sobota 17. května 2014

Klidně bych už několik dní mohla sedět na okně a zpívat si "prší prší, jen se leje". Druhá možnost je sedět u krbu, přikládat jak v lednu a zahřívat si staré kosti. Zvolila jsem variantu b a se mnou taky kočičí posádka. Jen vyběhnou ven a už se rvou dovnitř. Polovina května a psa by ven nevyhnal. Oni se ani vyhnat nedají. Když zavelím "jdeme se vyčurat" hodí pohledem jdi si sama, nám se nechce. Nebo jim taky v očích vidím otázku "ty už zase musíš?" A když se jim už opravdu chce, tak vylezou z hlavních dveří, očurají roh baráku a hezky po suchu se vrátí ke dveřím do obýváku. Nehodlají si namočit ani jednu tlapičku.
Ještě mě napadla třetí varianta, ale tu jsem bleskově zavrhla. Mohla bych vyjít do patra, sednout na rotoped a zase se pokusit obrousit z těla nějaký ten faldík. Naposledy jsem šlapala před měsícem. Synek se  trousil okolo a jen uštěpačně prohlásil, že při téhle muzice žádné větší tempo asi vyvinout nemůžu. Že se diví, jak při skorodřímotě udržím na rotopedu rovnováhu. Prý bych si měla kolem rozestlat peřiny. Kdyby náhodou ... Měl pravdu. Cédečko s písničkama Petra Nagyho nic svižného neobsahuje. Záměrně. Chtěla jsem spíš poslouchat a zavzpomínat na staré časy než si huntovat tělo. S obrušováním začnu zase až na podzim. Přes léto se snad bude obrušovat samo ...
Poslední sluníčko, které svítilo, čarovalo. Nemohla jsem jeho kouzla nevyfotit.






Žádné komentáře:

Okomentovat