čtvrtek 31. července 2014

Napsáno ve středu.

Včera jsme s chemikem stáli u brčálníku a sledovali dvě dovádějící vážky. Teď je jejich doba. Období světlušek jsme letos promeškali, na randění na lavičce ve dvorku není čas a tam se pozorují svatojánci nejlépe.
Vážka dováděla dneska i nad jezírkem na maminčině zahradě. Její kočičí osádka, čítající dvě kočky a kocoura Kubíka, tátu našich kocourků, okamžitě zbystřila. V očích jim svítilo poznání. Lovecká sezóna začala ...
Taky máte občas pocit, že u vás bydlí ještě někdo? Nedávno jsem si šla do lednice otevřít Cinzáno a ono už bylo z poloviny vypité. Poslední moje vzpomínka na ně je, když jsme je kupovali a to byla flaška plná. Chemik tvrdí, že jsem si to vyzunkla sama, ale na to si teda vůbec nepamatuju. Jsem mu říkala, že u nás určitě někdo tajně bydlí. Z polévkových lžící, kterých určitě bylo původně šest, jsem jednu ohla a vzala si ji na zahradu k hnojení, dvě jsou v plechovce na kuchyňské lince. Ale kde jsou ty zbývající tři, to chemik vysvětlit nedokáže. Pořád mám pocit, že tady s náma bydlí ještě někdo, jehož koníčkem je nejspíš krást nám lžíce. Onehdá jsem si přinesla čisté, voňavé ponožky. Bez ponožek nedám ani ránu. Jenže pak mě něco vyrušilo, neobula jsem si je a ponožky někde vysublimovaly. Protože jak já, tak chemik jsme prolezli celý barák a po krásných tyrkysových ponožkách ani stopa. Upozornila jsem ho opět na fakt, že s námi někdo tajně bydlí, akorát nemůžu přijít na to, kdo to je a kde se schovává.  Možná v tom má tlapky ta myš, co pořád ještě bydlí ve stropě baráku. Ponožky do pelíšku, to bych pochopila, že jí chutná Cinzáno mě nepřekvapuje, ale na co proboha potřebuje tři polévkové lžíce? Jo a vzhledem k tomu, že ve stropě bydlí už skoro tři roky, jsem skálopevně přesvědčená, že je to Jingles ze Zelené míle...

