Podzim je u nás v Oderských vrších plný barev. Smíšené lesy hrají všemi barvymi, okolo cest je plno spadaného listí, ptačí posádky odletěly do teplých krajů a ty, co tu zůstaly na zimu, pomalu ale jist obírají bobule na keřích a semínka ze šišek stromů. Venku před francouzskými dveřmi je miska pro madam Sáru a do té se naučil chodit ježek. A také tři bezprizorní kočky či kocouři. Jsou plaší, takže nevíme pohlaví. Jak  ráda bych je zavezla k veterináři na kastraci, aby nám tady v kravíně nevznikl do budoucna gang stále plodících koček. Když čtu na Fb příběhy kočičích útulků tak si myslím, že kastrace koček by měla být zákonnou povinností každého majitele, který nechce bandu koťat, se kterými si pak neví rady.

O víkendu nás čeká konečné zazimování zahrady, uklizení polstrů z venkovního sezení před výminkem a pak už budeme čekat na listopad, kdy maminka oslaví 84. narozeniny. Dárek už mám. Nástěnný kalendář plný kreslených veverek a jejich společníků a keramickou lampu na svíčku.

A před tím ještě dušičky. Od dětství mám ráda hřbitov plný světýlek. A dnes už tam odpočívá v pokoji mnoho těch, co jsem znala a měla ráda. Třeba Kája a Dobra, kolegové nejmilejší. A nelze nevzpomenout na Vlastíka, který nás vozil když jsme se s chemikem brali a na šéfa, který nás v roce 1988 oddával a zemřel letos. 

Abych nekončila smutkem, tak tady máte pana ježka a kočku, která k nám chodí na stravu ale zatím nepožádala o azyl - bydlení.