neděle 2. listopadu 2014

V týdnu mi jak chemik, tak syn oznámili, že jeden odjíždí hned v pátek ráno a druhý odpoledne hýřit do světa. Synek do Prahy za kolegy co se s nimi seznámil v Americe, chemik za spolužáky ze základky do svého rodného města.
Měla jsem velké plány. Umyju okna v přízemí, zakopu zbytek nezasazených rostlin, zazimuju růže, zahájím dietu, opět se skamarádím s rotopedem ...
Vše bylo jinak.
Synek po mém i chemikově marném halekání v předsíni směrem vzhůru až do oblak, a to prosím od sedmé hodiny ranní až do osmé hodiny taktéž ranní, nebyl schopen z lože vstanout. Probral ho až kamarád, který jej v osm přijel vyzvednout a byl naprosto konsternován zjištěním, že mladý ještě chrápe v posteli, když on má za sebou ranní maraton s dvěma malými dětmi a nevrlou partnerkou, co nebyla nadšena tím, že její druh se hodlá vrhnout do náruče nástrah velkoměsta.
Chemik naprosto nevhodně před polednem zavolal domů, že se vrací z práce dřív a bude-li doma něco k snědku. Oznámila jsem mu, že doma NIC ale opravdu NIC k snědku není a já neměla v plánu dneska vařit, jelikož hodlám opět zahájit Mírovu dietu. Chemik zněl zklamaně a protože jsem měkota, slíbila jsem, že když cestou koupí dva fláky krkovice a americké brambory do trouby, začnu o vaření oběda uvažovat. Netušila jsem, že chotě už mám za humny. Naivně jsem si myslela, že se nachází někde mezi Krnovem, Polskem a Opavou a hlad ho donutí zastavit někde na oběd. Dorazil během patnácti minut a ze dvou nadiktovaných surovin tentokráte koupil obě.
Musím sebekriticky přiznat, že neumím připravit malou porci. Přežrali jsme se oba. A to jsem polovinu flákoty  kterou jsem měla na talíři, bez nároku na jakýkoliv honorář, věnovala Bertíkovi. Měl z ní stejnou radost jako chemik. Opět se potvrdilo, že u chlapů láska prochází žaludkem. Platí to jak na chemika, tak na pejska.
Za "uvaření" oběda, přestože hození flákoty na pánev a brambor do trouby na pekáč se za vaření považovat nedá, jsem ke kafi nafasovala indiána. Takže v pátek odpoledne bylo zbytečné začínat s dietou po opulentním obědě završeném odpolední kávou se zákuskem. Jestli nezhubnu, může za to chemik.
Po kafíčku se moje druhá polovička sbalila a odjela na sraz s tím, že přespí u své mámy a uvidíme se v sobotu, neví kdy.
Vykašlala jsem se na okna i  rostliny, vykašlala jsem se na rotoped, protože takhle přežraný člověk by si neměl ničit zdraví jízdou na čemkoli co se musí pohánět lidskou silou a užívala jsem si toho, že mám PC jen pro sebe. Bertík mi ležel u nohou obtočený kolem nohy křesla, Pinďa chrněla na bedně PC, kocouři zazimovali v obýváku a byli spokojeni, že nikdo neprudí s tím, že mají být venku a lovit myši. Spokojenost naprostá. Když už jsem přes den tak hřešila, na večeři jsem si dala zmrzlinový pohár s jahodama a domácí šlehačkou, posypala jsem to nad dřezem poctivě grankem (to abych si nenadělala bordel na lince a nemusela to uklízet, v dřezu se to jen spláchne). Dosypala jsem zvěřinci granule do misek, všechno jsme poctivě všichni "spapali" a vrátili se na svá místa. Kočičí posádka se rozprostřela po baráku, Bertík si lehl k mým nohám a já seděla opět u PC. Dveře baráku jsem zamkla hned, jak chemik vytáhl paty. Kdo by tady taky chodil, že. Bylo po desáté, Bertík zbystřil a rozběhl se k vchodovým dveřím. Strčil hlavu do kočičí díry a funěl. Z venku se ozývaly hlasy. Zbystřila jsem. Já nikoho nečekám. Připadala jsem si jak kůzlátko ze známé dětské pohádky a za dveřmi byl nejspíš vlk. Kdo je tam? No já, otevři. Kdo já? No já, nedělej si srandu a otevři. Jo to by mohl tvrdit každý, že je já. Důkaz máš? Jaký důkaz? No občanku, řidičák, platební karty, datum narození, rodné číslo, PIN, číslo zdravotního pojištění, jméno matky za svobodna a dva svědky, co potvrdí, že jsi opravdu já. Chemik se rozchechtal a já mu otevřela. Vždyť přece vím, že vlci tady zatím ještě nejsou ...
Vrátil se ze srazu, kde se v hospodě srazil jen sám se sebou. Nikdo ze spolužáků nedorazil. A to to měl chemik ze všech těch lidí, co se domluvili že se sejdou, nejdál. I takový je život. Občas radost, občas zklamání. Tak jsme si nakonec sraz udělali doma. S lahví cinzána a dvěma pytlíkama solených brambůrků. Byl to fajn sraz, nejspíš ho brzy zopakujeme...




Dnes jsme byli v Beskydech. Tohle jsou strýčkovi ovečky.

Městečko na dlani.

Žádné komentáře:

Okomentovat