úterý 31. prosince 2013

V novinách stálo, že koncem roku hodně lidí bilancuje co se za ten rok podařilo, jak byli úspěšní ...
Jsem si říkala, že když to píší v novinách, je to pravda a měla bych se nad sebou zamyslet. Vytáhla jsem letošní notýsek a dala se do toho.

Leden - pokazila jsem auto. Jsem v tom ale celkem nevinně, jen jsem špatně zaparkovala před domem a když jsem chtěla ráno odjet, zjistila jsem, že se pod Mazlíkem přes noc udělala ledová mulda. Po půl hodině snažení jsem vzbudila mladého, ten s Mazlíkem dokázal trochu cuknout a ledová mulda chudáčkovi urvala motor. Oprava stála majlant.

Únor - tak v únoru mám poznámku. Už dlouho nejsem šťastná. A teď už nejsem ani spokojená. Kde zůstaly čisté radosti mého života?
Tak jsem si koupila přes Bazoš rustikální stěnu za dobré peníze. Když přišla, byla jsem spokojená. A když ji chemik přes počáteční protesty i složil dohromady, začala jsem být i šťastná.
V únoru má chemik také narozeniny. Bohužel každý rok marně pátrám v paměti, který den že se to narodil. Musím si to zapsat do notýsku. Nesmím notýsek nikde založit.

Březen - je MDŽ, které neslavíme. Ale slavili bychom, kdyby si vzpomněl alespoň chemik. Nechápu, proč má takový odpor ke kupování kytek. Celý březen jsem chemikovi podstrojovala, nevím proč, to se v notýsku nepíše. U většiny dnů v březnu mám poznámku "je moc zima".

Duben - prvního dubna se v notýsku píše "Nasněžilo přes noc hromada sněhu. Fuj!" Třetího dubna jsme se nedostali do práce,  padaly kalamitky.
V dubnu mám taky poznámku, že začnu hubnout. Proč já trubka si dávám tak nereálný závazek? Proč si raději nekoupím větší hadry? Musím to pro příští rok přehodnotit.

Květen - už asi po páté mám v notýsku poznámku "natřít botník". Nepovedlo se. Přechází do příštího roku. Ale to ho budu muset znovu osmirkovat a znovu natřít základem. Proč já tyhle věci neudělám hned? Ušetřila bych si spousty zbytečné práce.

Červen - to byl jeden víkend chemik v Pardubicích a já měla obr plány, co všechno stihnu, když mě ostatní nebudou zdržovat. Nestihla jsem nic. Plkala jsem na netu se svými virtuálními kamarádkami.

Červenec - to mám narozeniny a přece se nebudu štvát. Takže červenec proběhl pěkně piánko. Sem tam jsem něco zasadila na zahradě, sem tam jsem vyhodila to, co odešlo do věčných lovišť (ne všechny rostliny dobře snášejí moji péči - nepéči).
Na své narozeniny jsem začala naléhat na chemika, že by mohl začít zdít výklenek pro sošku anděla, kterého jsem od něj dostala před dvěma lety. Zjistila jsem, že chemik je vůči jakýmkoliv pobídkám imunní.

Srpen - je po dovolené, nemám se na co těšit. Vánoce v nedohlednu. Aby mě chemik dostal z letargie, dodělal chodník až k brance a ve dvorku nainstaloval fontánku.
Jsem spokojená a celkem šťastná. Dobře jsem se vdala.

Září - to byl hnus fialový. Měla jsem velké plány se zahradou, ale pořád pršelo.Do starožitného stolku v OP se pustil červotoč, stolek fičel do garáže a tam je dodnes. V notýsku mám opakovaně u různých dat "postříkat stolek proti červotoči". Ještě že auto je ze železa. Do toho červotoč hned tak nevleze.

Říjen - začínám mít velkou radost ze života, brzy budou vánoce. Poznámka v notýsku "vymalovat ložnici". Koupila jsem barvu. Pak došel elán.