Chemikova dovolená - Zlaté písky, Malta

neděle 27. července 2014

Sobota nezačala nejlépe. Z ložnice se místo chemika připlahočil chromajzlík. Nějak se mu přes noc rozležela záda. Vypadal jako ta křivá zeď, co staví v kravíně. Teda ona není křivá, říká chemik, jen tak opticky vypadá. Jako milující manželka jsem se neprozřetelně nabídla, že pro rohlíky na snídani a koblížky ke kafi, dojedu do městečka já. Kdybych byla bývala věděla, jak to dopadne, tak bych se bývala byla nepřetrhla. Při zpáteční cestě, nejspíš opilá lichotkou paní, kterou jsem potkala a ona pochválila moje psaní na blogu, jsem si silnici spletla se závodním okruhem formule 1 a zatáčku jsem střihla jak Fitipaldi. Tím se stalo, že rohlíky volně ložené v igelitové tašce položené na sedadle spolujezdce, se snažily z igelitu vzít roha. Zjevně je lákala zemská přitažlivost. Ve snaze uchovat chemikovu ranní krmi ve sterilní čistotě, hmátla jsem po kabele ve snaze zdrhající rohlíky spacifikovat a  udělala základní chybu, před kterou varují nás ženy všichni učitelé autoškoly po celém světě. Koukla jsem na tašku. V té chvíli už jsem nejen nejela ve svém jízdním pruhu, jela jsem na opačné straně cesty a v přikopu. Nesnažila jsem se brzdit, když už tam Mazlík hupsnul, tak ať si zastaví sám. Zastavil. Cca po deseti, patnácti metrech. Je to svižné autíčko. Přihlédnouc k tomu, že jelo dvěma koly po dně příkopu a dvěma po stěně příkopu a to ještě do kopce, dostalo se docela daleko.
Nevěřili byste, jak je těžké vysoukat se z auta naklopeného na bok, zaparkovaného v pangejtu. Dveře řidiče šly otevřít na štěrbinu tak dvacet centimetrů. Tou bych se protáhla pouze v době, kdy jsem byla kojenec. To jsem ovšem ještě neměla řidičák. Kredenciozní dáma mých rozměrů a let se jen tak nescvrkne, aby se jimi protáhla. Musela jsem přes spolujezdce. To, že řadící páka je umístěna uprostřed mezi sedadly určitě vymyslel chlap. Z raného mládí se pamatuju, že vozy měly šaltpáku na volantu. Od teď volám, vraťte řídící páku zpět na volant. Protože dostat se z vozu ležícího na straně, přelézt na sedadlo spolujezdce, přitom neurvat čnící a zavazející páku a otevřít v podstatě směrem nahoru dveře vozu, které v tu chvíli vážily nejmíň tunu, mě stálo tolik energie, co bych vydala při několikadenní  jízdě na rotopedu, výstupu na Čomolungmu či přeplavání kanálu La Manche.
Posbírala jsem rohlíky, trochu jsem je oprášila, našla doklady a chemikovu peněženku, zpod sedadla jsem vytáhla dvě kila vepřové krkovice, dvacet deka anglické a šunkový salám, nezapomněla jsem ani na dvacet centimetrů kabanosu pro pesany, zamkla auto a vydala se k domovu. Protože mobil byl kde? Mobil se válel chcípnutý někde po baráku.
Cesta se docela vlekla. A já měla výčitky svědomí, že doma chorý chemik, toho času chromajzlík, umírá hlady nebo alespoň strachy, co se jeho choti špatného přihodilo. Na jeho dotaz kde se tak dlouho couráš jsem mu suše sdělila, že Mazlík parkuje za vesnicí nad zatáčkou a potřebuje vytáhnout. Dotaz proboha co jsi zase dělala a následný dotaz jak se ti něco takového vůbec mohlo stát jsem ignorovala a šla jsem na dvorek vyhlížet bráchu a švagrovou, kteří měli po ránu přijet. Chromajzlík za pomoci mého šikovného bratra Mazlíka z příkopu vyzvedl. Mazlík to přečkal bez ztráty kytičky, jen prý potřebuje umýt spodek. To teda nechápu proč. Já to například po tom zážitku vůbec nepotřebovala ...


pátek 11. července 2014

Udělala jsem "vědecký objev". Plevel roste i tehdy, když pro vedro a sucho nic jiného neroste. Je to jako se mnou. Jím málo, ale rostu pořád. Bohužel do šířky. Výška už navždy zůstane stejná. Vlastně nezůstane. Za chvíli se začnu stářím smrskávat. Na výšku. Dneska je po nočním dešti, slunko nikde a venku žádná vysoká teplota. Místo tříčtvrťáků a lehkých krátkých ponožek jsem nahodila naprosto neapartní dlouhé tepláky a na nohy navlíkla froťáky. Je zajímavé, že na to, jak malou mám nohu a krátké tělo, šířku bych mohla rozdávat. Taky je zajímavé, že ta malá chodidla udrží to široké krátké tělo ve vzpřímené poloze a já se nepřeklopím. Nejspíš to bude mít taky něco s fyzikou. I když z té já si pamatuju jen zákon zemské přitažlivosti, mám s ní i bohaté osobní zkušenosti, a pak ještě Archimédův zákon o tom, že těleso ponořené do kapaliny je nadlehčováno silou, která se rovná tíze kapaliny tělesem vytlačené. Což v mém případě znamená nelézt do vany plné vody, protože ta by přetekla. Proto taky raději používám sprchu, kde je jistota, že nic nepřeteče a těleso pak nebude muset vytírat zatopenou koupelnu.
Jo a mám vyřídit Helence z paneláku od mladého pěkné poděkování za přání štěstí v cizině. Díky dnešní technice jsem mohla přání promptně předat. Potěšilo ho to.
Stejně mi není vůbec jasné jak tyhle věci fungují. Já ustrnula někde u pochopení, jak funguje pevná linka. I když ani v tom nemám moc jasno. Chemik se mi směje a vypráví, že si představuju pidižvíky s krosničkama, co lítaj po drátech s nákladem slov sem a tam. Každý máme svého pidižvíčka, který je vystresovaný a občas je unavený a to se pak přeruší spojení. Takhle si představuju všechno, co je nějak připojené na dráty. Ovšem jak funguje mobil, co žádné dráty nemá, to mi zůstane nejspíš navždy utajeno...
Přeji krásný den.




