Obula jsem tenisky, nahodila šál a bundu a vyrazila na psí stezku. S Timem, ten je vždy první na řadě. Sluníčko svítí, na zahradě už jen tu a tam ostrůvek sněhu ze včerejší vánice. Otevřela jsem branku ze dvora do zahrady a dobrý. Otevřu druhou branku ze zahrady na silnici. Ty jo, takovou roznožku jsem neudělala ani za mlada. Rukama jsem mávala jak naštvaný čáp, co mu od rybníka zdrhly všechny žáby. Pejsek jen koukal, co to panička vyvádí. Ustála jsem to. Neustál to pes. Jak se dostal na kluzkou silnici, každá jeho noha se vydala jiným směrem. Takovou čenichovku hodil poprvé v životě. Psychicky ho to rozhodilo a odmítl pokračovat. Alespoň jeden z nás měl rozum a naštrádoval si to zpět za branku, směr zahrada.
Je jasné, že v teniskách to dneska nepůjde, je třeba nazout zimní obuv. Mám už svá léta, do zimních bot se mi blbě leze. Většinu posledních zim mi tenisky stačily. Loni jsem si po asi patnácti letech jedny zimní botky konečně koupila a dnes tedy využiju jejich služeb. Pes koukal na prostocviky, které provázely nazutí bot. Ještě že šikovný brácha vyrobil pro celou rodinu dlouhé lžíce, u kterých se člověk nemusí vůbec ohýbat. Kdyby boty neměly jazyk. A zip na boku. A tkaničky zepředu. Jakmile jsem lžíci zasunula k patě, sroloval se jazyk směrem do boty. Ohnula jsem se, spravila jazyk, dala lžíci zpět k patě a situace se opakovala. Přidržela jsem jazyk rukou, druhou rukou jsem držela lžíci u paty a povedlo se. Skoro. Protože botka má na boku zip pro lepší obutí, v místě zipu se bok boty sroloval dovnitř. Vytáhla jsem lžíci, nohu z boty a požádala psa, aby držel bok boty ve svislé poloze. Evidentně povelu neporozuměl, protože začal radostně skákat a tahat mě za bundu. Při ohnutí se k botě jsem se cítila jako potápěč. Nadechnout, v předklonu zadržet dech a u země vydechnout. Vánoční hodování si vybralo svoji daň.  Jedna bota konečně na noze a při obouvání té druhé jsem už funěla jak  medvěd vyrušení ze zimního spánku. Pes mezitím objevil šňůrku na spodku bundy a snažil se z ní urvat plastovou brzdičku. Což mi na stabilitě moc nepřidalo. Zapnula jsem zipy na botách, vyrvala psovi z tlamičky urvaný plastový bazmek a vydali jsme se zdolat psí stezku již náležitě vybaveni. Hned za brankou se mi rozjely opět nohy, ovšem tentokrát jsem vystřihla téměř dokonalou šňůru. Vzpamatovávat se z toho budu nejspíš do příštích vánoc.  Pes tentokrát stabilitu udržel, leč v domnění, že si jdeme hrát, hopsal po mě jako zajíček Duracell. Není lehké posbírat letité, značně opotřebované a hlavně kilama obdařené tělo ze silnice. Ještě když pes má tolik energie, že se vám zdá, že po vás poskakuje  celá psí smečka, co právě požila Red Bull, co údajně dává křídla. Nejprve jsem se musela vyhrabat na čtyři, pak hledat oporu, která by mi pomohla vzpřímit se. Pod tíhou mého těla se ohnuly panty a kovové tyče šly lehce, leč okem poznatelně do vývrtky. Do jara zřejmě branku nezavřeme.
Dnešní procházku na psí stezce jsem zbaběle vzdala. Dva pokusy na den stačí...

Pod stromečkem jsem našla vytouženou formu na bábovku. Taková krása se v ní dá upéct.