Každý z nás by si měl jednou za čas udělat nějakou radost. Já si ji udělala nedávno a už se těším, až se mi vrátí. Před lety jsem si koupila dvě staré židle dovezené z Francie. Od stejné paní z Olomouce, od které mám doma vyřezávané křeslo, které před pát lety doladila paní čalounice. Ted dostanou šanci k dalšímu životu dvě židle, roky čekající na nový výplet. Za měsíc by se měly vrátit domů ve vylepšeném kabátku. A protože mám moc ráda hutní sklo, na Fb pán od F-M nabízel starou, nepoškozenou zelenou mísu. Už ji vidím na renovovaném stole v budoucím výminku, jak spokojeně trůní uprostřed na travě zelelém ubruse naplněna našimi vlatnoručně načesanými jablíčky.  

A tak i vám v novém roce přeji splnění, byť drobných, přání. Štěstí. zdraví, slunce v duši.

 Máme za sebou poslední adventní neděli a tak dovolte, abych všem, co tady občas nakouknou, popřála šťastné  svátky, štěstí, zdraví a slunce v duši.

 Tim je už pár dnů marod. Včera jsme byli na veterině a paní doktorka nám místo prášku dala sypký prášek, že mu tím mám posypat jídlo. Doporučila lžičku rýže a kapsičku. Pes přišel k misce, vyčítavě se podíval a šel si lehnout. Úspěch 0. Dnes jsme dostali pipule a chemik se kasal, že brnkačka. Koupil šunku, rozdělil prášek na čtyři menší díly a zabalil každý do kousku šunky. Tim vyseparoval ze šunky prášek, vyplivl jej a šunku sežral. Nakonec se podařilo chemikovi do psa dostat dvě čtvrtky a u kafe na mě zkoušel, že je zvdavý, jak do psa dostanu ty další dvě. Vzhledem k tomu, jak se před paní doktorkou chlubil, jak to vzládne levou zadní, tak se do toho odmítám zapojit. Je to jeho a Timův boj.

Byla jsem dát věnec do keramické nádoby na výminku. Už je hodně šero a ptáci místo aby chrápali, držťkují ve větvích borovice. Mají důvod, už čtvrtý den se na kopci drží mlha, že nevidíme protější věž kostela. Tam bude v neděli odpoledne Vánoční koncert. 

A k mé velké radosti paní čalounice přivezla nově přečalouněné křeslo  a rovnou si odvezla starý ušák. Tak mám předčasného Ježíška.

Mějte pohodové adventní dny se svými blízkými a těšte se jako já z každého dne, který je nám dán.

Před třemi lety se na zahradu k mamince nastěhoval starší černý kocour. Byl plachý ale časem si u ní udělal domov a maminka opět zprovoznila "kočičí okno" do sklepa, aby v nepřízni počasí mohl domů. Dnes už kocour spává na lavici v kuchyni, kde má v rohu svoji deku a svoje místečko, na noc chodí do sklepa, aby mohl kdykoliv ven.

Před dvěma měsíci se na zahradě objevilo maličké hnědooké černé kotě. Starý kocour neprotestoval, jen je usměrňuje v chování, tak maminka přišla ke kocourkovi, kterému něžně říká Čumáček. Kotě svoji paničku miluje a je jediná, kdo na ně může sáhnout a vzít do náruče. Když ho drží a někdo ho pohladí, strčí svoji hlavičku do jejího podpaždí aby nevidělo toho, kdo na ně sahá. Kotě má dlouhé chlupy, opavdu hnědé až černé oči, malý zázrak. Tak jsem přivezla "bonbónky" s kočičí trávou, kterou máme pro Rixe, aby mu pomáhali při trávení, když si olizuje svoje dlouhé chlupy. Čumáček je nehchce ale starému kocourovi přý chutnají. Mlsoun.

A něco málo obrázků od nás. Vánoce, Vánoce přicházejí ...

 Vánoce, jak víte, je moje nejoblíbenější období. Mám je raději než den svých narozenin. A tak jsem dnes "konečně" uhňahňala těsto na perníčky, protože chemik pořád skuhral, že bez perníčků nezačnou Vánoce.

Zítra jedeme k mojí mamince popřát k 84. narozeninám. Dostane nástěnný kalendář s veverkama a aromalampu. A nějaké jehličí do vázy.

A něco obrázků od nás ze zahrady a domu.

Zatím stav před laděním, to přijde dnes odpoledne.

 

 Podzim je u nás v Oderských vrších plný barev. Smíšené lesy hrají všemi barvymi, okolo cest je plno spadaného listí, ptačí posádky odletěly do teplých krajů a ty, co tu zůstaly na zimu, pomalu ale jist obírají bobule na keřích a semínka ze šišek stromů. Venku před francouzskými dveřmi je miska pro madam Sáru a do té se naučil chodit ježek. A také tři bezprizorní kočky či kocouři. Jsou plaší, takže nevíme pohlaví. Jak  ráda bych je zavezla k veterináři na kastraci, aby nám tady v kravíně nevznikl do budoucna gang stále plodících koček. Když čtu na Fb příběhy kočičích útulků tak si myslím, že kastrace koček by měla být zákonnou povinností každého majitele, který nechce bandu koťat, se kterými si pak neví rady.

O víkendu nás čeká konečné zazimování zahrady, uklizení polstrů z venkovního sezení před výminkem a pak už budeme čekat na listopad, kdy maminka oslaví 84. narozeniny. Dárek už mám. Nástěnný kalendář plný kreslených veverek a jejich společníků a keramickou lampu na svíčku.

