Svým internetovým kamarádkám jsem poslala omluvenku. Pár dnů se budu věnovat jen našemu ušatému torpédu. Je jak neřízená střela. Naprosto bez zábran se střemhlav vrhne ze starého otomanu, kam byl umístěn aby neotravoval spícího Bertíka. Že servat komukoliv z nás bačkoru z nohy je zábava, na to přišel okamžitě. Ovšem vzápětí přišel také na to, že ještě větší zábava je, když se pokouší z nohy servat ponožku. Víc se mu cukáme a někteří u toho taky radostně povykují. Teda já povykuju. Jedlík je to náramný. Granulky co si přivezl z původního domova odvrhl v okamžiku, kdy se nepozorností jiných, dostal k misce Bertíka. Popadl velkou granuli a pelášil s ní do jídelny pod stůl. Hodil ji na koberec a stal se z něj lovec. Po pár minutách lovu granuli sežvýkal. K jeho zklamání si teď všichni dávají pozor, aby se k Bertíkově misce už nedostal. Chvíli z toho byl mírně rozmrzelý, pak na to nejspíš zapomněl.Kolem je toho tolik, co musí prozkoumat, vyzkoušet co je jedlé a co ne, co se dá rozcupovat a co odolává. Celé dopoledne řádil jak černá ruka a všude ho bylo plno. Usnul ve chvíli, kdy ho dostal na starost synek.
Chemik se vrátil kolem půl čtvrté, já s Bertíkem a Pinďou jsme šli odpočívat do pracovny. Vem foťák a pojď sem, volá chemik. Nikdy bych neřekla, že tohle prťavé stvořeníčko dokáže z houpacího křesla na podlahu přesunout dva polštáře a ovčí kožešinu. Timy to dokázal a lovíl a lovíl ...