Celý život jsem měla na paměti heslo "Co tě nezabije, to tě posílí." Posledních pár měsíců jsem je musela přehodnotit a vyměnit. Jsem ve věku, kdy hlava říká "konečně si můžeš dělat co chceš. Ale mozek varuje "zkus to a umřeš." 

 Prázdniny se pomalu chýlí ke konci, dny se zkracují a za pár dnů i naše vlaštovky opustí kravín a vydají se na svoji každoroční pouť do teplých krajín. Sedáváme s chemikem na dvorku a pozorujeme jejich houfování a zkoušky letu ve formaci. 

Na konci roku dostaneme do rukou projekt na přestavbu "výminku", kde je nyní sklad, na opravdový VÝMINEK. A pak začne závěrečná etapa našich životů. Čeká na nás závěrečná jízda. Tak s nadšením vpřed!

 O víkendu se jal chemik zazdívat otvory ve zdi kravína, kde už není střecha a má se stát součástí zahrady. Pořád říkám, brzdi, nejsme nejmladší. Ale znáte to, chlap má svoji hlavu a poručit mu nemůžete. A tak už v sobotu odpoledne cítil záda a v neděli už byl chabr. Ještě že má paní Válkovou se zlatýma rukama a ta ho v pondělí dala jakž takž dohromady.

 Čekáme na pana bagristu, který má v zahradě odstranit část spadnuté opěrné zídky a nahradit ji lomovým kamenem. Snad do konce týdne dá vědět. S Lachtanem počítat nemůžeme, ten nám tady před více jak třemi lety nechal Šakala. Koupil ho s tehdejší přítelkyní a den na to se rozešli. To je story jak ze špatné telenovely a jednou pro svá budoucí vnoučata napíšu knihu s názvem "Jak váš otec poznal vaši matku" a zatím jsme na čísle šest. Aranka, Opilka, Sešívaná,  Studentka, Matka 1, Matka 2 nebo-li Štěkna. Uvidíme, koho nám nakonec domů přivede. Kde zrovna teď bydlí nevíme, tušíme jen, že někdo v okolí Opavy. Jak říká klasik "Malé děti, malé starosti. Velké děti, velké starosti".

Předvčírem jsem courala po oblíbených stránkách. Mezi nimi mám uložené tři oblíbené misty malíře. Po konzultaci s chemikem jsme si koupili obraz od pana Ondřeje Kočára. Doplní naši sbírku jeho obrazů. Kdysi jsme jej objevili v galerii v Opavě. Z jeho děl na nás sálá světlo a teplo. Tak se mám opět na co těšit. 

Do patra v baráku moc nelezu, jen když potřebuju něco z mrazáku. To patro je z půlky pokoj Lachtana a druhá polovina teď patří kocourovi Asterixovi, kterému říkám zkráceně Rixí. Tentokrát jsem se přemohla a vyšla až na pavlač, abych si  zhora vyblejskla svítel latnatý, strom, na kterém se objevily penízky odkvetlých květů. Na jaře se už klubaly listy, když přišly holomrazy a celý strom omrzl. Ale příroda, jal se říká, je mocná čarodějka, a objevily se listy nové, svítel žlutě rozkvetl a tolik penízků jako letos nikdy předtím neměl.

Přeji pěkný zbytek dnešního dne a zase někdy přijdu "pokecat".

 Že byl Miroslav Macek politik, je všeobecně známo. Že byl lékař, podnikatel, překladatel, rovněž. Ale až z nekrologu jsem se dozvěděla, že napsal pokračování Saturnina. A tak jsem se začetla. Jeden citát z knihy, o který se ráda podělím. Všichni bychom se nad ním měli zamyslet.  "Nejtrestuhodnější formou roztrživosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když  přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života". Oslavnou píseň ani báseň psát nebudu ale radovat se z každého nového dne, tak to si beru za své. Nikdo neví dne ani hodiny...

 V pátek se mi zdálo, že slyším nějaké pípání. Asi něco z venku, říkala jsem si. V sobotu jsem to slyšela také a když jsem se ptala chemika, prý to slyšel už včera. Vstala jsem od stolu a šla po sluchu. Zdálo se, že pípání jde z komína. Chemik komín otevřel a povídá, nic tam není. Pípání jsme neslyšeli. Sotva jsem dosedla do křesla, opět slabé pípnutí. Nedalo mi to a komín jsem znovu otevřela. A nechala jsem dvířka dokořn. Po chvíli jsme uslyšeli frnk ... Na okně jídelny seděl na šprinclíku maličký ptáček. Nejspíš nezvládl přistání na komíně a zahučel do něj. Na dvorku jsem otevřela dlaň a frrrr ... Byl pryč. A něco málo od nás. Možná se některé fotky opakují. Dámy prominou a císařpán odpustí.

 Všem internetovým přítelkyním, se kterými jsem se seznámila na Selském dvorečku Livingu, všem Beruškám, všem Lipánkům děkuji za přání k narozeninám. Jste velmi laskavé. A co se děje u nás doma? Mainský kocour Asterix, kterému říkam podle postavy Mela Gibse ze Smrtonosné zbraně Rixi, roste jak z vody a momentálně má kousek nad šesti kg. Denně mu lichotím jak je krásný velký kocourek a mám ho moc ráda. I přesto už dvakráz zdrhl a můj brácha mu začal říkat Kájínek. Kocour je další z čistých radostí mého života. Před budoucím výminkem jsme si s chemikem vytvořili místečko na kafe. Oázu klidu a pohodlí. Na rekonstrukci výminku na opravdový VÝMINEK se začne pracovat příští rok, momentálně se připravuje projekt ke schválení stavebním úřadem. Snad se toho dožijeme. A teď vás zahltím fotkami. Snad se vám bude u nás alespoň trochu líbit. Přeji všem krásný a pohodový zbytek léta. U nás se už jeřabiny přestaly stydět a nabízejí své plody opeřencům.