Listopad - nutně jsem si musela udělat radost. Podařilo se mi vydražit rustikální sedačku v moc dobrém stavu za 2500. Musím se pochválit. Kdo umí, ten umí. Kocourci mají tím pádem v patře luxusní pelíšky.
Taky se nedalo nic dělat, než se pustit do malování. Chemik odjel na pracovní víkend. Měla jsem všechno organizačně skvěle promyšlené. Problém nastal, když jsem chtěla barvu naředit. Od doby kdy jsem barvu koupila k době realizace uběhla nějaká doba a já vypustila poměr voda barva z hlavy. Na kbelíku to nebylo. Chemik se vrátil dřív než jsem čekala. Našel mě zadumanou v koupelně. Podíval se na bok kbelíku s barvou a objevil údaje o ředění.  Pomocí kuchyňské odměrky a ručního šlehače se podařilo barvu naředit.
 Ložnice je teď krásná. Závěr - už nikdy nebudu malovat!

Prosinec - pro moji maličkost nejkrásnější období roku. Vymetu ze zdí pavučiny, trochu pofackuju barák, něco málo upeču. Koupím pod stromek nějaké knížky, nacpu je do dárkových tašek a mám hotovo.
Aby prosinec nebyl tak nudný a rok skončil stejně jako začal, tak si chemik půjčil Mazlíka a potkal se se srnkou. Ona odešla po svých, ale Mazlík přišel o kapotu a taky o značku.
Značku už má dneska novou, vizáž také. Stříbrné autíčko dostalo černou kapotu. Není to už ten fešák co býval, ale naštěstí tyhle dva maléry byly to nejhorší, co se nám letos stalo.



Přeji všem, kdo občas zavítají na tento blog a jsou ochotni číst moje plkání, aby se jim v příštím roce vyhýbaly jakékoliv maléry. Buďte zdraví, šťastní a spokojení. Mějte se rádi a hýčkejte se. A občas přijďte "pobejt". Krásný nový rok ...

pondělí 30. prosince 2013

Ještě poslední fotka a Vánoce jsou za námi. Cukroví už jsou poslední kousky, váhu jsem preventivně  kopla v koupelně pod umyvadlo, aby mě nelákalo na ni stoupnout. Naposledy jsem se vážila před Vánocemi a to se mi zdála "nějaká rozbitá". Ale podle toho co ukazuje pokaždé, co na ni stoupnu, je rozbitá už takových patnáct let. Boj s hmotou jsem vzdala a teď se už jen snažím udržovat své tělo v chátrání.
Taky jsem si všimla, že většina chlapů v mém věku vypadá líp než ženy v mém věku. Ale je to spravedlivé. Za to, že vypadají teď líp, zase většinou dřív umřou. Ne že bych jim to přála. Toho svého si chci nechat co nejdýl to půjde. Otázka je, jestli i on to tak cítí. Ale o to už se postarám.
Zítra je Silvestr, den, který moc nemusím. Jako mladí jsme nikdy netrávili tento den doma. Buď jsme byli na horách, na chalupě rodičů v Beskydech, nebo s partou kamarádů a to bylo jedno, kde. Pár let jsme slavili spolu s mým bratrem a jeho rodinou. Od chvíle, kdy máme doma zvěřinec, jsme na Silvestra doma. A od té chvíle také Silvestr nemám ráda.
Protože s příchodem půlnoci se lidé zblázní a kolem nás to začne bouchat jak u Verdunu.
Nikdy jsme si nepotrpěli na petardy a rachejtle. Jediné, co jsme pro Silvestr dělali bylo to, že jsme zapálili dlouhé prskavky. Teď jsme každý Silvestr s pejsky a snažíme se, aby nezešíleli.
Proč to zrovna na Silvestra musí být pro spoustu lidí ohromná řachanda? Někteří chodí celý rok mrzutí a naštvaní. A pak to chtějí všechno dohnat za jediný den.
Snažme se být šťastní a usměvaví celý rok, nejen v ten jediný den. Slunce v duši, jak říkal jeden, svého času, pan rosnička.



