středa 29. října 2014

Tak to je chemikův Karel. Bydlí v jeho pracovně a podle proporcí bych já osobně tipla spíš na Karličku, co zkonzumovala už hodně svých nápadníků.

Zahlídla jsem Karla a vzpomenula si na příhodu, která koluje v naší rodině. Při jednom posezení, kde se opékalo a pilo, byl jeden nejmenovaný upozorněn, že mu do piva spadl pavouk. Mrkl do půllitru a pronesl památnou větu: "Skrč nohy ogare" a lupl pivo i s nebohým pavoukem na ex. Jak říkal, ani to nezašimralo.
Kdybychom neznali rodokmen našeho kocoura, mysleli bychom si, že jeden z jeho předků byl kamzík. V kuchyni na polici skladuju proutěné koše. Přijeli jsme z nákupu a mě se zdálo, že jeden z košů funí. Chemik řekl, že koš funět nemůže, že jediný člověk který u nás funí jsem já. Ovšem pravda byla na mé straně, jak se za chvíli ukázalo. Kubíka z koše vylákalo šustění papíru při úklidu nákupu. Byl odhalen, pokárán a vykázán z kuchyně. Nic si z toho nedělá a koš na polici se stal jeho dalším oblíbeným pelíškem...



čtvrtek 23. října 2014

Dneska je venku tak ošklivě, že by měl člověk zalézt do postele pod peřinu a přikrýt se až po čumáček. Kočičí posádka chrní, Bertík, od chvíle co nemá bráchu, se chová jako můj ocásek. Mám ho stále v patách. Většinu dne proleží se smutnýma očima a v očekávání, kdy se  brácha konečně objeví. Ani rohlík mu nechutná. K misce se blíží s odporem. Jediné, co si neodpustí, vyžrat misky kočkám. Je to teď jeho jediná radost.
Když jsme Čipa pochovali, umyla jsem jeho misku a uklidila ji. Vyprala jsem jeho pelíšek a dala ho zpět pod okno. Je o něj tlačenice. První kdo v něm zalehl byla malá madam Sára. Předběhla Bertíka. Nelíbilo se mu to, ale to bylo tak jediné, co s tím mohl dělat. Stál nad Sárou a hypnotizoval ji očima. Otočila se na druhou stranu a předstírala, že tam žádný pes není. Bertík si lehl vedle pelíšku a snažil se tam nacpat alespoň ocásek. Po čase ho to přestalo bavit a šel si lehnout k francouzskému oknu. Kdyby se náhodou objevil brácha ...
Kočka se šla do kuchyně nadlábnout. Bertík spokojeně obsadil uvolněný pelíšek. Sára se nabaštila a chtěla si znovu lehnout do pelíšku. Obsazeno. Uraženě nakráčela ke dveřím a šla navštívit přírodu. Pejsek si schrupnul. Jen lehce, něco ho ze spánku vyrušila. Vystartoval ke dveřím. Tak tak jsem je stihla otevřít. Venku řval jak na lesy. Vetřelec na jeho území. Na terase byla ježčí koule. Pejsek byl nepříčetný. Vzala jsem rukavice, popadla milého ježka a odnesla ho do zahrady. Mezitím pelíšek obsadil Chlupáč. Kocour si byl naprosto spokojený. Ne tak malá madam, která se mezitím vrátila a Bertík, který byl naštvaný, že jsem mu odnesla ježka. Trčeli nad kocourem a ten si z toho nic nedělal. Stulil se do klubíčka a spokojeně usnul. Bertík vyskočil na křeslo a Sára na stolek u dveří.
Kocour Kuba se stočil na ušáku. Pinďa spala v krabici u chemika v pracovně. Krabice je její nový objev. No a Keliška, ta má pro sebe horního půl patra. V domě zavládl klid a mír...