úterý 8. července 2014

Po několika dnech úmorného vedra konečně k večeru sprchlo. Drobně, zahradnicky. Na poslední chvíli jsem stihla ostříhat levanduli. Pořád jsem s tím otálela, bylo mi líto včel, čmeláků a motýlů, kterých bylo na levanduli každý den plno.Měla jsem jí plnou náruč, čmeláci ji na poslední cestě před sušením doprovázeli až ke dveřím.
Jsem už druhý týden doma. Ne že bych se nudila, ale nějak nemám nikde stání. Já snad vytáhnu šicí stroj a začnu šít. I když šicí stroj se ke mě pořád chová jako mrcha. Chemik potřeboval zašít kraťasy (nechápu, proč si nevzal jiné a trval na tom, že potřebuje zrovna ty rozpárané). Kupodivu se mi podařilo mašinu vytáhnout ze stolu aniž by se vzpouzela. Už jsem si myslela, že dostala rozum. Kdepak, hned při první příležitosti mi ukázala, kdo má navrch. To co udělala se spodními nitěmi, to by mohlo jít na výstavu moderního umění. A to jsem jí slibovala, že spolu budeme šít krásná srdíčka z růžičkované látky a já je naplním usušenou levandulí...







neděle 6. července 2014

Venku vedro jak o dožínkách, všechno kolem chrní únavou. Chemika nevyjímaje. I ti ptáci jsou nějací zakřiknutí. Ozve se jen sem tam pípnutí. Je třeba se nějak zchladit. Třeba fotkou vánoční.

sobota 5. července 2014

Tyhle letní grilovačky ničí poslední zbytky mého odhodlání živit se přes léto jako býložravec. Co naplat. Nejsem zřejmě stavěná jen na zelené krmení. Na rozdíl od chemika, který lupení vyhledává od doby, kdy mu lékařka řekla, že má cukrovku. Jelikož je mlsný jako koza a sladkosti si nedokáže odpustit, kompenzuje tento svůj nedostatek tím, že konzumuje hodně zeleniny. Je to divné, protože v jeho rodině zelenina rozhodně v jídelničku zelenou neměla. V mé rodině se jedlo vždy všechno. Maminka pocházela ze statku a tak byla zvyklá z domu na vykrmování zvířectva. A tak u nás doma pobíhaly nejen slepice, ale i vzteklý kohout, krůty a krocani, husy, králíci. Na zahradě stojí včelín a skleník. Včelín býval tatínkův koníček od dětství, kdy ho k tomu přivedl jeho staříček. Skleník zase opečovávala maminka, takže nám nikdy nechyběla rajčata, papriky ani okurky. Maminka to je takový náš Mičurin. Co zasadí, to jí roste. Kdyby zasadila koště, vyrostou jí malá košťátka. Když tatínek odešel na věčnost, začala se starat i o jeho včelky. Zásobuje medem celou naši rozvětvenou rodinu. Dík jí za všechno, co pro nás dělá.
Dnešní grilování u bráchy proběhlo tak jako jindy. Hodně jsme se nasmáli, jako vždycky, když se sejdeme. Chemik se přejedl a funí, že se zase přejedl. Já vypila jedno pivo a byla jsem drobně nacamraná. Už po vypití poloviny lahve mám těžké ručičky a nožičky, což tak po vypití lahve celé. Pusa mi jela jako namydlená a to jsem prosím ukecaná i bez vypití piva. Po návratu domů jsem usnula na pražčáku v pracovně. Nevím, co v době naší nepřítomnosti konzumovali Pinďa a Čertík Bertík, ale oba si ke mě svorně přilehli. Po dvou hodinách spánku jsem čerstvá jako rybička. Spát už se mi nechce. Ovšem Bertík odešel pokračovat v započatém veršíku s chemikem do ložnice a Pinďa chrní na praščáku. Bude to dlouhá noc ...

