Jednou z čistých radostí mého života je podvečerní chvíle, z čaje v hrnku na stole stoupá pára. Zachumlám se do hebké deky. Do klína si vyskočí kocourek. Stulí se do klubíčka a tlapkama obejme moji ruku. V komíně se prohání meluzína...
Vzbudím se po dvou hodinách. Venku je tma jak v pytli. Nevidím si na vlastní nos. Mám dřevěnou ruku od toho, jak mi na ní chrní kocour. Čaj je studený jak psí čumák. Bertík má radost, že panička pořád ještě žije a vítá mě radostným vrtěním ocásku do světa bdělých. Potřebuje vyvenčit. Štrachám se z křesla, kocour je nevrlý, tak dobře se mu spalo. Něco shodím ze stolu. Čaj se okamžitě vcucne do koberce. Rozsvítím lampu. Kocour, Bertík i já s mžouráním koukáme na tu pohromu. Kluci se na mě dívají, my jsme v tom nevinně. Já vím, jsem jediná, kdo má po probuzení pomalý start i zpomalené reflexy. Jsem jen člověk...

Foto: Jen tak od nás