čtvrtek 26. prosince 2013

Koncem léta se k nám zatoulalo koťátko. Ani hezké, ani škaredé, ale hodně zubožené. Manžel dost dlouho odolával. Nakonec podlehl. Kotě u nás smělo zůstat.
Nejprve jsem mu misku s granulemi a misku s vodou nechávala v garáži. Když se přiblížil podzim a s ním špatné počasí, vzali jsme kotě do domu. Tady s námi bydlí čtyři naše kočky. Máma Sára, její první synové Kuba a Chlupáč a z druhé várky nám zůstala Kačka.
A do téhle smečky jsme se snažili začlenit kočičku, které manžel začal říkat Pinďa.
Je prosinec, blíží se konec roku. Jediné, co se nám podařilo, že naše stará smečka konečně začala kotě tolerovat.A to je dost chytré, aby vědělo, že se jim má co nejvíce vyhýbat. A když je zle, tak se vždy najde člověk, u kterého najde azyl. Protože ani to bezbranně vyhlížející kotě není žádné neviňátko.
Jediný problém je, že nechce vystrčit ven ani tlapku. Vytáhla jsem kočičí záchodek po kocourcích, hned ho přijala za svůj. Když jsme ji nechali vykastrovat a já si stěžovala panu veterináři, že Pinďa nechce chodit ven, jen  suše řekl "A vy se jí divíte? Já bych ven taky nechodil." A tak občas některý ze členů rodiny vezme Pinďu do náruče, donese ji na zahradu. Nosí se moc ráda. Ale jen ji položíte na trávník, než se narovnáte, slyšíte cvaknutí kočičích dvířek a Pinďa je doma.
Dneska už víme, že máme opravdovou, ale skutečně opravdovou kočku domácí.







  

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Micinka je skvělá. A tvůj blog taky :-)

Nanýsek řekl(a)...

Děkuji za milá slova. Všechny naše kočičky jsou skvělé, akorát tenhle nalezenec měl těžký start do života. Za to teď je z ní neuvěřitelný raubíř.