Tak a je po vánocích. Všichni jsme si je užili, užili jsme si i sebe navzájem. Ovšem největší radost udělal Ježíšek našemu kernovi, který se jmenuje Čert a občas mu říkám Bertíku. To podle pohádkové postavičky, loutky z mého dětství. Starší ročníky budou jistě pamatovat Štěpánku Haničincovou a jejího čertíka Bertíka.
Každý rok našli naši pejskové pod stromečkem pískací balónek. Letos jsme koupili pískací hračku ve tvaru čínky. Chemik sice říká, že je to tvar kostičky, ale vzhledem k tomu, že i barvy vidí jinak než já (vůbec nezná levandulovou, lila, jahodovou a mnoho dalších), došla jsem k názoru, že ani ve tvarech se neshodneme. Možná tak ještě v tom, že kostka je kostka a koule je koule. Pro oba z nás.
Nás starý pán, westík Čip vzal hračku do zubů, chvilku ji ponosil po bytě, pak ji upustil, lehl si a spal. Čertík svoji hračku popadl, lítal s ní jak torpédo, pískal jak rozhodčí první ligu. Když zjistil, že to nejde prokousnout tak lehce jako balónek, zdálo se, že trochu zešílel. Vlítl do pelíšku a vztekle o něj mlátil hračkou. Sledovat jeho řádění bylo lepší než koukat na TV. Stačil ještě zjistit, že starší brácha o svůj dárek nejeví zájem, obezřetně se ke spícímu Čipovi připlížil a hračku mu čmajzl. Načež si i tu odnesl do pelíšku, zaskočil si do kuchyně vypít kýbl vody a usnul v pelíšku spánkem spravedlivých. Vůbec mu nepřekáželo, že leží na celkem tvrdých hračkách. Svůj majetek je přece třeba si chránit, no ne? ...

neděle 29. prosince 2013

Začala chodit přáníčka do Nového roku. O jedno se s Vámi musím podělit. Zatím je to top přání ze všech, co dosud přišla.
Třeba Vás také pobaví.

Všem svým zákazníkům kdekoliv na internetu, ale i ostatním lidem na celé zeměkouli a také mimozemšťanům přeju do nového roku vše NEJ ...


Včera se nenašel nikdo, kdo by dojel do městečka pro pečivo. Pan domácí, těžce nemocen rýmou, mladý vyspával do jedné a já byla taky líná. Tak nezbylo, než večer upéct něco alespoň na snídani.
Peču ráda, ale musí to být rychle umíchané. Buchty, které vyžadují kynutí nedělám. No možná tak jednou, dvakrát do roka se přemluvím. Třené, které vyžaduje míchání sněhu také nedělám. Proč, to sama nevím.
A tak si alespoň virtuálně nabídněte. Fakt se povedla ...




Jablková bábovka:

30 dkg mletého cukru
3 vejce
1/2 prášku do pečiva
2 lžičky jedlé sody
1/2 kg polohrubé mouky
1 vanilkový cukr
2 dcl oleje
1 dcl mléka
1/2 kg nastrouhaných jablek (větší slzy)

Vymazaná a vysypaná větší bábovková forma.

Třeme cukry s vejci, přidáme olej, mouku s práškem do pečiva a sodou. Zaléváme mlékem, dobře promícháme. Nakonec vmícháme nastrouhaná jablka.
Vlijeme do formy a pečeme mírně cca 1 hodinu.
Hotovou bábovku vyklopíme z formy a pocukrujeme.

Dobrou chuť.





Jsem příležitostný sběratel. Sběratel porcelánu. Začalo to tím, že jsem při courání po netu narazila na polské stránky, kde se mimo jiné dražily porcelánové závěsné talíře. Drželo mě to docela dlouho. Když tahle mánie přešla, velkou část talířů jsem prodala.
Pak přišlo období polévkových mís. Naštěstí netrvalo dlouho. Když mi jednou zavolali z nejmenované policejní stanice, abych jim poslala obrázek vydražené mísy, která možná pochází z trestné činnosti, na chvíli mě nakupování přes aukce přešlo. Naštěstí se jejich podezření nepotvrdilo a mísa zůstala v mé péči.
Další období, to bylo období porcelánových konviček. Také skončilo naštěstí brzy. Nebylo místo.
Ale největší slabost jsem měla pro závěsné kořenky. První, které jsem vyaukřila, byly s motivem fialek. Pak jsem propadla dekoru růží a kořenky s fialkama jsem darovala švagrové. Také jsem s tím musela přestat. Kuchyň není nafukovací. 
Své poklady pečlivě opatruju. V zimě vytáhnu některé z mís a začnu zpracovávat usušený materiál z jara a léta. Ta chvíle už se blíží a já se na ni moc těším.Musím přece do jara udělat místo novým květům k sušení.





sobota 28. prosince 2013

Občas si přečtu svůj horoskop. Nikdy mě nezklame a vždycky mě pobaví. Ten dnešní se jim obzvlášť vydařil.
Vánoční sentiment se vás už netýká, budete naladěni úplně jinak. I kdyby se zimní únava hlásila o slovo, přepadne vás chuť na vášnivý sex. Může se stát, že svůj protějšek docela utaháte. Bude to ale stát za to a spánkový deficit hravě doženete.

