sobota 28. října 2017

Kouknu takhle po ránu do zrcadla a on na mě vejrá obrýlený mončičák. Fakt to není žádná sláva. Už ani nekonstatuju, že se sebou musím něco dělat. Tak po hodině, dvou se to nahoře srovná samo. A ten zbytek, ten holt musím decentně rozpohybovat. Zrovna včera jsem na netu našla fórek. Vzkaz tomu, kdo má moji woodoo panenku: okamžitě ji přestaň vykrmovat!! Já bych teda požádala o totéž.

Sadili jsme s Lachtanem strom, Korejskou jedličku, co nám pár let sloužila jako vánoční stromek. Teda sadil Lachtan, já dohlížela. Chudinka korejka měla květináč plný kořenů a neměla už z čeho žít. Kolem běžel maník, prý jestli mu nemůže mladý půjčit sekyru. Druhý den mu ji vrátil. Prý Lachtan zachránil pěvecký sbor pobývající na faře před nachlazením. Takže ten den Lachtan udělal několik dobrých skutků. Zachránil korejku, zachránil pěvecký sbor a ušetřil chemikova záda. Páč kdyby kopl chemik, měl by zase na měsíc se vším útrum. Holt je chemik tím nejkřupavějším z nás. Ale znáte to, chlap. Nikdy si to nepřizná.




To jsem takhle odložila venku zaprášenou suchou vazbu. A zapomněla na ni. Obilí vyklíčilo. Růžičky jsou pěnové, na to, že na ně celé léto svítilo slunce a pak zase padal déšť, jsou pořád jako nové.

Co se Pinďa vrátila domů, chová se stylem: "Jestli mě nebudete opečovávat, jdu pryč. Můžu si jenom polepšit."