pátek 17. října 2014

Letos naposledy na téma myš

Myš za almarou v pracovně byla dost hlučná. Ne však dost hlučná na to, aby v kocourovi spícím na almaře probudila kočíčí pudy. Ani Pinďu, která pravidelně okupuje bednu počítače, myší lomoz nerušil. Jsem asi jediná vadná, protože mě to teda dost vadilo. Ještě víc mě naštvalo, když myš vylezla ze svého azylu za skříní a korzovala nestydatě a naprosto drze kolem dveří. Myslím, že kdyby chodila oblečená, udělá přede mnou klidně  i striptýz, zastepuje a vyplázne na mě jazyk. Nejspíš měla čas svačinky a zavřené dveře na chodbu, kde mají kočičáci své misky, ji zcela vykolejily.
Humánní pastička, ani ta smrtící s kouskem chleba, jak to nachystal onehdá chemik, na myš dojem neudělaly. Vzala jsem smrtící pastičku do kuchyně a pečlivě do ní nachystala kousek anglické slaniny. Když už se má myš chytit, ať tedy její poslední zážitek je vůně slaniny. Chemik se ukázal jako lakota, proti krmení myši slaninou hlasitě protestoval. Neuspěl. Nikde na slanině nebyl nápis "jen moje". Vypadalo to, že začal stávkovat, protože odmítl pastičku natáhnout. No a já to neumím. Vzpomenula jsem si na fintu, kterou jsem občas v mládí používala na svého tatínka, když se mě snažil zaúkolovat činností, které mi byla proti srsti. Nejlepší je být naprosto  neschopná, ale přitom musí být vidět, jak moc se snažíte. Chemik dlouho odolával. Až když nabyl dojmu, že pracuju na tom, aby mi pastička amputovala prsty na levé ruce, nevydržel. Třemi pohyby pastičku natáhl. Nesvěřil mi už ani přenos pastičky do pracovny.
Člověk se dohaduje o různých důležitých věcech. Ladí s partnerem postup při výchově dítěte, psa či koček. První věc, na které jsme se za dvacet šest let manželství a dvacet osm let spolužití nedokázali domluvit, bylo umístění myší návnady. Já ji chtěla dát za krabice vedle almary, chemik trval na umístění před krabice. Trvala jsem na svém. Chemik se urazil a prohlásil, že bedny odtahovat kvůli myši nebude. Jsem říkala, že až mu myš přehryže kabely k PC, bude nahraný a já budu hodně naštvaná. Začala jsem odtahovat bedny. Nedalo mu to a vzal do ruky pastičku. Na jeho dotaz, jak tam má tu pastičku dát, jsem jen vztekle zafuněla. Nejspíš se lekl, protože další dotazy už nebyly a pastička byla tam, kde jsem ji mít chtěla. Chemik bez řečí naskládal krabice tak jak byly předtím a odebral se do obýváku na kanape. Sedla jsem si k počítači a netrvalo ani minutu a pastička sklapla. Hrdě jsem to mazala sdělit chemikovi. Nerada bych, aby si takovou událost nechal ujít. No a taky jsem potřebovala, aby úlovek z pastičky odstranil. Mohu říct, že chemik nedokázal ocenit rychlost, s jakou se myš na slaninu chytila. Rozmrzele vstal z kanapátka a otráveně odsunul bedny, vzal pastičku s nebožtíkem a odnesl z mé blízkosti.
Místopřísežně mohu prohlásit, že ne chleba, ne vločky. Slanina je to, co myším chutná... Být vědec, už se o mě píše na internetu. Představuji si to nějak jako "Vědci Moravskoslezského kraje zjistili, že nejlepší návnadou do myší pastičky je slanina. Nejlépe anglická.  A tu humánní pastičku můžeme hodit do železného šrotu.  Do ní by nevlezl ani zvědavý mravenec, ne tak mazaná myš...


Konečně hotová dečka. Letos poslední háčkování. 

Asi jsem byla hodná, protože k svátku chemik bez řečí zaplatil stolek z padesátých let, po kterém jsem se dlouho pídila. Zůstane tak jak je, žádné přetírání. Miluju věci s patinou stáří a tím i duší.


