čtvrtek 13. března 2014



Počestné dámy tři parkem jdou,
rozmluva líně se vlekla:
- Vše, co jsem zažila před svatbou,
já, prosím, mužovi řekla.-
- Já bych té kuráže neměla, -
mínila druhá z těch paní.
Třetí se lehounce zachvěla:
- A já té paměti ani. -

Tak to je básnička od Josefa Svatopluka Machara. Svého času jsem ji měla moc ráda. I když ta báseň hodně pamatuje, je pořád aktuální. Někdo na sebe opravdu partnerovi prozradí kde co. Má to nevýhodu. V případě italského manželství, kde lítají nejen talíře, ale i výčitky, vše co partner ví, může být použito proti vám. Někdo za mlada řádil jak černá ruka a i to může být zneužito. Nejlépe si nic nepamatovat. Protože co si nepamatuju, to se nestalo.
Já teda chemikovi nikdy nevěšela na nos, co bylo předtím než jsme se poznali. Ne proto, že bych na to neměla kuráž, spíš si myslím, že mu do toho nic není. A tak se i teď, po dvaceti osmi  letech, občas na sebe dozvíme něco nového. Od rodinných příslušníků, kamarádů, známých. Někdy je docela s podivem, co všechno si lidi o vás zapamatovali. Nedávno jsem třeba přišla na to, že si někteří pamatují i moji velkou starou lásku. Něco jsem vyřizovala pro známého a jen tak mezi řečí prohodil, že potkal pana "božského" a že se na mě vyptával. Předstírala jsem nezájem, ovšem ve skutečnosti jsem chtěla vědět, kolik má dětí, jak se mu vede ... Nezeptala jsem se.
Z vysokoškolských studií chemika  toho vím už taky za ty roky hodně. Od jeho spolužáků a kamarádů, co k nám jednou za rok přijedou zapařit. Nevěřili byste, kolik toho liguére člověk na sebe a ostatní prozradí.
Každý z nás má svoji minulost. Minulost bez toho druhého. Více jak čtvrt století máme minulost společnou. A pohodová je hlavně díky chemikovi. Můj brácha často vrtí hlavou a diví se, jak to se mnou může vydržet. Ovšem totéž můžu já říkat o jeho ženě. Protože brácha a já máme tak stejné povahy, že vím, že je z naší rodiny. Toho nám v porodnici určitě nevyměnili.


Žádné komentáře: