Pár let tomu, co jsem podlehla pokušení a začala kupovat stará křesla. Křesla, která kdysi kdesi někomu věrně sloužila a pak je někdo jiný posílal dál. Přišla doba, kdy je potřeba se o ně konečně postarat. A protože jsme v našem okolí našli moc šikovnou paní čalounicí, pomalu se probouzejí do krásy. Každým nově očalouněným kouskem se vždy kochám. A děkji paní čalounici za její zlaté ruce. Příští rok nás čeká už jen stará sedačka. A budeme mít hotovo. Tedy pokud chemika nepřemluvím, že starý pražčák, který jsme si kdysi přivezli z domu jeho rodičů, stojí za to zrenovovat a ne rozštípat a spálit. Ale budu za něj bojovat jak lvice, což je ostatně moje znamení zvěrokruhu. 

Toto je poslední kousek, který čeká v dílně u paní čalounice. V Suchdole nad Odrou.

Přeji všem krásný zbytek neděle.