neděle 5. října 2014

Stav živých myší v naší domácnosti se opět o jednu zvýšil. Keliška nedbá domluv chemika a vesele si je tahá domů. Včera jsme konečně začali přitápět, brácha domluvil internetu, aby komunikoval s tepelným čerpadlem. A hned po ránu jsem díky teplu v podlaze zjistila, kam chemik vyhazuje pozůstatky myší. Občas totiž Keliška dokáže nějakou i zakousnout. Chemik je hází do odpadkového koše v koupelně! Ten smrad co se nesl koupelnou byl hrozný. Chemik dostal úkol obsah koše okamžitě odnést do popelnice. Po čase jsem mu musela připomenout, že před hodinou říkal, že už jde. Nezbylo než konstatovat, no žes vyrazil...
Při ranní kávě jsem chemikovi domlouvala, že tak se to nedělá, že se to nesmí dávat do odpadkového koše, že se to musí dát přímo do popelnice. A že humánní pastička je na prd, nikdy se do ní nic nechytilo, ne tak myš. Musí se zavřít do pracovny dveře a natáhnout se tam pastička smrtící. Protože kdo v humánní pastičce chycenou myš usmrtí? No já to nebudu,  nemorduju ani pavouky. Proto je u nás nejspíš strop plný pavučin. Klukům se u nás líbí. Zase na druhou stanu v létě k nám moucha nezabloudí. Nejspíš ví, co by ji tady čekalo. Chemik na to, že myš z humánní pastičky vytřepe do popelnice. Jo vytřepeš do popelnice a ona zdrhne ven. Nezdrhne, umře tam. To určitě. Umře v popelnici plné odpadků, se prober, ta tam bude jako v ráji. A až popeláři popelnici otevřou, poběží zpátky k nám. Když už ví, jak neschopné kočky máme.
A tak máme v pracovně zavřené dveře. V jednom rohu almary je pastička humánní, v tom druhém pastička klasická. A jak tak koukám, myš se vesele promenuje kolem dveří, nejspíš ví, že ráj je právě za těmi zavřenými dveřmi. V předsíni pod schody, kde má kočičí posádka misky s granulema...





Tuhle dečku, teda velikostí spíš deku, jsem háčkovala podruhé. První si odvezla švagrová a moc jí to i ní sluší.

pátek 3. října 2014

Dnešním ránem počet živých myší v baráku dosáhl počtu lidí zde bydlících. Tedy tří kusů. Pokud jsme nějakou nepropásli. Klidně jich tu může být víc. Chemik vstává dřív než já. Jezdí do práce. V ložnici jsem slyšela, jak domlouvá Kelišce. Kačko, myšičky domů nosit můžeš, ale musíš je venku kousnout. Živé ne, rozumíš? Nevím, jestli mu Keliška rozuměla, rozhodně ho ignorovala, protože vzápětí klapla kočičí dvířka a Kačer odkráčela na čerstvý vzduch. Chápu ji, taky nemám ráda, když mě chemik buzeruje. Chemik upřel pozornost na Pinďu, která začala honit myš po předsíni. Tím jsem zjistila, že tam máme  moc nábytku. Protože podle povzbuzování chemika a následného štrachání obouvací kovovou lžící pod komodou a skříní, myš se zakopala na pozici. Nejspíš předtím, než ji Kačena dotáhla domů, absolvovala vojenský výcvik. Je to  asi zvědavá ženská, protože po pár minutách ticha a pak sprintu, chemik říká, hodná Pinďa. Usoudila jsem tedy, že Pinďa myš chytila. Nedalo mi to a tak jsem z tepla lůžka vyslala poselství směrem na chodbu k chemikovi. Ať ji zakousne! Zakousla ji? Chemik mi sdělil, že ne a jestli jí to má ukázat. Nebyla jsem proti. Zjevně jej to zaskočilo. Prohlásil, že se nebude přece před Pinďou předvádět a srážet její sebevědomí a raději odkráčel na snídani.
Když jsem vstala, byl už chemik z domu. Skříň byla v obklíčení. Na boku almary číhal kocour, vedle něj dřepěl Bertík a zepředu to jistila Pinďa. V té chvíli jsem udělala fatální chybu. Dala jsem jim do misek ranní porci kočičí kapsičky. Nejspíš si tu myš budu muset ulovit sama. Beru do ruky dlouhý kovový zouvák a začínám štrachat pod skříní ...


Chlapík má sice skoro půlroční zpoždění, ale radost z květu mám velikou.


