Titulek článku zněl "Počasí přeje houbám, v lesích jsou jejich žně". Já mohu dodat "Počasí přeje slimákům slizákům, na zahradě není kam šlápnout".
Na houbách jsem byla s chemikem poprvé krátce po té, co jsme se vzali. Ne že bychom houby poznali, jen chemik tvrdil, že ty, co mají zespodu vroubkování jsou nejedlé a ty se semišem dole jsou jedlé. A tak si ke každému hříbku co o nás náhodou zakopl klekl a ukazováčkem mu jezdil po bříšku. Po pár hodinách bloudění jsme v košíku pár hub měli.
Ovšem ani čerstvě zakoupený atlas hub nám neprozradil, které jsou jedlé a které máme vyhodit. Chemik šprýmoval, že jedlé jsou všechny, akorát některé jen jednou. Nakonec to za nás vyřešil chemikův kolega, taky chemik, ovšem podle mého chemika odborník na rozpoznávání hub. Většina našeho sběru skončila v koši. Těch pár chudáčků co v košíku zbyly jsou prý suchohřiby. Dnes už bych je zase nepoznala. Na houby už hodně let nechodíme. S přibývajícím věkem a dioptriemi by o nás houby nejen musely zakopávat, ale musely by mávat červenými šátky a troubit na trumpetky. Pak bychom domů snad něco přinesli.
Loni se pod jehličnany pár hub objevilo. Bohužel v okruhu sta kilometrů žádného mykologa neznáme a do Karviné je to daleko. Ani strýček google tenkrát nepomohl s určením. Dokonce ani lidé, kteří se na netu holedbali svými houbařskými úlovky, nedokázali z fotografií určit, zda smaženici udělat či ne. Nakonec jsem je raději vyhodila. Mám se ráda a  chemika si chci taky ještě pár let nechat. V plné síle. No v plné síle, momentálně je opět chabrus na záda. Ale to se poddá ...

Tak to jsou ony, neidentifikované houby v naší zahradě. Loni.