Hned od začátku musím horoskopu odporovat. Sentiment mě drží pořád, dokonce jsem nad jedním infantilním vánočním filmem dnes i slzu uronila.
Zimní únavu neznám, znám únavu celoroční, která je spojena s nekonečnou leností. Stojí mě velké úsilí překonat obojí.
Vášnivý sex v našem věku nepřichází do úvahy. Nehledě na to, že moje druhá polovice by si určitě hnula plotýnkou a mě by se zablokovala krční páteř.
Za další - můj protějšek utahalo nachlazení. Tomu já konkurovat nemohu.
Spánkový deficit dohánět nemusím ani po vášnivém sexu ani bez něj. Usnu kdykoli a kdekoli. Už jsem usla i v křesle s hrnkem horkého čaje na klíně. Probralo mě až to, když se hrnek nekontrolovaně překlopil. Čaj naštěstí mezitím vystydl.Tím se mi také potvrdilo, že polití  vodou ať z hrnku či vědra, je nejlepší způsob, jak spící osobu dokonale probrat.

Takže horoskopům zdar!
Takto nějak si představuji svoje stáří.

Od pondělního rána můj muž trpí. Znáte to, žena je nachlazená, ale muž je nemocen. A to těžce. Takže od pondělka se plouží po bytě, vzdychá a heká. U oběda předvádí, jak se mu třese ruka. Už jsem mu recitovala i báseň Dědova mísa. Na slova básně "až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá", synek opáčil, že žádné koryto tátovi dělat nebude, protože je právník a ne stolař či tesař. Sice ví, že táta pořídil těžkou stolařskou hoblovku, rezavou jak liška a umístil ji do dílny, ale nebude se s ní učit. Má před zkouškama a výrobou mísy nemůže ztrácet čas.

Každá máma má povinnost naučit své dítě smrkat, otec by pak měl naučit kluka používat WC mísu jako chlap. Tchán svůj úkol evidentně zvládl, ovšem tchýňka v tomto směru naprosto zklamala. Její chlapec ani ve zralém věku téměř padesáti tří let smrkat neumí. Takže i když jej nevidím, přesně vím, v které části domu se můj muž právě nachází. Protože potahuje.
Dnes ráno jsem s povděkem kvitovala, že se mu trochu ulevilo. Začal být míň věřící a slovo pane bože použil zatím  jen jednou. To když si sedal ke stolu v jídelně k obědu a měl obecenstvo. Panenku Marii dnes vynechal úplně.

Reklamovat ho u tchýňky nebudu. Jednak po 25. letech už  je asi pozdě a jednak jsem pochopila, že chlapovi se nedá vysvětlit, že rýma ať léčená či neléčená, trvá sedm dnů.

My ženy víme své ...

pátek 27. prosince 2013

Probírala jsem fotky z letošního roku. Ty špatné jsem smazala a byla jich kopa. Ty, které jsem nesmazala, zůstanou jako vzpomínka na rok, který naše rodina, do které počítám i dva teriéry, dva kocourky a tři kočičky, prožila celkem v pohodě a bez velkých karambolů. Bez ztráty kytičky, jak se říká.

A abychom letos neměli zvířátek málo, koncem prázdnin se k nám na zahradu zatoulal srneček. Moc mu chutnala vrbička. Předváděl se dva, tři metry od okna pracovny.
Z lesa to k nám měl docela daleko. Přes velký lán, silnici a louku. Našel otevřenou zadní branku a přišel se podívat ...

