Venku mráz, ptačí gang posedává na stromech kolem krmítka a čeká na svůj příděl zobání. Promluvíte, slovíčka o sebe cinkají a vracejí se ozvěnou. Takový je samec. A já mám svoji každoroční zimní depku. Čím jsem starší, tím ji hůř snáším. Trápím toho, komu mám být oporou. Jsem teď holt potvora. Nemůžu si pomoct. Slova vychází z úst a nejdou vzít zpět. Sedím potmě v pokoji, občas projede po silnici auto. Jeho světla na chvíli zabloudí na zeď a vytvoří podivné obrazy. Nejspíš jednou dopadnu jako můj pradědeček, po pár desetiletích jeho dcera a loni jeho vnuk. Hlavou se mi honí věta: "Proženu si hlavu kulí, přestane mě bolet svět." Zatím je to dobré, zatím se v hlavě jen honí. Jako meluzína v komíně, jako spadlé listí po dvoře, jako poletující sněhové vločky...

Jedna z čistých radostí mého života, miláček Chlupáč, jinak též degustér ptačího krmení.