Před více než patnácti lety přinesl do našeho domu kopu lásky. Úsměv měl věčně od ucha k uchu. Jeho ocásek se radostí vrtěl při každém našem pohlazení. Neviděl nás pět minut a vítal nás, jako bychom byli pryč nejmíň týden. Byl statečný. Nejraději by se postavil všem psům, kteří byli větší a statnější než on. Byl mlsný. Přesně věděl, kdy je čas kávy a čekal na svůj příděl piškotů. Byl námi všemi milovaný.  Jmenoval se Čip. Nikdy nezarmoutil. Až dnes. Bude nám moc chybět ...