Maličko jsme pokročili a část kravína před časem dostala nový krov. O víkendu  chemik, Lachtan, synovec a jeden ochotný pilně pracovali na podbytí a nyní se čeká až bude mít čas pan pokrývač. Tak prý snad v říjnu to klapne. Do budoucna je tam plánováno posezení co bude patřit k velkému baráku, Lachtan sní o bazénu a chemik o skleníku. A já projížděla Pinterest a ukládala si obrázky, jak by to mohlo jednou vypadat. Ale určitě tam bude velká houpačka pro chemika.

Něco fotek.

 Znáte to, když vám začne v hlavě znít písnička a zní jeden den, druhý a třetí den si ji najdete na You Tube, i když jste toho zpěváky nikdy neposlouchali?

Pojď dál a zpívej a se mnou se dívej jak stárne svět a my stárnem s ním. Mám stále rád, co rád jsem měl dříve, jen teď možná líp už to vím.

Není to dávno, přepadla mě nostalgie, vytáhla jsem krabici fotek a vzpomínala nad černobílými fotografiemi z doby, která je dávno pryč. Fotografie malých pionýrů z víkendu na chalupě po prababičce v Beskydech, kamarádů z pod širáku, šli jsme pěšky Lužnici, s bandou jsme trávili prázdniny v kempu Vyhně na Slovensku, výlety s pionýry vlakem ... Na nádraží ve Veselí nad Lužnicí, kde jsme přestupovali z rychlíku do lokálky jsem potkala nečekaně chemika  a o rok později jsme spolu šli Sázavu. Mraky zašlých fotografií lidí se kterými jsem ztratila kontakt, někteří už jsou na pravdě boží, někteří se rozvedli, jiní odstěhovali neznámo kam. A tak člověka potěší, když jednoho dne  jede s chemikem do rodné vsi pro palubky a ozve se: "Jé, moje oblíbená paní vedoucí, dobrý den". Bývalý pionýr, dnes mladý muž s rodinou. 

Mezi fotkami byl zastrčený i malý kalendářík, kolibřík, do kterého jsem si zapisovala narozeniny kolegů, první rande s chemikem u splavu, kolik jsem ten který týden utratila...  26.12. jsme s kamarádkou Danou jeli na týden do Tatranské Lomnice, v sobotu 11. dubna jsem dělala křoví pořadatelům závodu do vrchu, že jsem 25. srpna byla v kině ve Vítkově na filmu Dobyvatelé ztracené archy, že týdenní jízdenka autobusem stála 3,- Kčs,  Vstupenka na Luboše Pospíšila stála dvacku, stavenky na měsíc v závodní jídelně 48,40. A 25.12.1986 oslavil můj tatínek 56. narozeniny. Zemřel pak v nedožitých 71 letech. 

Tak jsem si zavzpomínala a mažu zalít zahradu, chemik chce pak natáhnout hadici do kavína, v pátek přijede domů Lachtan a budou něco dozdívat, aby se mohla na část kravína, kde jsou  nové krovy, o víkendu natloukat prkna a uchytit krycí plachta. 

Mějte krásné letní dny a zdraví vás jeden mainský mýval, kocou Asterix/Rixí.

 Vždy jsem věděla, že mám velké srdce. Vešla se do něj celá moje rodina i s příbuznými, psy, kočkami, kocoury ... Před více jak rokem jsem se necítila dobře a tak chemik se rozhodl změřit mi tlak. Číslo, které viděl, jej vyděsilo. A tak jsem po sedmnácti letech života bez návštěvy doktora zamířila do ordinace lékařky. Abych se po rentgenu a ultrazvuku "drůbků" dozvěděla, že mám opravdu velké srdce a čeká mě  infarkt, případně angina pektoris... Ostatní "drůbky" že jsou v pořádku. A to jsem s bála, že co nebude v pořádku, budou ledviny. Ale zřejmě pravidelné proplachování ledvinovým čajem je drží pohromadě. A tak si dělám drobné radosti a každý večer věnuji motlitbu všem členům rodiny a všem zvířecím obyvatelům nejen našeho domu. A ráno vstávám s pozdravem  "díky za každé nové ráno". Slunce v duši.

A něco ze zpustlé zahrady.

 Celý víkend propršel. Zajeli jsme na návštěvu k mamince, ptala se co mladý a kdy myslím, že budu babičkou. No řekla bych, že babičkou budu in memoriam, lachtan a jeho ženy, to je nekonečný příběh. Na zahradě roste hlavně tráva a plevel. Čekáme už půl roku na stavební povolení abychom se pustili do rekonstrukce výminku. Jen doufám, že se toho dožiju. Ve zdraví to už nebude ale dokud vymýšlím co vylepšit v exteriéru vím, že ještě žiju. 

A něco fotek nejen ze zahrady.

Přeji vám krásný zbytek víkendu. A zase někdy příště.

 Sedm kilo radosti a lásky. Asterix/Rixí.

 Pár let tomu, co jsem podlehla pokušení a začala kupovat stará křesla. Křesla, která kdysi kdesi někomu věrně sloužila a pak je někdo jiný posílal dál. Přišla doba, kdy je potřeba se o ně konečně postarat. A protože jsme v našem okolí našli moc šikovnou paní čalounicí, pomalu se probouzejí do krásy. Každým nově očalouněným kouskem se vždy kochám. A děkji paní čalounici za její zlaté ruce. Příští rok nás čeká už jen stará sedačka. A budeme mít hotovo. Tedy pokud chemika nepřemluvím, že starý pražčák, který jsme si kdysi přivezli z domu jeho rodičů, stojí za to zrenovovat a ne rozštípat a spálit. Ale budu za něj bojovat jak lvice, což je ostatně moje znamení zvěrokruhu. 

Toto je poslední kousek, který čeká v dílně u paní čalounice. V Suchdole nad Odrou.

Přeji všem krásný zbytek neděle.
 

 Už pár dní nad našim kopcem visí mrak. A tak jsme zahaleni mlhou, která vyčarovala kouzelnou pohádkovou zimní krajinu. Teplota ve dne v noci stabilní, -2 až -3 stupně. Kochejte se se mnou.

Každý rok jsem fotila ledopád, který jsem míjela cestou z práce domů. Loni jsem jej nefotila, objevil je nějaký novinář z krajského plátku a přidal i fotky. Z ledopádu se stala místní atrakce a každý den to vypadalo jako výlet do Lurd. Davy lidí. Ale včera jsme jeli dolů k našim, tak jsem vyblejskla nesmělé zrození nového ledopádu. Díky těm davům u minulého je dnes prostor očištěn od náletů, alespoň k něčemu ta reportáž byla.

Přeji všem co nakouknou příjemný zimní den.