Kdysi, v pravěku, jsem slavila čtyřicáté narozeniny. Synovec se tenkrát tázal, teto a kolik je ti vlastně let? Čtyřicet. A on na to, to bych byl radši mrtvý. Když v době svých středoškolských studií potřeboval probrat s někým znalým své učivo, přijel za chemikem. Položil knihy na stůl a že půjde za bratrancem do pokoje. Nezapomněl dodat, teto, na ty knížky nesahej. A co se stane, když na ně sáhnu? Byla bys taky vzdělaná, odpověděl. O loňských prázdninách jsem mu to vrátila, nechtíc, i s úroky. Dodnes se za to červenám a stydím. Grilovali jsme u bráchy na zahradě a synovec přišel s tím, že nám přečte báseň, kterou napsal pro svoji milou. Představte si chlapa jak horu, který se celý život stylizoval do role Ramba. A z jeho úst se řine samé srdíčko, lásečka, miláček... Tímto se mu moc omlouvám za svůj nakažlivý záchvat smíchu. Už v polovině jeho recitace jsem nemohla popadnout dech. Chechtala jsem se jako blázen, nešlo to zastavit. A co víc. Přidal se i můj brácha, jeho táta. I zbytek osazenstva se postupně přidával k hurónskému smíchu. V závěru několikaminutového procítěného přednesu jsme se už chechtali všichni. Vypadalo to tam jak v ústavu docenta Chocholouška. Synovec dorecitoval. Hodil po mě vražedný pohled a procedil skrze zuby, teto, tohle ti nikdy nezapomenu. No, ani já si to nikdy nezapomenu...
Snad mě jednou nezapomene pozvat na svoji svatbu. Smát  se nebudu, teda pokud se opět nepustí do recitace...

Foto: Žluté není nikdy dost

Čas růží ...