čtvrtek 26. prosince 2013

Koncem léta se k nám zatoulalo koťátko. Ani hezké, ani škaredé, ale hodně zubožené. Manžel dost dlouho odolával. Nakonec podlehl. Kotě u nás smělo zůstat.
Nejprve jsem mu misku s granulemi a misku s vodou nechávala v garáži. Když se přiblížil podzim a s ním špatné počasí, vzali jsme kotě do domu. Tady s námi bydlí čtyři naše kočky. Máma Sára, její první synové Kuba a Chlupáč a z druhé várky nám zůstala Kačka.
A do téhle smečky jsme se snažili začlenit kočičku, které manžel začal říkat Pinďa.
Je prosinec, blíží se konec roku. Jediné, co se nám podařilo, že naše stará smečka konečně začala kotě tolerovat.A to je dost chytré, aby vědělo, že se jim má co nejvíce vyhýbat. A když je zle, tak se vždy najde člověk, u kterého najde azyl. Protože ani to bezbranně vyhlížející kotě není žádné neviňátko.
Jediný problém je, že nechce vystrčit ven ani tlapku. Vytáhla jsem kočičí záchodek po kocourcích, hned ho přijala za svůj. Když jsme ji nechali vykastrovat a já si stěžovala panu veterináři, že Pinďa nechce chodit ven, jen  suše řekl "A vy se jí divíte? Já bych ven taky nechodil." A tak občas některý ze členů rodiny vezme Pinďu do náruče, donese ji na zahradu. Nosí se moc ráda. Ale jen ji položíte na trávník, než se narovnáte, slyšíte cvaknutí kočičích dvířek a Pinďa je doma.
Dneska už víme, že máme opravdovou, ale skutečně opravdovou kočku domácí.







  
Každý z nás by měl alespoň jednou ročně udělat dobrý skutek. Alespoň v naší rodině se o to snažíme.
Koncem roku se vždy sejde ve schránce hromada proseb o příspěvek z různých organizací. Mrzí nás, že nemůžeme  přispět všem, ale nedisponujeme miliony ani desetitisíci. Jako spousta jiných rodin se držíme nad vodou. Jedna organizace nás však nenechává chladnými. Je to Fond ohrožených dětí. Starají se o ty nejbezbrannější z nás, o děti. A proto jsme se už před lety rozhodli, že to je to, kam chceme alespoň malým drobečkem přispět. Všichni, kteří se o tyto děti starají, mají moji hlubokou úctu.



středa 25. prosince 2013

Vánoční svátky jsou pro naši rodinu svátky klidu a pohody. Štědrý den trávíme doma, ale další dva dny jezdíme "po rodině". Vánoce jsou také doba, kdy hodně vzpomínám na své dětství, na milovanou babičku.
Moje babička to neměla v životě lehké. Narodila se v únoru roku 1910 jako nemanželské dítě. Její otec byl voják a padl někde v Itálii ještě než se babička narodila. A tak si její matka, moje prababička, vzala jeho bratra. S tím měla ještě čtyři další děti.
Moje babička měla první dítě, mého tatínka, také jako svobodná. Když se pak vdala, přišla druhá světová válka, babičce se narodila dcera a její muž padl na frontě. Už nikdy se nevdala a své dvě děti vychovala sama.
Mé dětství, to jsou procházky s babičkou a dvěma sestřenkami po okolních kopcích, naučila nás poznávat kytičky, plést židličky z trávy  pro panenky . Chodila s námi k paní švadleně pro odstřižky látek, z nichž jsme si v babiččině posteli šily oblečky pro panenky. Chudák babička než šla spát, musela prohlédnout postele, posbírat zatoulané jehly, knoflíky a nitě. Nikdy pro nás neměla zlého slova.
A vánoce? Sestřenky bydlely na začátku vsi, my uprostřed. U nás měla babička pokojík, říkalo se mu babiččina světnička. Byl spojen dveřmi s ložnicí, kde spali rodiče a děti.    Celý rok byly dveře zamčené. Jen jediný den v roce se otevřely. Na Štědrý den. To jsme si hráli u babičky v pokojíku a rodiče mezitím tajně nazdobili stromeček a dali pod něj dárky. Z pokojíku jsme přes "starou kuchyni" byli odvedeni do kuchyně ke stolu. Najedli jsme se a šli se rozdat dárky od Ježíška. Dodnes nevím, jak to babička stihla, ale když jsme dárky rozbalili, šli jsme do babiččiny světničky a tam byl nastrojený stromeček a pod ním další dárky.
Moje babička zemřela pár týdnů poté, co jsem přišla o první vymodlené dítě. Dodnes si říkám, že odešla, aby miminko nebylo v nebi samo. Aby bylo nahoře stejně šťastné, jako jsem bývala v dětství já.