Protože jsem si nevzala fotoaparát a na mobil zásadně nefotím, jsou toto fotografie z archívu. Dneska už to vypadá krapet jinak.



A toto je Kubík, maminčin kocourek, táta našich kocourků. I on dnes vypadá drobet jinak. Stejně jako já by potřeboval zhubnout.



pátek 4. července 2014

Chemik odjel včera na služební cestu. Vezl jej kolega. Zpět si to z Prahy vyzkoušel po dlouhé době vlakem. No a já pro něj musela na své "oblíbené" nádraží v Hranicích. Což o to, po dobu co tam jezdím vyzvedávat synka, mám cestu natrénovanou. Dokonce i kruhový objezd v Hranicích si na mě za tu dobu zvykl a nedělá zbytečné potíže. Ale už týden mám krámek zavřený, do městečka nejezdím a tak mi úplně ušlo, že je rozkopaný mostek přes hlavní silnici. Tím pádem je cesta uzavřená. A protože jsem nepozorná, nevšimla jsem si ani značky. Musela jsem se tedy vracet zpět a jet objížďkou. Semafory nemám ráda. Zdržují. A já se ocitla na konci "potravinového řetězce" kolony. Rozsvítila se zelená, než jsem se dostala na řadu, zase už byla červená. Tahle zdržování nemám ráda. Nedovedu si představit bydlet ve velkém městě a jet či vracet se za špičky do práce či domů. Zlaté kotěhůlky. Chemika jsem si vyzvedla s třicetiminutovým zpožděním a vyfasovala jsem za to indiána. Kafe Vávra po zřejmě únavné cestě vlakem vařit odmítl. No za indiána mu uvařím kafe sama a zákusek mu naservíruju i na talíři. Ale uznejte, jak má v téhle domácnosti člověk zhubnout, když fasuje takové sladké, neodolatelné úplatky...

úterý 1. července 2014

Připadám si jak Meg Ryan ve filmu Láska přes internet, když zavírala své knihkupectví. Ovšem taková notně časem semletá Meg Ryan. Už vím, jak se takový člověk cítí. Trocha smutku, nostalgie a zklamání. Včera jsem naposledy otočila klíčem ve dveřích svého krámku. Je hotovo. Po bezmála dvaceti letech. Konec, end, fin ... Mohu jen dodat Hasta la vista.
Teď jsem zaměstnancem chemika. A doufám, že po dvaceti letech konečně  budu dostávat výplatu. Celé odpoledne se nic nedělo. Večer začal druhý fotbalový zápas mistrovství světa. Chemik zasedl k TV, já k PC. Máme to hezky rozděleno. Ale to by nesměl být chemik, aby si v poločase nevzpomněl, že jsem od dnešního dne vlastně jeho zaměstnanec a je třeba mě zaúkolovat. Vzhledem k tomu, že jsem kdysi bývala "kancelářská krysa", pověřil mě přepisem nějaké smlouvy. Dlouhé smlouvy. Po dvaceti minutách se přišel zeptat, jestli jsem hotová. Kolem jedenácté večer jsem hotová vždycky, to by měl po více jak čtvrtstoletí manželství vědět. Odpovědi se mu dostalo vzápětí. Nejsem skener. A jako střední třída si vyprošuju ze strany kapitalisty noční práci a večerní přesčasy. Taky jsem indisponována, v této době už většinou spím v obýváku u TV. Prsty na klávesnici se mi proto pletou jeden přes druhý, prstoklad není dokonalý, tudíž dělám překlepy a vůbec se mi už nechce psát, chci spát. Chemik kapitalista poznamenal, že s takovou ten kapitalismus u nás doma nevybudujeme, ale pro klid v rodině tedy připustí, zcela vyjímečně, ať si na to nezvykám, opuštění pracoviště. Mám jeho svolení. Můžu do peří. Je očividné, že začátek mojí nové kariéry sekterářky, fakturantky, telefonistky, skladníka nebude lehký. Musím si dobře promyslet své požadavky, vyjednat dobré platové podmínky a případně založit odbory. I když na založení odborů je mě málo. Jedině že bych byla uznána jako dva. Postavu na to mám ...

A to jsem si myslela, že odteď budu mít takovéhle leháro. No kdo by to nebral.