Jako tradičně každý rok v tuto dobu, dívali jsme se včera s chemikem na Velkou pardubickou. Komu jsem fandila tentokrát? Mezi honosnými jmény koňských šampionů se skvělo jméno jedno. Koník se jmenoval jednoduše Emil.  Můj favorit. Dojel na hezkém druhém místě. 

Náš Řáholec, jak naší zahradě říká soused přes silnici, letos překvapil úrodou klouzků. Tož dnes čekají na zpracování. Bude zapečená tilápie s jablíčkem, našim jablíčkem, našimi klouzky a kouskem nakrájené šunky. Tu rybu a šunku musí chemik koupit. Bohužel rybník nevlastníme a čuníka také ne. Fakt je, že po rybníku, na rozdíl od chemika, netoužím. A po prasátku také ne, bo by mi dělalo obrovskou potíž čuníka nechat po vykrmení porazit. Protože zabít přítele Šmudlu a pak ho sníst? To stejné mám jako důvod proč nemít ovečky. By mi Amálky na podzim zabili a to bych teda nesnesla. Vždyť i brouky obcházím obloukem a pavouky z baráku vynáším na čerstvý vzduch. 

A aby bylo jasno, fakt se jen neflákám. Nejnovější háčkovaný lajntuch. Původně jsem ho háčkovala na kulatý stolek venku před výminkem. Léto jsem nestihla a na podzim ho tam dávat nebudu. Bude čekat na další léto v almaře. Však na něj řada přijde.

Přeji hezký podzim a teplé dny pro courání opadaným šustícím listím.