Stoupla jsem si po delší době na váhu. Kdyby nebyla digitální a měla postaru  ručičku, ta by určitě uvažovala o emigraci, pokud by tedy neemigrovala rovnou. I já se vyděsila. Tohle číslo je úplně nové, překročilo hranici nemožného. A to jsem se, prosím, o vánocích držela hodně zkrátka. Musím vybalit svůj nový kabátek, měsíc leží v krabici a ani teď nevím, jestli mi padne. Tak jo, i knoflíky zapnu, zepředu dobrý, zezadu dobrý. Ty jo, z profilu nahoře dobrý, pak obr boule. Přišlo mi to jako návrat do devatenáctého století, kdy dámy pod šaty nosily konstrukci, zvanou honzík. Ta zdůraznila jejich zadní partie. Já se teda evidentně probojovala k honzíku přirozenou cestou. U nás se tomu říká zadek jak štajrák. S tím budu muset něco dělat, páč jsem se v kabátku představovala úplně jinak. Rovná silueta ze všech stran,  když nezapnu knoflíky, vizáž rozlítané bonvivánky. S tímhle zadkem nemůžu ani sednou na rotoped,  bych ho mohla rozsednout. Musím najít nějaké cvičení na zadní partie. Zítra vám sdělím, jak jsem uspěla.
A něco fotek, když už jsem se na psí stezce onehdá vláčela s foťákem.