neděle 31. srpna 2014

Zjistila jsem, že nám z kocoura vyrostl terorista. Včera se vrhl ze zálohy naprosto podle na Kelišku a kousl ji. Když na něj chemik zaječel, že dostane na zadek, otočil se jak na obrtlíku a mazal kousnout Pinďu. To už ale na ten zadek opravdu dostal. Pohoršeně se na chemika podíval a odešel trucovat do kravína. Já ho jen napomenula, že příště dostane náhubek, nebo půjde do pasťáku. Taky potřebuju svoji trucovnu. Nebudu přece po vzoru kocoura chodit trucovat do kravína. Za prvé tam táhne, protože místní omladina si z oken před našim nastěhováním udělala terč, takže jsou všechna vysklená a za druhé potřebuju místnost hodně útulnou, vymazlenou, kam mi nikdo nepoleze. Je s podivem, že jsem na to nemyslela při plánování baráku. Stejně jako jsem tenkrát nemyslela na to, že budu  NUTNĚ potřebovat myčku nádobí. S trucovnou to už zařídit nepůjde, ale na myčce usilovně pracuju. Přece není možné, aby si chemik za celé dva roky, co do něj hustím, že by Ježíšek mohl přinést myčku, tuhle  drobnost nezapamatoval. Taky by si měl pamatovat, že by Ježíšek mohl někdy, kdykoliv v průběhu příštího roku, přinést novou postel. Myslím jen na chemikovo dobro. Měl by si uvědomit, že stará postel vrže při každém jeho otočení. A že se v noci točí jak čamrda, to teda fakt. Budí mě to. Občas. Psa to budí pravidelně a to pak korzuje z postele na zem a zpět, několikrát za noc. A to mě budí ne občas, ale pořád. A taky má chemik chabrus záda a nové matrace by mu jen prospěly. No postel teda může přinést už letos, zdraví je zdraví. A tu myčku může přinést chemikovi v zimě k narozeninám.




úterý 26. srpna 2014

Děkuju všem, kdo napsali nějaký ten komentář k mému klábosení. Moc si toho vážím, jak už jsem mockrát psala. Děkuji za přání k narozeninám. Díky Vám.
Pořád se něco děje. Občas neděje. Jako právě nyní - viz foto




Kdybych měla najít výstižný citát pro počasí posledních dnů, nejspíš bych použila větu z filmu Rozmarné léto, který byl natočen podle knihy pana spisovatele Vančury. "Tento způsob léta zdá se mi býti poněkud nešťastným". Nebo větu slyšenou z úst pana Kemra. "A chčije a chčije a chčije".
Tohle počasí je tak unavené, že unavilo celou kočičí posádku, oba pejsky a já taky nejsem žádný svižník. Ba právě naopak. Brzo budu muset pořídit holínky, abych si mohla zahradu alespoň projít. Růže opršené, všechno podmáčené, tráva čvachtající. Podruhé plodící maliny plesniví přímo na větvích. Alespoň že ta naše čtyři jablíčka se nalívají. Ještě trochu barvičky a budeme sklízet.
Čas se vleče, pomalu navlíkám dny jako korálky a počítám, jak daleko je do vánoc. Krátí se to jako se krátí den. Courám po internetu a hledám inspirace, teď už vánoční. Vzpomínám, jak jsme měli před otevřením krámku ve městě. Vydali jsme se tenkrát s chemikem do Vsetína. Do Irisy. Fabriky na vánoční ozdoby, na baňky. Poprvé jsme tenkrát zjistili, že objednávky na vánoční zboží se dělají na jaře. I tak jsme přivezli moc krásných ozdob. Od té doby uplynulo hodně vody. Dnes v supermarketech a všech dalších "marketech" najdete mikulášské figurky už v září, hodně před dušičkama jsou v krámech "Vánoce". Začátkem října nás v televizi přesvědčují, že začal předvánoční stres. A děti od ráno do večera masírují reklamy, co by si měli přát v lepším případě od Ježíška, v tom horším od Santa Klause. Jsem staromilec. Na našeho Ježíška nedám dopustit. Na předvánoční stres kašlu. Vánoční zboží jsem ve svém krámku dávala na pult po všech svatých. Přišlo mi neuctivé a neslušné myslet o dušičkách na vánoce. Krámek už nemám od července. Občas se mi stýská. Po klidu na ruční práce, po lidech co si přišli třeba jen tak popovídat. Snad se brzy dočkám krámku ve výminku. Uspěchat to ale nechci. Bude to krámek vymazlený, to chvilku trvá a taky musím šetřit chemika, jeho záda mi dělají starosti ...

