V pondělí zavolala sestřička od zubaře, mám-li v úterý čas přijít, pan doktor mi vymění dočasnou vložku v zubu za definitivní. Jak mě může takhle překvapit! Normálně se začínám psychicky připravovat na návštěvu stomatologa už ve chvíli, kdy slezu z křesla v ordinaci a nafasuju kartičku s dalším termínem za půl roku. Ale ze dne na den? Trpím.
Úterý - Vstávám s pocitem týraného tuleně. K zubaři se mi vůbec nechce. Ale když se musí tak se musí. Pan doktor by měl vynechat hlášení sestřičce, zub po zubu jí hlásí v jakém je který stavu. Tristní poslech. Více jak polovina zubů je podle něj mrtvá. Netuším kdy zemřeli,  netuší to nejspíš ani stomatolog. Vzhledem k tomu, že počet zubů u mě nikdy nepřekročil počet zubů  dětského chrupu, je zubařova statistika ještě smutnější. Přijedu domů a oděju se do černého. Pietně si připiju na každý zemřelý zub. Na konci dne nejspíš budu nalitá jak dělo. Nicméně mi pan doktor vyjmul provizorní zátku v zubu, jal se čistit kanálky po vytažených nervech. Někdo by mu měl říct, že ptát se pacienta píchá, když mu předtím nacpal do úst tunu tampónu a jazyk mu drží prstem aby se nehýbal, není moc vhodné. Co odpovědět, když mluvit se nedá. Alespoň jsem na něj koulela očima. Bolely mě ještě ve středu.
Ordinaci pana zubaře se zjevně daří, protože má nové zrcátko. Žádný plast, krásné chromované. A myslím, že i zvětšuje. Protože když mi ho vrazil do ruky abych se podívala jak mi krásně ucpal kolíkama prázdné kanálky, zdálo se mi že to nemůžou být moje zuby. Ta hrůza co se na mě dívala a hlavně ta velikost, to se do mé pusy vejít nemůže. Musela se podívat i sestřička. Jestli se musí dívat do úst každému pacientovi, její plat je naprosto zasloužený a doufám že jí zubař platí dobře.
Na závěr představení mi bylo sděleno, že je třeba udělat rentgenový snímek pro zdravotní pojišťovnu. Asi pojišťovnu brzy vyměním za nějakou, která tuhle krávovinu nechce. Protože to byla nejbolestivější část celé návštěvy u zubaře. Sestřička mi navlíkla naprosto neslušivou těžkou hnusně zelenou vestu a aby toho nebylo dost, krk mi omotala hnusným zeleným těžkým límcem. Stomatolog mi narval do pusy jakousi krabičku. Málem mi s ní uřízl jazyk. Vím že chemikovi by to nevadilo ale přesto jsem na protest a z bolesti vytáhla krabičku z pusy. Dostalo se mi pokárání a vrazil mi tam krabičku znovu. A ještě mě donutil abych si ji přidržovala sama. Když mi sestřička ústroj opět sundala, byla jsem stomatologem pochválena. Prý jsem byla statečná. Čekala jsem tedy medaili za statečnost nebo alespoň obrázek. Za mých mladých let to bývalo dobrým zvykem. Nedočkala jsem se. Alespoň že to týrání bylo zdarma.
Středa - Zjistila jsem, že mi začala chutnat povidla. Jsem nějaká divná. Přišel balík s kytkama. Jsem šťastná.
Čtvrtek - Přišel mi balík s kytkama. Jsem šťastná. Chemik je nešťastný, musel balík zaplatit.
Pátek - Chemik se mnou zcela dobrovolně jede do Brna pro starý stůl. Jede s námi i mladý. Naprosto nedobrovolně. Je třeba stůl snést ze sedmého patra. Po schodech, páč do výtahu se nevejde.  Celou cestu synek hudrá. Říkám, že jestli nepřestane, tak ho vydědím. Dostává se mi přednášky (jako už poněkolikáté) že to nelze a proč to nelze. Mé přesvědčení že se dětem nemá dostávat vysokého vzdělání se utvrzuje. A právnického vzdělání jim už tuplem netřeba. Občas mě napadají slova z Jiráskovi Filosofské historie  "Herodes, to byl král!". Stůl je krásný, mladý přestal prskat a den je taky krásný. Jo a v Brně už kvetou šeříky.
Neuschnu - dostala jsem i pusu pod třešní. Rozkvetlou.

Fotka z inzerátu

Sobota - Nastal čas vystěhování krámů z bývalé dílny ve výminku. Chemik na tom pilně pracuje, posléze se přidává i synek. U oběda mi pánové oznámí, že hnusné, přímo odporné skříně na chodbě výminku zůstanou. Vytočím se. Ovšem kvůli klidu u jídla jim sdělím, že buď skříně půjdou pryč nebo mě výminek přestává zajímat. Večer tam skříně stále straší. Chemik přichází s dotazem kafe nebude? Oznamuju mu, že stávkuju. Oponuje, že jsem nezaložila odbory. Odbory jsem založila už dávno, jen to zapomněl. Odbory prý nemůže založit jeden člověk. Může. Já vydám za dva. Jsem předseda i místopředseda. Pokladníka nepotřebujeme, protože jsme nesolventní odborář. Já předseda i já místopředseda. Chemik diskusi vzdal a šel dělat Vávru. Čekala jsem, že odbory kafe nedostanou, ovšem Vávra je čestný muž a udělal kafe i odborům. Mezi obědem a kafem stačil vyklidit dílnu ve výminku a pověsit keramickou výlevku. Takže zatímco oblouk na anděla už čeká čtvrtý rok na dokončení a na anděla sedá prach, výlevka čekala jen dva roky. Velká gratulace chemikovi. Můj seznam co má pověsit, vyrobit či přestěhovat se o jednu položku zkrátil. I tak je pořád velikosti A4. Hustě popsaný. Malinkatým písmem.
Velký dík paní keramičce Věře Jenšovské. Je to fakt kus krásné práce. Ta výlevka.
Večer chemik kouká na hokej a já pouštím v pracovně štěndovi klasiku. Brahmsovy Uherské tance, Smetanovu Vltavu, Čajskovského koncert B moll, Louskáčka a Labutí jezero. Končím koncert oblíbenou Carminou Buranou. To abych napravila štěndův hudební vkus. Protože celý týden do něj chemik po večerech hustil rock...
Neděle - Připisuju si další malé vítězství. Skříně na chodbě nebudou. Hurááá. Mám šťastný den...