čtvrtek 2. října 2014

Před více než patnácti lety přinesl do našeho domu kopu lásky. Úsměv měl věčně od ucha k uchu. Jeho ocásek se radostí vrtěl při každém našem pohlazení. Neviděl nás pět minut a vítal nás, jako bychom byli pryč nejmíň týden. Byl statečný. Nejraději by se postavil všem psům, kteří byli větší a statnější než on. Byl mlsný. Přesně věděl, kdy je čas kávy a čekal na svůj příděl piškotů. Byl námi všemi milovaný.  Jmenoval se Čip. Nikdy nezarmoutil. Až dnes. Bude nám moc chybět ...







středa 1. října 2014

Keliška je přesvědčená, že taky žereme myši. A vypadáme hladově, možná z jejího pohledu i podvyživeně. Každé ráno nachází někdo z nás jeden, dva kusy myší v předsíni. Když to najde chemik, až tak mi to nevadí. Já to nacházím nerada. A protože je to kočka chytrá, ví, že nejen prací živ je člověk. Nejspíš proto nám onehdá nepozorovaně a opět přitáhla do baráku myš živou. Přišla jsem na to až když se za almarou v chemikově pracovně začaly ozývat divné zvuky. Chroustání, drbání. Pinďu tyhle zvuky nechávají v klidu, chrápe na pražčáku a ani to s ní nehne. Kocour chrní rovnou na té almaře, taky v klidu.
Dnes večer donutím chemika natáhnout pastičku, vyklidím pokoj od kočičí posádky, zavřu dveře na chodbu a děj se vůle boží.
Původně jsem si pastičku přinesla z výminku s tím, že si ji natáhnu sama. Musím sebekriticky přiznat, že jsem to nezvládla. Dokonce jsem si na internetu našla pod heslem "Jak natáhnout past na myši" videonávod, jak na to. Pastička na videu byla téměř stejná jako ta, co jsem si přinesla. Pravda, ta moje na sobě nenesla červený nápis se jménem VICTOR, jako ta na videu. Nejspíš tam ten nápis umístili proto, aby myš jménem Victor věděla, že pastička je její a nevlezla do ní myš jiná, konkurenční. Chvilku jsem zvažovala, zda to nebude na závadu, že moje pastička nanese na sobě jméno myši, kterou má chytit. Ale vzhledem k tomu, že se myš při příchodu do naší domácnosti neráčila představit, bude se muset spokojit s pastičkou prostou svého jména. Protože jsem si přečetla, že sýr myším chutná jen v kreslených filmech, lepší je ovesná vločka nebo kousek čerstvého chleba. přinesla jsem si do pracovny obojí. Ovšem napíchnout ovesnou vločku na ten bazmek, kde jsem ji podle videa napíchnout měla, byl úkol hodný Sisifa. Nezdařilo se. Buď se vločka rozpůlila a upadla, nebo se rozpadla ještě předtím, než se ji podařilo umístit. No nic, toho půl pytlíku pokusných ovesných vloček dovezu maminčiným slepicím. Třeba od nich dostanu vajíčko. Vzala jsem do ruky kousek chleba. Ovšem nikde se nepíše, jak velký ten nastražený chleba má být. Krajíček? Půlkrajíček? Kostička? Tenká, tlustá? Aby se myš při pohledu na návnadu neurazila. Nakonec jsem ze střídky užmoulala esteticky vyváženou kuličku a napíchla ji na nabodeníčko. Kulička držela. Nerozpadla se a vypadala fakt dobře. A voňavě. Být já myš, neodolám. Zádrhel nastal ve chvíli, kdy se měla pastička natáhnout. Kam patří ta kovová věcička, taková ta kovová tyčka, jaký má účel? Podstrčit, prostrčit? Na tu finesu, jak dostat pastičku do finálního stavu, totiž nastartovat ji k chycení myši, jsem nepřišla ani po několikerém zhlédnutí videa, přečtení šesti různých tištěných návodů, ani po telefonické konzultaci s mojí maminkou. Pastička i s esteticky vyvedenou chlebovou kuličkou letěla do šuplíku. Myš si zatím za almarou nejspíš stěhuje nábytek.
A do toho se dneska  z dovolené vrátil Jingles. Už jsem si myslela, že se ze stropu odstěhoval. Ovšem dopoledne opět sprintoval ve stropě obýváku. Nějak na té dovolené chlapec přibral. Jak tam lítal, drnčel nám i lustr...