Fotky z dnešní opršené zahrady.













Zahrada v odstínech šedi. Miluju hodně věcí, jedna z nich,  pavučiny upředené v jehličí s perličkami rosy či kapkami deště.



neděle 24. srpna 2014

Nejspíš počínající stařecká demence mě každé pondělní ráno donutí vytáhnout zpod almárky váhu, stoupnout na ni a skoro omdlít. Znáte určitě písničku Hádala se duše s tělem. Mě se hádá duše s tělem každé pondělní ráno po tristním zjištění, že léto se snížením mé váhy neudělalo vůbec nic. Ba právě naopak. A to jsem na ně tolik spoléhala. Pomalu ale jistě se blížím k váze chemika, a to je nejmíň o hlavu vyšší než já. Jestli už jsem nedala rekord a nevážím víc než on. Jestli to tak bude pokračovat, s počínající zimou ze mě bude koule. Mělo by to jednu výhodu, když spadnu, tak se neuhodím. Jen se odkutálím kousek dál. Ovšem kdo by mě zvedl. Sama bych to nezvládla a chemik je chabrus na záda. Synek se doma nejspíš bude vyskytovat sporadicky. Nejspíš bych se musela zimovat na místě pádu a chemik by mi nosil proviant, tak jako v povídce pana Šimka blahé paměti.
Poslední dobou přemýšlím, co s tím. Něco bych mohla shodit, když se nechám u holiče ostříhat na krátko. Taky bych si mohla nechat udělat odlehčené brejle. Rotoped, švihadlo ani zábradlí se neosvědčili. Ovšem je možné, že jsem to tenkrát vzala za špatný konec. Nejspíš dám rotopedu ještě jednu šanci. Nejdřív mu sdělím, že když nezhubnu, půjde z domu. Pak hrábnu do koše a vytáhnu CD Kelly Familly. Uvažovala jsem sice o něčem hrdinsky znějícím, třeba Alexandrovcích, ale to by nejspíš rotoped nevyvinul žádnou rychlost. Táhlé ruské hrdinně znějící dumky jsem tedy zamítla. Jediná písnička na kterou by se dalo šlapat rychleji je Kaťuša. Petr Nagy se taky neosvědčil, jazzové album Armstronga je pomalé.V podstatě všechna muzika, kterou na CD mám, se vleče jako šnek. Celá já. Taky rychlý pohyb neudělám. Nu což, zítra je pondělí. Uvidím, jestli je váha pořád "pokažená". To se ještě ukáže, jestli duše zvítězí na hmotou. Jakože musí, protože jsem ze skříně vytáhla šik kostýmek velikosti 44, který si chci obléct příští rok na synovu promoci. Nejspíš k rotopedu přidám i trochu modlení ...

U nás doma začalo dnešním ránem topná sezóna. A teplo domácího krbu jednoho hooodně unaví.









V týdnu jsme měli na dvorku návštěvníka. Čertík Bertík z něj byl hodně hysterický. No alespoň ho nedotáhl domů, jako to udělal předloni na podzim. Vlítl tenkrát do obýváku jako uragán a něco vyplivl pod konferák. Ježka. Živého.








