úterý 16. září 2014








Rozhodla jsem se, že mám na zahradě málo práce. Je potřeba rozšířit okrasný záhon. Na kolečkách měl chemik naloženou posekanou trávu. Chtěl ji nejspíš vyvézt na kompost za barákem, ale nestihl to. Není to zas taková štreka, abych to nezvládla sama. Vyklopila jsem trávu na hromadu, rozhlédla se po louce. Kouknu na navezené kopce co měly být zemina a jsou sám šutr. Kouknu na prázdná kolečka. Hřích jet zpátky po prázdnu. Vlítla jsem na první haldu. Takových krásných valounků. Házela jsem ty nej do koleček. Jsem fakt hamoun. No stačí, nebo to neuvezu. Řeknu vám, že to, co se tvrdí, že by měl člověk, tedy i žena, unést to co váží, je blbost. Vážím fakt hodně, takže bych měla pomalu utáhnout plně naložený náklaďák. Ovšem už jen zvednout kolečka do stavu odjedu s nima, byla šichta. Odjet se mi nepodařilo. Ani popojet. Bych nevěřila, že kolečka plná kamení jsou těžká jako kráva. No nic, trochu odsypu. Myšlenka to byla dobrá, ale odsypala jsem všechno, protože když jsem je naklonila na stranu, neudržela jsem balanc a šutříky se vysypaly skoro všechny. Protože kolečka se nenaklonila nýbrž převrhla. Začala jsem nakládat znovu, jen třičtvrtinu. Zvednou to šlo, dokonce jsem popojela asi deset kroků. Teda deset mých kroků, takže asi tři kroky normálního člověka. A narazila jsem. Na drn co tam zůstal po sečení trávy křoviňákem. Hodně velký drn. Být ještě  o pár pohlavků menší, ani přes něj nevidím. Budu muset projít celou trasu až do zahrady, abych věděla, jaké překážky mě po cestě ještě čekají. Už se nenechám zaskočit. Kromě pár dalších drnů po cestě jsem žádný další zádrhel neobjevila. Statečně jsem vysypala z koleček ještě asi třetinu valounků, podařilo se mi byť s menšími problémy objet všechny na trase nastražené drny a už jsem byla u zadní branky. Nenapadlo mě, jak obtížné je přejet betonový rantl. A taky mě nenapadlo, že při všem tom svém snažení mám diváky. Nemám ráda diváky. Asi po deseti minutách kruté dřiny se od sousedů ozvalo paní, počkejte chvilku, já to tady dodělám a pomůžu vám s tím. U sousedů na fasádě, za rohem, pracovali zedníci. Furiantsky jsem prohlásila, že vlastně už mám kolečka tam, kde jsem je chtěla mít a pomoci netřeba. Nenápadně jsem odsypala další hromádku valounků. Heuréka, podařilo se mi přejet rantl a jsem na zahradě. Kolečka s nákladem jsem nechala stát u studny. S pletoucíma se nohama (vidět mě orgán, dal by mi foukat) jsem vyrazila směr barák. Psi mě nepoznali. Rudokožce viděli poprvé v životě. Srdce mi tlouklo nejen v hrudi ale i v hlavě, v každém spánku jedno. Tlouklo mi ještě někde, ale to se nepíše. Vyzunkla jsem půl flašky vody a třičtvrtě hodiny jsem seděla na lavičce v předsíni. Čekala jsem, až se moje barva vrátí k normálu a v těle bude tlouct jen jedno srdce...









Minulý týden hodně pršelo. Nudila jsem se. Trošičku.





Hra stínů ...







Úplněk






Žádné komentáře:

Okomentovat