Tak jsem minulý týden potkala při procházce s pejskem kolem kravína svého prvního letošního motýla. Byla jsem z něj poněkud zmatena, teplota nebyla nic moc. Zmatený byl i motýl. Nejspíš proto, že zjistil, že teplota není nic moc.
Potkala jsem i svoji první letošní včelu. Ta nebyla zmatená, ta byla nespokojená. Vztekle lítala kolem v marné snaze najít na zahradě něco, co kvete. Teda kvete Franta Nikotin. Ovšem letos se nepřetrhl. Na každé větvi sedí pár obr kočiček. Žádné drobné dětičky ve velkém počtu, na které jsem čekala, abych mohla uvít kočičkový věnec na dveře.
Na procházce kolem kravína jsem našla hromadu opuštěných šnečích ulit. Dala jsem je do kapsy bundy. Vydržely do chvíle, kdy jsem se sehnula pro jeden zvlášť esteticky vyvedený šutr. Ohnutím k zemi se kapsa bundy na mém těle snažila ulity vytlačit vzhůru, čímž se zmenšila a ulity popraskaly, některé přímo ruply. A pak že Archimédův zákon platí jen ve vodě.
A také jsem po usilovném několikadenním pátrání konečně v trávníku plném mechu objevila sněženku. Jednu. A jednu sedmikrásku.

Dnes jsem potkala i jeden kus čmeláka. Tim se chtěl okamžitě seznamovat. Naštěstí měl čmelák rozum a odbručel si to dál na louku. Také jsem dnes s údivem zjistila, že od včera některé stopky rozkvetly.
Takže mohu s uspokojením konstatovat, že i u nás začalo jaro ...

Ještě pořád se jmenuju Tim a panička mi říká Timísku. Ale poslouchat ji stejně nebudu. Jen za piškotek podám tlapku.