sobota 16. srpna 2014

Jedeme za babi do rodného městečka chemika. Veze nás Mazlík. Chemik konstatoval, že je třeba autíčko občas vyvětrat a vzít ho na výlet, aby nám před barákem nezrezlo. A taky prý je třeba, aby s ním občas jako řidič jel někdo, kdo s ním neskončí v příkopu. No to sedělo. Kdopak asi loni sestřelil na silnici srnku a ztratil přitom SPZ a pomuchlal mu kapotu tak, že se musela vyměnit. Krásný stříbrný Mazlík má od té doby hnusnou černou kapotu. Chemik tvrdí, že teď vypadá "sportovně".
Místo, abychom jeli obvyklou cestou, rozhodl se chemik, že to vezme "naokolo". Neprotestovala jsem. Když nejsem řidič, je mi jedno, kam mě vezou. Ovšem slovo naokolo nebylo výstižné. Protože chemik zapomněl odbočit a tak jsme dojeli až do Nového Jičína. Tam to střihnul na ValMez. No a za ním byla cesta uzavřená a museli jsme najet na objížďku. Začala mě bolet jizva na prostředníčku levé ruky. Bolí vždycky, když má přijít déšť. Před lety mi kousek z prstu skoro odkousl pes. Zahojilo se to. Psovi jsem odpustila. Od té doby bych z fleku mohla dělat rosničku. Do toho mě z těch zatáček  začal bolet žaludek, což znamená, že mi bylo blbě. Chemik mi poradil, ať si otevřu okno. Má dneska nějak moc dobrou náladu, laškoval o mé indispozici celou cestu. Po pěti minutách mě bolel prst, bylo mi blbě a byla mi kosa. Nejspíš jsem si měla dát na snídani jen jeden čerstvý voňavý rohlík s čajem a "nesežrat" rohlíky dva a ještě to zalít kakaem. Nejsem přece pažravá piraňa. Nestřídmost se trestá. Do cíle jsme dojeli místo za třičtvrtě hodiny za hodinu a půl. První cesta vede vždycky do zahradnictví. Konečně kyslík.
Nutně potřebuju koupit japonskou vrbičku. Jejda, mají cesmínu. Jestlipak dělá kuličky. Musím se zeptat. Vřes taky potřebuju. Nutně. Našli jsme vrbičku, v ruce už jsem držela vřes a šli jsme zaplatit. Teda platil chemik, já co by žena v domácnosti momentálně mám jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Chemik neztratil nic ze své dobré nálady, dokonce neprotestoval ani proti zaplacení rostlin. Musím toho využít. Zeptala jsem se na kroucený modřín a paní Horákova mě navedla přímo k němu. Ten tu nemůžeme nechat. Taky ho nutně potřebuju. Cesmínu jsem přestala nutně potřebovat ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že nebude dělat kuličky. Začala jsem být šťastná a spokojená. Už mám stejně dobrou náladu jako chemik. A dostatek kyslíku.
I babi jsme zastihli v dobrém rozmaru. Když se ptala, jestli nechci dva staré proutěné košíky s uchem, chemik prohlásil, že nechci. Já mám jiný názor. Košíků není doma nikdy dost. A tak jsem nafasovala dva fešáky. Protože je na nich vidět, že mládí, stejně jako já, už mají za sebou, mám z nich radost o to větší. Krámy s patinou a nádechem stáří miluju. Stejně jako chemika. I s jeho patinou ...





čtvrtek 14. srpna 2014

Titulek článku zněl "Počasí přeje houbám, v lesích jsou jejich žně". Já mohu dodat "Počasí přeje slimákům slizákům, na zahradě není kam šlápnout".
Na houbách jsem byla s chemikem poprvé krátce po té, co jsme se vzali. Ne že bychom houby poznali, jen chemik tvrdil, že ty, co mají zespodu vroubkování jsou nejedlé a ty se semišem dole jsou jedlé. A tak si ke každému hříbku co o nás náhodou zakopl klekl a ukazováčkem mu jezdil po bříšku. Po pár hodinách bloudění jsme v košíku pár hub měli.
Ovšem ani čerstvě zakoupený atlas hub nám neprozradil, které jsou jedlé a které máme vyhodit. Chemik šprýmoval, že jedlé jsou všechny, akorát některé jen jednou. Nakonec to za nás vyřešil chemikův kolega, taky chemik, ovšem podle mého chemika odborník na rozpoznávání hub. Většina našeho sběru skončila v koši. Těch pár chudáčků co v košíku zbyly jsou prý suchohřiby. Dnes už bych je zase nepoznala. Na houby už hodně let nechodíme. S přibývajícím věkem a dioptriemi by o nás houby nejen musely zakopávat, ale musely by mávat červenými šátky a troubit na trumpetky. Pak bychom domů snad něco přinesli.
Loni se pod jehličnany pár hub objevilo. Bohužel v okruhu sta kilometrů žádného mykologa neznáme a do Karviné je to daleko. Ani strýček google tenkrát nepomohl s určením. Dokonce ani lidé, kteří se na netu holedbali svými houbařskými úlovky, nedokázali z fotografií určit, zda smaženici udělat či ne. Nakonec jsem je raději vyhodila. Mám se ráda a  chemika si chci taky ještě pár let nechat. V plné síle. No v plné síle, momentálně je opět chabrus na záda. Ale to se poddá ...

