Kdysi jsem četla pěkný příběh. A před před lety, když bylo Lachtanovi hodně úzko a přijel se domů psychicky zhroutit, jsem mu jej převyprávěla. Tady je. Sice trošku upravený, páč si přesně slova nepamatuji ale závěr je stejný. Rodiče s malým hochem jezdili pravidelně vlakem na návštěvu k prarodičům. Jednoho dne řekl chlapec otci, že už je dost velký na to, aby cestoval sám. Doprovodili jej k vlaku, otec ho usadil v kupé a při rozloučení mu řekl: "Budeš-li se bát, sáhni do své kapsy". Vlak se rozjel, kolem kupé chodili lidé, nastupovali a vystupovali na nádražích a chlapci začalo být úzku. Chtělo se mu plakat. I vzpomněl si na slova tatínka, sáhl do kapsy a vytáhl lísteček. Na něm byla otcovým písmem napsána slova "Jsme v posledním vagónu". A tak i my, rodiče, jsme pro svého syna vždy v posledním vagónu. Ostatně jako všichni milující rodiče na celém světě. Nechť vám vaše ratolesti přinášejí jen radost. A nezapomínejte na "poslední vagón".