Několik obrázků z našeho Štědrého dne.









úterý 24. prosince 2013

Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku!
Cože komu dobrého
neseš na památku?

Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce,
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí...

K.J.Erben - Kytice, Štědrý den




Přeji Vám všem klidné prožití vánočních svátků v kruhu rodinném, mezi přáteli a kamarády.

sobota 21. prosince 2013

Vánoce se kvapem blíží a u nás doma vládne pohoda. Velké dárkování jsme si už před lety zakázali, jsme dospělí a vše co člověk potřebuje k životu je  trocha lásky a pohoda v rodině. Tak zabalím pár knížek, kosmetiku a pro letošek mám hotovo.
Chtěla jsem mít kárované vánoce, ale mužská část domácnosti je zamítla, proto jsem háčkovala narychlo minulý týden vsadky do běhounů na jídelní stůl a stůl v obýváku. Koupila jsem kousek látky, paní švadlena do ní všila vsadky a v pátek hotové dílo přinesla. Docela se  povedlo. Uvidíme, jak to bude vypadat ve finále až budou běhouny na stolech. Zatím jsem spokojená.





 Přeji všem klidný předvánoční čas.







pátek 20. prosince 2013

Tak jsem dneska u odpolední kávy u rodinných příslušníků vyzvěděla, kdy pro koho začínají Vánoce.
Pro manžela koncem listopadu, ve chvíli, kdy upeču perníčky. To pro tu vůni.
Pro syna ve chvíli, kdy donesu do kuchyně CD přehrávač, do něj vložím Safri Duo a rozjedu to na plné pecky.
A moje Vánoce začínají pět dnů před Štědrým večerem. Pustím se do pečení. Protože kdybych začala dřív, nebylo by ve chvíli Vánoc cukroví žádné. Mám zkrátka doma mlsouny.
Fotky, které vkládám, mohou mít klidně název "Tak jde čas".

středa 18. prosince 2013

Dneska do krámku přišla stará paní. Vypadala jako babička z pohádky. Když otevřela dveře krámku, usmála se, pozdravila, přišla koupit dědouškovi kšandy. Od šlí jsme se dostaly k jejímu mládí, k tomu, jak se s dědouškem seznámila, jak vychovali děti, jak celý život stáli při sobě... Mezitím přišly dvě další zákaznice a poslouchaly její povídání se mnou. Nikdo nikam nespěchal, jen jsme tam tak stály a  těšily se ze vzpomínek pohádkové babičky.
Bábinka koupila dárek pro dědouška, to víte starý člověk už toho moc nepotřebuje, řekla. Ještě se při odchodu otočila a povídá: "Vy jsme taková milá paní, hezky se s vámi povídá, nechcete mě adoptovat?" Já na to: "A ono to jde?" Zasmály jsme se a ona odešla.
Přinesla do krámku to, čemu se říká duch vánoc. Klid, pohodu a milý úsměv. Na takový se nezapomíná.



sobota 14. prosince 2013

Začátkem měsíce jsem s pánským osazenstvem bojovala o kárované vánoce, styl country. Dopadlo to nerozhodně. V kuchyni jsem je vybojovala, jídelna o obývák zůstane v tradičním stylu. Koupila jsem vánoční kárečko, uháčkovala borduru s tématikou cestmíny, k tomu krátkou bistro záclonku se zvonky. Já jsem s výsledkem spokojená. Od své druhé polovičky jsem si vyslechla, že je to hezké, ale ne na vánoce. To ještě neví, že mám koupenou ještě jednu károvanou látku a z té bude také záclonka a závěs. Jen musím uháčkovat novou borduru a bistro záclonku. Tentokrát s tématem růže. Protože růže miluju na čemkoliv. Na zahradě, porcelánu, ve váze, sušené i živé ...



Máme doma překočkováno. Ale všechna naše zvířátka moc milujeme. Podle toho se také chovají, lásku odměňují láskou. A umí si život patřičně užívat. Měli bychom se nad sebou zamyslet a občas hodit starosti za hlavu. Nechat se inspirovat a třeba se občas jen tak válet...


Už několik dní je naše vesnička na kopci zahalená mlhou. Visí nad ní jako skleněný poklop. A dělá divy. Když už není sníh, máme alespoň mráz. Pro vytvoření předvánoční atmosféry dělá u nás příroda co může.