoten bloumat po krámech. Se slovy "neodejdem  dokud si nevybereš" se mnou procoural další krámy. V šestém jsem toho měla akorát tak dost a tak jsem po jedněch pumách sáhla, vyzkoušela a koupila. A tak mám po pěti letech nové sportovní boty. Je v nich jako v pokojíčku a abych vyzkoušela, zda do nich nezatéká, vyrazila jsem dnes s Timem na totálně promočenou zahradu. Na větvích borovic jsou nataženy pavučiny. Evidentně jsou pavouci voděodolní. Tolik pavučin jsem naposledy viděla, když slunko zasvítilo francouzskými dveřmi do obýváku ve chvíli, kdy jsem zvedla oči ke trámovému stropu. Malý spratek, místo aby si užíval pobytu na zahradě a mé milé přítomnosti, ječel mezi tújemi a bylo jasné, o co jde. Narazil na ježka. Nebylo to poprvé. Ježek u něj dokáže vyvolat stav ne nepodobný amoku. Vykutal nebohé zvířátko z pod tújí na světlo boží a dorážel a dorážel až to vypadalo, že ho z toho porazí. Hodila jsem pesana v podpaží a dostal samotku na dvorku. Pinďa musela jít zkontrolovat, proč přítel tolik vyváděl.
Ještě se vrátím k tématu botiček. Já mám jedny vycházkové, jedny sportovní, jedny taneční (jsem si ovšem jista, že od doby, kdy jsem naposledy tancovala, se mi noha rozplácla natolik, že do nich nevejdu ani kdybych si patu uřízla), jedny zimní a jedny sandálky. A škrpály do zahrady. Škrpálama se stávají botičky, co už nesmí mezi lidi. Vždycky si sednu na zadek, když v TV vidím dívky a dámy, chlubící se plnou almarou střevíců a kabelek. Jednou je ukážu chemikovi. Ty dívky a dámy v TV. Aby věděl, že doma má ženu sice prostorově výraznou, ovšem nevšedně skromnou.







neděle 17. září 2017

Venku to voní podzimem. Prší a pejsci stejně trvají na své pravidelné procházce kolem kravína. Už jsme se smířili s tím, že z nich kamarádi nebudou a tak žijí odděleně od sebe a vidí se jen když je Tim venku a kouká do obýváku francouzskými dveřmi. Čert okamžitě zbystří a sune se ke dveřím chůzí šelmy, ocásek bojovně vztyčený. A tak já dopoledne a chemik odpoledne absolvujeme procházku dvakrát za sebou.
Ještě před měsícem jsem jednoho i druhého pouštěla při vstupu na zahradu z vodítka. Tomu je konec. Na zahradě se zabydlela ježčí rodinka a Tim jim nedá pokoj. Čerta nic takového nerozhodí. Tyhle jinošské vylomeniny už má dávno za sebou. Vzpomínám na jeden zářijový večer, byli u nás zrovna chemika spolužáci z vysoké, venku kravál a pak vběhl Čert pod konferák a upustil něco z čenichu. Ježka. Chemik tenkrát vzal vyděšené klubko a zanesl ho do bezpečí zahrady. Kupodivu pes nejevil žádné známky zranění na čenichu ani v tlamičce. Ovšem od té doby si ježků nevšímá.
Prošli jsme s Čertem zahradu, drobně prší a pod modřínem se z trávy klubou hlavičky nějakých hub. Já si myslím že to jsou klouzci, chemik si myslí, že je to něco jedlého a soused houbař loni tvrdil, že nejsou jedlé. Zítra je chemik vezme do mykologické poradny v Ostravě. Snad se konečně dozvíme, s kým máme tu čest.
Večery už jsou dlouhé a tak jsem se pustila do vyšívání vánočního věnce od EMS. Na vánoce, čistě teoreticky, bude zdobit krbovou římsu.
Přeji Vám všem, kdo zavítáte na tento blog, krásné podzimní dny.

Trocha fotek ...








Práce na výminku se zastavili. Chemik zapomněl, že už je poměrně dost křupavý, seskočil z fošny položené na dvou kozách a "vyronil" si kotník. Pořád mu říkám, že když už je člověk křupavý tak jako my dva, nemůže se chovat jako mladý Janek. Ale znáte to, jak zpívá pan Gott - jsem stále mlád, jsem stále mlád ... a na následky nemyslí. No prostě chlapi.