Tak jsem v téhle rodině už víc jak týden.  Po týdnu vím, že to tu bude celkem k vydržení. Jestli jim někdy zdrhnu, tak to nebude hned. Sice když mě panička vzala ve středu  poprvé na dvorek, okamžitě jsem se zorientoval a vzal dráhu směr branka. Mezi šprušlema jsem se protáhl rychlostí blesku a mazal jsem k druhé brance směr silnice. Útěk se skoro zdařil. Dohnala mě. Lepší to bude, až budu mít delší nožičky. Panička mě ujišťuje, že až budu mít delší nožičky, budu mít taky větší tělíčko a už se neprotáhnu. Branka je železná, tak slibuje že se ani neprokoušu. A aby toho nebylo dost, obehnali dvorek betonovým plotem. Snad se podhrabu.
Musím si postěžovat, že se mnou tady nechce nikdo ze zvířecí posádky kamarádit. A já se přitom tak snažím. Nedokážou moji snahu ani trochu ocenit a zdrhaj přede mnou. Během minuty jsem dokázal vyklidit dvorek od čtyř chlupatých koček. Asi se, až vyrostu, dám k pořádkové službě.
Včera mě páníčci pěkně vytočili. Panička se mnou šla do kuchyně. Protože jsem jasně rychlejší než ona, nestačila dát nahoru misku velkého bráchy. Ten se se mnou taky ještě nechce kamarádit. Bože, v té misce byla mana nebeská, ne nějaké blbé štěněcí granule. Panička mi chtěla misku sebrat. Nedal jsem ji. Pěkně jsem se do misky zakous a nepustil. Aby bylo jasno, čí je to kořist, vrčel jsem. Panička vzdala pokus misku mi sebrat a chtěla sebrat mě. Zkameněl jsem. Panička zavolala na pomoc páníčka. Vrčel jsem, vrčel jsem, vrčel jsem. A mezitím jsem do sebe dlabal manu nebeskou. Paničce se zdálo, že to přeháním, vzala si rukavice co má na vytahování horkých plechů z trouby. Od misky mě odervala, misku zabavila a suše mi sdělila, že teď se nejspíš pobliju. Nehodlal jsem jí udělat radost. Nepoblil jsem se. Panička vyhrožuje, že odteď začne výchova. Fakt nejvyšší čas ji začít vychovávat. Copak to se dělá, nutit mi hnusné mrňavé granule, když pro ostatní se tady vyvařuje? Zamiloval jsem se. Do šunkofleků...