Jsem hodně, opravdu hodně  nasraný kocour. Říkají mi Chlupáč. Do baráku se mi nastěhoval terorista. Divím se domácím, že ho hned neodlifrovali pryč. Dělá jen škodu, v jednom kuse ječí, škube a dělá bordel. Já dělat takový bordel, už jsem z baráku. Onehdá ho domácí vzala na zahradu. Spratek byl sice na vodítku, to mu nebránilo, aby mě nenapadl. Naštěstí jsem kocour a vyběhl jsem na nejbližší strom. Zaparkoval jsem na vršku břízy. Malý poděs tančil kolem stromu a ječel jak na lesy. Na mě si nepřišel. Kdyby se mi chtělo udělat bobek, tak ho na něj pustím. Třeba by mu pak došlo, že proto ho vzala panička venčit.
Kvůli malému teroristovi mě teď nechtějí pustit do obýváku. A to tam mám svoje nejoblíbenější pelíšky. Na houpacím křesle, v kočárku, v polici u televize...  Teď ani nevím, co se děje ve světě. Přicházím o každodenní zprávy, co bych za normálních okolností skoukl s páníčkem. Takhle nejen že přicházím o zprávy ze světa ale přicházím i o jedinečné komentáře pánička k tomu, co se ve světě děje. Dokonce ani u fotbalu nemůžu asistovat. Když se koukáme s páníčkem na fotbal, stává se z něj nejlepší trenér na světě. Vždycky ví, jak to měli hráči dát a co dělají blbě. Bóže mě je po těch našich TV chvilkách tak smutno, že každý večer potupně mňoukám za dveřmi a čekám, že se někomu uráčí mě konečně pustit dovnitř. Jednou to všechno malému teroristovi spočítám i s úrokama, už mám i plán. Vyžeru mu z misky všechno masíčko, na to on je háklivý.

Takhle jsem si žil před příchodem malého teroristy.