Jako každý rok i letos prohlašuju, že těsto na perníčky uhňahňám čo skoro. Tak snad to letos vyjde, protože v předešlých letech jsem se k výkonu vzchopila někdy kolem desátého prosince, do Vánoc perníky nezměkly a poživatelné byly někdy kolem velikonoc. Když na sockách vidím, jak některé ženy stresují už teď, nechápu. Co bude, to bude a co nebude, z toho se svět nezboří. Už dávno nejsem žádný nervák, věk člověka zklidní. Vytáhnu zažloutlý cár papíru, na kterém jsem si kdysi poznamenala, co budu péct. Je už notně proškrtaný, protože toho, co budu péct každoročně ubývá. A tak jsem letos oznámila svým dvěma chlapům aby každý vybral dvě svá nej cukroví. Perníčky být musí, ty jsou samo mimo výběr. Protože jak říká chemik, vůní perníčků mu začínají Vánoce. 

Vánoce v průběhu let...

 Mám ráda podzim. Oderské vrchy se zbarvují do všech barev, zahrada se ukládá ke spánku a Dušičky nám připomínají,  jak krátká je naše cesta na tomto světě. Včera  u nás byla moje osmdesátitříletá maminka. Vytáhla jsem kufr se starýma fotkama a zavzpomínaly jsme  na ty, co znala ona a kteří už nejsou i na ty, co jsme znaly obě a kus cesty šly s nimi společně. A protože jsem "stará struktura", nechápu dnešní posedlost  haloweenem, ženy, které se chlubí umělými náhrobními kameny postavenými na zahradě, baráky ověšené pavouky a dveře ozdobené umělými pavučinami, lebkami a kostrami poházenými na pozemku kadě tadě...Prý to dělají pro děti. Ne, nedělají. V dětech se má pěstovat krása od dětských střevíčků a ne morbidnost a zrůdnost. Pro ty co mermomocí chtějí vidět kostlivce doporučuji návštěvu Kutné Hory nebo Kapucinského kláštera v Brně. Tam si užijí a snad pochopí, že nikdo nejsme nesmrtelný, a tenhle importovaný rádobysvátek do našich končin nepatří. Vzpomínám na nápis u kapucínů "Co jste vy, byli jsme i my. Co jsme my, budete i vy.".