A před tím ještě dušičky. Od dětství mám ráda hřbitov plný světýlek. A dnes už tam odpočívá v pokoji mnoho těch, co jsem znala a měla ráda. Třeba Kája a Dobra, kolegové nejmilejší. A nelze nevzpomenout na Vlastíka, který nás vozil když jsme se s chemikem brali a na šéfa, který nás v roce 1988 oddával a zemřel letos. 

Abych nekončila smutkem, tak tady máte pana ježka a kočku, která k nám chodí na stravu ale zatím nepožádala o azyl - bydlení.

 Maličko jsme pokročili a část kravína před časem dostala nový krov. O víkendu  chemik, Lachtan, synovec a jeden ochotný pilně pracovali na podbytí a nyní se čeká až bude mít čas pan pokrývač. Tak prý snad v říjnu to klapne. Do budoucna je tam plánováno posezení co bude patřit k velkému baráku, Lachtan sní o bazénu a chemik o skleníku. A já projížděla Pinterest a ukládala si obrázky, jak by to mohlo jednou vypadat. Ale určitě tam bude velká houpačka pro chemika.

Něco fotek.

 Znáte to, když vám začne v hlavě znít písnička a zní jeden den, druhý a třetí den si ji najdete na You Tube, i když jste toho zpěváky nikdy neposlouchali?

Pojď dál a zpívej a se mnou se dívej jak stárne svět a my stárnem s ním. Mám stále rád, co rád jsem měl dříve, jen teď možná líp už to vím.

Není to dávno, přepadla mě nostalgie, vytáhla jsem krabici fotek a vzpomínala nad černobílými fotografiemi z doby, která je dávno pryč. Fotografie malých pionýrů z víkendu na chalupě po prababičce v Beskydech, kamarádů z pod širáku, šli jsme pěšky Lužnici, s bandou jsme trávili prázdniny v kempu Vyhně na Slovensku, výlety s pionýry vlakem ... Na nádraží ve Veselí nad Lužnicí, kde jsme přestupovali z rychlíku do lokálky jsem potkala nečekaně chemika  a o rok později jsme spolu šli Sázavu. Mraky zašlých fotografií lidí se kterými jsem ztratila kontakt, někteří už jsou na pravdě boží, někteří se rozvedli, jiní odstěhovali neznámo kam. A tak člověka potěší, když jednoho dne  jede s chemikem do rodné vsi pro palubky a ozve se: "Jé, moje oblíbená paní vedoucí, dobrý den". Bývalý pionýr, dnes mladý muž s rodinou. 

Mezi fotkami byl zastrčený i malý kalendářík, kolibřík, do kterého jsem si zapisovala narozeniny kolegů, první rande s chemikem u splavu, kolik jsem ten který týden utratila...  26.12. jsme s kamarádkou Danou jeli na týden do Tatranské Lomnice, v sobotu 11. dubna jsem dělala křoví pořadatelům závodu do vrchu, že jsem 25. srpna byla v kině ve Vítkově na filmu Dobyvatelé ztracené archy, že týdenní jízdenka autobusem stála 3,- Kčs,  Vstupenka na Luboše Pospíšila stála dvacku, stavenky na měsíc v závodní jídelně 48,40. A 25.12.1986 oslavil můj tatínek 56. narozeniny. Zemřel pak v nedožitých 71 letech. 

Tak jsem si zavzpomínala a mažu zalít zahradu, chemik chce pak natáhnout hadici do kavína, v pátek přijede domů Lachtan a budou něco dozdívat, aby se mohla na část kravína, kde jsou  nové krovy, o víkendu natloukat prkna a uchytit krycí plachta. 

Mějte krásné letní dny a zdraví vás jeden mainský mýval, kocou Asterix/Rixí.

 Vždy jsem věděla, že mám velké srdce. Vešla se do něj celá moje rodina i s příbuznými, psy, kočkami, kocoury ... Před více jak rokem jsem se necítila dobře a tak chemik se rozhodl změřit mi tlak. Číslo, které viděl, jej vyděsilo. A tak jsem po sedmnácti letech života bez návštěvy doktora zamířila do ordinace lékařky. Abych se po rentgenu a ultrazvuku "drůbků" dozvěděla, že mám opravdu velké srdce a čeká mě  infarkt, případně angina pektoris... Ostatní "drůbky" že jsou v pořádku. A to jsem s bála, že co nebude v pořádku, budou ledviny. Ale zřejmě pravidelné proplachování ledvinovým čajem je drží pohromadě. A tak si dělám drobné radosti a každý večer věnuji motlitbu všem členům rodiny a všem zvířecím obyvatelům nejen našeho domu. A ráno vstávám s pozdravem  "díky za každé nové ráno". Slunce v duši.

A něco ze zpustlé zahrady.

 Celý víkend propršel. Zajeli jsme na návštěvu k mamince, ptala se co mladý a kdy myslím, že budu babičkou. No řekla bych, že babičkou budu in memoriam, lachtan a jeho ženy, to je nekonečný příběh. Na zahradě roste hlavně tráva a plevel. Čekáme už půl roku na stavební povolení abychom se pustili do rekonstrukce výminku. Jen doufám, že se toho dožiju. Ve zdraví to už nebude ale dokud vymýšlím co vylepšit v exteriéru vím, že ještě žiju. 

A něco fotek nejen ze zahrady.

Přeji vám krásný zbytek víkendu. A zase někdy příště.