Přeji Vám všem, kteří jste navštívili blog Čisté radosti mého života, hodně zdraví, štěstí a spokojenosti v roce 2020. Buďte sami na sebe hodní, protože hodnější než Vy, k Vám nikdo nikdy nebude. 

Jak svého času říkával jeden pan rosnička, "Slunce v duši".  A já dodávám, nervy ze železa.

                                                         s veškerou úctou Nanýsek

Konečně máme srovnaný pozemek před kravínem, zmizely hromady, co původně měly být zeminou na srovnání. Bohužel nám město poslalo čtyři hromady nepořádku, nejspíš z likvidace nějakého chodníku. Staré obrubníky, kusy betonu, sem tam nějaká zemina. Několik let chemik usiloval o to, aby si to odvezli. Bez výsledku. Obrubníky jsme před časem vytahali a využili na zahradě, betony skončily na jedné hromadě a zbytek technika zpracovala. Teď nás čekají dny s hráběmi a kolečky. Vysbírat nepořádek co je na povrchu, pohrabat, uválcovat, nasít trávu, znovu uválcovat a pak se spoléhat na ty nahoře, že budou poctivě zalévat a do zimy bude zeleno.
Seděli jsme s chemikem před výminkem na lavičce, na plechové střeše prskaly dešťové kapky, stále více a více a stále hlasitěji. Tim si vyskočil mezi nás a položil mi hlavu na koleno. Každý z kočičí posádky si našel místo v naší blízkosti. Voda ve fontánce na dvorku hlasitě zurčela, vzduch voněl růžemi. Jedna z mála čistých radostí mého života v tomto nešťastném roce.

Něco fotek, takový pel mel všeho možného. Kytky, kravín, výminek ...

Jsem líná i psát. Kdo by se mořil se slovíčky v tomhle horku. Tak jen něco obrázků z kvetoucí zahrady. A dnes zapózovala  malá madam Sára. Špalek je jak dělaný pro kočičí modelku.

Zahrada je krásně rozkvetlá. Pivoňky, růže, jasmín, levandule.  Tak to musí vonět v nebi. Podvečer v zahradě je kouzelný, jediní kdo to ruší, jsou komáři. Malí, zlí upíři, co sají krev i přes pracovní rukavice, přes tričko, přes legíny.
Ano, dámy, nosím na doma legíny. I když se to prý nemá. Při mé váze. Ovšem s postavou Bivoje už bojuju tak dlouho, že nějaké rady módních poradců jdou tak nějak mimo mě. Rozdíl mezi mnou a Bivojem tady jistě je. On byl chlap a unesl kance, já jsem žena a neunesu kance.
Na koncertě Alexandrovců jsem oko nikomu z účinkujících knoflíkem nevystřelila. Nebylo to fyzicky možné. Seděla jsem v takové výšce, že jsem mohla trefit akorát tak reflektor, pověšený pod střechou. Na sedadlech nebyly záchranné pásy, takže jsem celou dobu seděla na místě jak pecka, přilepená na sedadle oblíbeným lepidlem chemika, mamutem. Protože mám z výšek závrať, a tady jsem ji opravdu měla, místo na jeviště dole, dívala jsem se upřeně  před sebe. Takže kdyby někdo chtěl detailní popis konstrukce střechy haly,  jsem k dispozici. Do těch nadmořských výšek by měli diváky vybavit padáky, protože jsem přemýšlela, jak se dostanu dolů, když se nemůžu podívat pod sebe.
Pomalým posunováním po každém dlouhém schodě a přidržováním se opěradla krajního křesla každé řady směrem dolů, jsem sestup z vrcholu zdárně zdolala, aniž bych ublížila sestupujícím před sebou. Protože kdybych se skutálela dolů, nejspíš bych sebrala s sebou hromadu scházejících diváků a určitě by o tom psali v černé kronice a na Nově by to vysílali v hlavních zprávách. Něco jako borec na konec. Závěr z koncertu je pro mě takový, že až zase bude jejich vystoupení v Ostravě, koupím si lístek sama. Dolů, za mantinely. A vezmu s sebou chemika. Jako záchrannou brzdu, kdyby náhodou.... Protože na závěr, na závěr při východu z haly, jsme se s mojí maminkou ztratily. Ale to už je jiný příběh.

Z dnešní procházky v zahradě, doprovod Čertík Bertík, kernteriér.