Tak to jsou ony, neidentifikované houby v naší zahradě. Loni.



sobota 9. srpna 2014

Každý den už od rána bylo krásně. Sluníčko svítilo, jako by ho platili v dolarech a naše Pinďa čumákovala od božího rána na okně pracovny. Tak ráda by šla ven a netroufá si. Co kdyby ji už nepustili domů? Je u nás už třičtvrtě roku a nejdál byla jednou jedinkrát na dvorku pod jedličkou. Asi pět minut. Kočičí posádka ji už toleruje, no spíš ji ignorují. Po pár dnech sluníčko Pinďu přesvědčilo, že se má jít podívat ven. Nejprve posedávala před kočičími dvířky, to aby v případě nebezpečí nemusela daleko. Pak se osmělila a přeběhla dvorek. Dneska už trávila venku více času než uvnitř. A tak přišla o kočičí záchodek v předsíni. To se nám všem ulevilo. Zase je u nás voňavo...
Možná je to tím, že je na rozdíl od zbytku posádky nalezenec, ale Pinďa je jediná, kdo nad jídlem neofrňuje. Zbaští všechno, chodí ochutnávat i k psí misce Bertíka. A protože v předsíni spolu žijí od ledna, je jí to z jeho strany tolerováno. Bertík trpělivě čeká až Pinďa ochutná a pak se teprve dá do jídla on. To náš jednooký stařeček westík Čip zůstal bydlet v obýváku. Je z něj starý nerudný dědek, netolerantní a svárlivý. Proto jsme museli Bertíka vystěhovat do předsíně. Protože se každou chvilku poprali. Jen na dvorku mohou být spolu, na sváry nemají čas. Je třeba si hlídat  svůj majetek, nám do péče svěřený...

Tak to jsem napsala asi před třemi měsíci.

Dnes je u nás Pinďa rok. Ven chodí pravidelně, hlídá si nás i oblíbence Čertíka Bertíka. A ten zase hlídá ji. Běda, kdyby si někdo z kočičí posádky na Pinďu dovoloval. Hned je srovná do latě. A tak tady všichni žijeme. Dáváme na sebe pozor, máme se rádi a občas si zalezeme do koutečku a chceme být nerušeni. Já, chemik, Čip, Čert, Sára, Kubík, Chlupáč, Káča, Pinďa. Čekáme, až se nám vrátí z cesty za velkou louži synek ...








Trocha domova ...






neděle 3. srpna 2014

Včera jsem usnula v pracovně na pražčáku. Půl čtvrté ráno. Klapla kočičí dvířka. Káča vešla do předsíně a radostně cvrlikala. Okamžitě jsem byla na nohou. Protože když Keliška cvrliká, radostně tím oznamuje, že si přinesla živou myš. Nemýlila jsem se. Miniatura myši byla neobyčejně rychlá. Vzala jsem misku od kočičích granulí a chtěla jsem mrňouse přiklopit. První pokus nevyšel. Asi se jí zdálo, že vidí nad sebou stín dravce a zaplula pod schody. Za ní zaplula Keliška a za Keliškou já. Nejsem ovšem tak skladná jako Keliška a už vůbec ne mrštná jako miniatura. Nevyšel ani druhý pokus. To už jsem byla dost vytočená, protože jsem v zápalu lovu na myš zapomněla, že schody drží na železné konstrukci a rána do hlavy o ni bolí jako sedm čertů. Keliška ovšem byla ve svém živlu. Honila miniaturu po předsíni sem a tam a já začala přemýšlet o tom, že pokud je miniatura ženského rodu a dostane se nějakou skulinou do podlahy, vyleze do patra a potká se s Jinglesem, bude ve stropě za čas veselo.
Situaci zachránil jeden z Kubíků. Nejspíš viděl, že se v předsíni svítí a přišel se zvenku podívat, co se to doma děje. Z patra dolů nakukovala Pinďa. Keliška zhodnotila, že dělit se o miniaturu se zbytkem kočičí posádky nebude, vždyť je to tak do jednoho zubu, rafla myš a zdrhla ven. Šla jsem si znovu lehnout. Sotva jsem zabrala, vyhodil chemik Bertíka z ložnice a ten samozřejmě zamířil za mnou. Už jsem nezabrala. Na nohách mi ležel Bertík a na hrudníku chrněla Pinďa. Byla jsem jako myška abych je neprobudila. Ať se vyspí alespoň někdo...

