Pomalu ale jistě u nás na kopci nastupuje podzim. Vlaštovky nám  odletěly a tak už ani s chemikem nesedáme před výminkem a nepozorujeme jejich radostné rejdění na obloze. 

Tento blog jsem před lety nazvala "Čisté radosti mého života". Je čím dál tím těžší nějakou tu čistou radost najít a tak se s chemikem učíme žít bez Lachtana a učíme se radovat z maličkostí. Třeba z pohledu na kvetoucí keř plný motýlů, hejno ječících vrabčáků, co se o něčem hádají na střeše kravína, Tima válejícího se na piškotu, páč by nejraději voněl jako piškotek...  Lachtan se rozhodl jít cestou, kterou neschvaluji já, chemik, celá rodina. Reakce pražského švagra na tu událost, kterou mu šetrně sdělil chemik byla naprosto výstižná "Ty vole!" Jak řekla moje sestřenka, volně parafrázujíc slova z jedné pohádky "Co peklo uchvátí, nikdy nenavrátí." 

Aby mě chemik přivedl na jiné myšlenky, a já se neutopila v depresi, navedl mě na plánování přestavby výminku. Už jsem vybrala okna. Což je velký pokrok, protože vlézt na Pinterest a prohlížet všechny ty možnosti ...

No a přidám něco fotek z našeho podzimu na kopci. Včera jsem vybrala koš brambor, narodily se a vyrostly z šestnácti kousků zapomenutých a zcvrklých rodičů, nalezených na dně krabice někdy začátkem června. Domácí na trávník u kravína rozprostřel koš posekané trávy, já na ně uložila bramborové stařečky a postupně, po každém sečení zadní louky, jsem na ně ukládala další trávu. Jak začaly vylézat ven listy, udělala jsem v nasypané trávě, spíš už senu, brázdu a výsledek snažení není vůbec špatný. A ani kopat jsem nemusela, stačilo jen vytáhnout nať a pod ní se kochat žlutými kuřátky erteplí. No a sem tam hrábnout rukou.

Dnes se rozloučím slovy půjčenými od pana Šmoldase. Příjemný den a šetrné zacházení Vám přeje Nany