neděle 27. července 2014

Sobota nezačala nejlépe. Z ložnice se místo chemika připlahočil chromajzlík. Nějak se mu přes noc rozležela záda. Vypadal jako ta křivá zeď, co staví v kravíně. Teda ona není křivá, říká chemik, jen tak opticky vypadá. Jako milující manželka jsem se neprozřetelně nabídla, že pro rohlíky na snídani a koblížky ke kafi, dojedu do městečka já. Kdybych byla bývala věděla, jak to dopadne, tak bych se bývala byla nepřetrhla. Při zpáteční cestě, nejspíš opilá lichotkou paní, kterou jsem potkala a ona pochválila moje psaní na blogu, jsem si silnici spletla se závodním okruhem formule 1 a zatáčku jsem střihla jak Fitipaldi. Tím se stalo, že rohlíky volně ložené v igelitové tašce položené na sedadle spolujezdce, se snažily z igelitu vzít roha. Zjevně je lákala zemská přitažlivost. Ve snaze uchovat chemikovu ranní krmi ve sterilní čistotě, hmátla jsem po kabele ve snaze zdrhající rohlíky spacifikovat a  udělala základní chybu, před kterou varují nás ženy všichni učitelé autoškoly po celém světě. Koukla jsem na tašku. V té chvíli už jsem nejen nejela ve svém jízdním pruhu, jela jsem na opačné straně cesty a v přikopu. Nesnažila jsem se brzdit, když už tam Mazlík hupsnul, tak ať si zastaví sám. Zastavil. Cca po deseti, patnácti metrech. Je to svižné autíčko. Přihlédnouc k tomu, že jelo dvěma koly po dně příkopu a dvěma po stěně příkopu a to ještě do kopce, dostalo se docela daleko.
Nevěřili byste, jak je těžké vysoukat se z auta naklopeného na bok, zaparkovaného v pangejtu. Dveře řidiče šly otevřít na štěrbinu tak dvacet centimetrů. Tou bych se protáhla pouze v době, kdy jsem byla kojenec. To jsem ovšem ještě neměla řidičák. Kredenciozní dáma mých rozměrů a let se jen tak nescvrkne, aby se jimi protáhla. Musela jsem přes spolujezdce. To, že řadící páka je umístěna uprostřed mezi sedadly určitě vymyslel chlap. Z raného mládí se pamatuju, že vozy měly šaltpáku na volantu. Od teď volám, vraťte řídící páku zpět na volant. Protože dostat se z vozu ležícího na straně, přelézt na sedadlo spolujezdce, přitom neurvat čnící a zavazející páku a otevřít v podstatě směrem nahoru dveře vozu, které v tu chvíli vážily nejmíň tunu, mě stálo tolik energie, co bych vydala při několikadenní  jízdě na rotopedu, výstupu na Čomolungmu či přeplavání kanálu La Manche.
Posbírala jsem rohlíky, trochu jsem je oprášila, našla doklady a chemikovu peněženku, zpod sedadla jsem vytáhla dvě kila vepřové krkovice, dvacet deka anglické a šunkový salám, nezapomněla jsem ani na dvacet centimetrů kabanosu pro pesany, zamkla auto a vydala se k domovu. Protože mobil byl kde? Mobil se válel chcípnutý někde po baráku.
Cesta se docela vlekla. A já měla výčitky svědomí, že doma chorý chemik, toho času chromajzlík, umírá hlady nebo alespoň strachy, co se jeho choti špatného přihodilo. Na jeho dotaz kde se tak dlouho couráš jsem mu suše sdělila, že Mazlík parkuje za vesnicí nad zatáčkou a potřebuje vytáhnout. Dotaz proboha co jsi zase dělala a následný dotaz jak se ti něco takového vůbec mohlo stát jsem ignorovala a šla jsem na dvorek vyhlížet bráchu a švagrovou, kteří měli po ránu přijet. Chromajzlík za pomoci mého šikovného bratra Mazlíka z příkopu vyzvedl. Mazlík to přečkal bez ztráty kytičky, jen prý potřebuje umýt spodek. To teda nechápu proč. Já to například po tom zážitku vůbec nepotřebovala ...


Žádné komentáře:

Okomentovat