Foto části kočičí posádky, archiv

Kubíci a Káča, řečená Keliška






Některé fotky už taky nejspíš byly, ale opakování prý je matka moudrosti...

sobota 2. srpna 2014

Kdysi, v pravěku, jsem slavila čtyřicáté narozeniny. Synovec se tenkrát tázal, teto a kolik je ti vlastně let? Čtyřicet. A on na to, to bych byl radši mrtvý. Když v době svých středoškolských studií potřeboval probrat s někým znalým své učivo, přijel za chemikem. Položil knihy na stůl a že půjde za bratrancem do pokoje. Nezapomněl dodat, teto, na ty knížky nesahej. A co se stane, když na ně sáhnu? Byla bys taky vzdělaná, odpověděl. O loňských prázdninách jsem mu to vrátila, nechtíc, i s úroky. Dodnes se za to červenám a stydím. Grilovali jsme u bráchy na zahradě a synovec přišel s tím, že nám přečte báseň, kterou napsal pro svoji milou. Představte si chlapa jak horu, který se celý život stylizoval do role Ramba. A z jeho úst se řine samé srdíčko, lásečka, miláček... Tímto se mu moc omlouvám za svůj nakažlivý záchvat smíchu. Už v polovině jeho recitace jsem nemohla popadnout dech. Chechtala jsem se jako blázen, nešlo to zastavit. A co víc. Přidal se i můj brácha, jeho táta. I zbytek osazenstva se postupně přidával k hurónskému smíchu. V závěru několikaminutového procítěného přednesu jsme se už chechtali všichni. Vypadalo to tam jak v ústavu docenta Chocholouška. Synovec dorecitoval. Hodil po mě vražedný pohled a procedil skrze zuby, teto, tohle ti nikdy nezapomenu. No, ani já si to nikdy nezapomenu...
Snad mě jednou nezapomene pozvat na svoji svatbu. Smát  se nebudu, teda pokud se opět nepustí do recitace...

Foto: Žluté není nikdy dost





Čas růží ...



pátek 1. srpna 2014







Čas ibišků je tady. Jeden keřík jsem kdysi dostala od maminky a druhý jsem si koupila, ten je plnokvětý. Ale rozkvétá později. Nejspíš mu chvilku trvá, než si urovná své bohaté sukénky a vykoukne na svět. Časem ještě nějaký ten keřík pořídím. Nepotřebují žádnou velkou péči a jejich květy jsou nádherné.



Znáte říkanku kočka leze dírou? Tak dneska jsem přistihla Pinďu, jak spěchá, aby jí nikdo nezabral místečko na křesílku. Je třeba dbát o své pohodlí.








Včera jsem měla narozeniny. Po ránu jsem se trousila kolem chemika a abych ho moc nepolekala, jen tak hodím dotaz můžu ti dát pusu? Odpověď chemika no když máš ty narozeniny, tak můžeš. Ale nakonec byl hodný. Vyvezl mě do Ostravy, vlezl se mnou do Ikei a bez řečí ji se  mnou prošel. Ba se i u některých krámů se mnou zastavil. Takže návštěva Ikei, tři svíce a rámeček na fotku, to byl jeho dárek pro moji maličkost. Ovšem největší dárek byl ten, že u toho neremcal. Ikea není zrovna kvelb, kde by chtěl trávit svůj volný čas.










A aby toho nebylo málo, od maminky jsem dostala dvě půdokryvné růžičky. Jsou krásné a jak povyrostou, budou ještě krásnější. Tentokrát jsem se překonala a už jsou na svém místě. Jindy mi rozhodování "Kam s tím" trvá delší dobu.


Na závěr bych chtěla poděkovat všem milým dámám za jejich laskavé komentáře. Moc si vážím toho, že jste ochotny věnovat čas občasnému prolítnutí tohoto blogu. Díky.