Minulou sobotu jsem si byla v Ostravě koupit nové botičky. A co jsem si přivezla? Zimní čepici. Ač nenosič pokrývek hlavy, proto si kupuju bundy a kabáty s kapucí, neodolala jsem čepici stylu alá zimní olympiáda. Ne že bych v ní nevypadala jako debil, vypadám. Jako v každé čepici. Ovšem jejímu kouzlu se nedalo odolat. A paní prodavačka byla evidentně ráda, že při sobotě utržila alespoň ty tři stovky. Nemít s sebou chemika, koupila bych ještě ovčí kožešinu. Nevím sice k čemu by mi byla, poslední dobou nějak začínám ujíždět na všem chlupatém. Maje s sebou chemika, který funguje jako omezovač při utrácení jeho těžce vydělaných peněz, držela jsem se zpátky. Prošli jsme tři krámy s obuví a botičky jsem neobjevila. A to jsem chtěla jít ve tři na merendu pořádanou místními dámami, konanou při příležitosti nedělního MDŽ. O botičkách jsem měla jasnou představu. Vínově červené kožené polobotky s tkaničkama a bez podpatků. Chemik sice nechápe, proč chci polobotky s tkaničkama, když tkaničky jednou zavážu a už nikdy nerozvážu, ovšem já na nich trvám. V jednom krámu mi mladá dívčina, když jsem vyslovila své požadavky na kupovanou obuv, dokonce ze zoufalství nabídla černobílé lakýrky. Jediné co na nich mé požadavky splňovalo, byly tkaničky. Byla jsem nucena konstatovat, že dneska botičky zjevně nekoupím, běhat po krámech mě nebaví a stejně nikde nic nemají, na merendu půjdu v teniskách.
Jediný exot v teniskách jsem byla já. A to jsem si byla nucena vzít dlouhý svetr, protože při poslední návštěvě u babi jsem si na kalhotách všimla, že vetchá textilie na stehně povolila a je v ní asi centimetrový děravý šrám. To jsem ještě netušila, že když si v kulturáku sednu a potáhnu si nohavici do pozice pohodlí, už to nebude šrám ani skoba ale rovnou kramle. Ještě že svetr byl dostatečně dlouhý. Přetáhla jsem si jej přes kolena a hotovo. Když jsem si prohlídla vyparáděné dámy, připadala jsem si jako santusák. Bylo mě to celkem jedno, stejně dámy neznám, takže mi je šumafuk, proberou-li někde můj nevhodný oděv a obuv.
Usadila jsem se hned u dveří, přece jen je dobré mít ústupovou cestu na dosah, kdybych se chtěla vypařit. Neodešla jsem. Program byl prima, o tom vám napíšu až od paní starostky vydyndám slíbené fotky, já foťák neměla. Občerstvení hraničilo s obžerstvím. Když ovšem po šesté hodině jedna z dam do mikrofonu začala číst připravené vtipy, zvedla jsem se a šla domů. Nejsem nikterak prudérní, vtipy a vtipné lidi mám ráda. Ovšem tahle sorta byla tak po flašce rumu a kolem půlnoci, mezi kamarády chlapy. K dámám a v tuto hodinu, notabene když po sále lítal minidorost, naprosto nevhodná vsuvka.
K těm kalhotám. Kdybych nebyla líná v pátek jet do města  vyzvenout si na poště balík, mohla jsem jít za slušného člověka. A mohla jsem udělat svůj osobní rekord ve vybalování. Ale protože jsem byla líná, vyzvedla jsem si balík teprve v pátek. Doteď čekají dvoje kalhoty a džínová košile na vybalení. Snad mi budou, až je někdy ve slabé chvilce vybalím ...

Kubíček si po delší době všiml, že v houpacím křesle se dá taky spát.

Důkaz, že se po večerech neflákám.