Chtěla jsem včera projít zahradu a nafotit, co u nás na kopečku kvete. Třeba mé oblíbené fialky. Foťák nikde. Prolezla jsem celý barák včetně míst, kde by fakt být neměl. Ale náhoda je blbec. Jednou jsem hledala nůžky, které mi normálně visí v kuchyni a po pár dnech se objevily v mrazáku. Dodnes nevím, který dobrák je tam strčil. Podezřívám sebe, ale přiznat se k tomu nehodlám.
Foťák nikde a já ze sebe začínala mít trauma. Kdoví, kde jsem ho zapomněla. Je možné, že se courá někde po venku, zmokl, zmrzl a bude na  vyhození. No to bude zase řečí. Odpoledne mi chemik mezi řečí sdělil, že půjčil do pátku foťák nějakému známému, tak abych prý ho náhodou nehledala. Viděli jste někdy v TV pořad s výbuchem sopky? Tak já jsem nevybuchla. Požádala jsem o kompenzaci za utrpěné trauma. Protože při hledání foťáku jsem trpěla středně, v květnu rozšíříme terásku a bude z ní terasa. Teda udělá to chemik. Já přesadím hortenzie, co jsou tam teď. Chemikovi se opět potvrdilo, že žádná informace není natolik nedůležitá, abych o ní mohla nevědět. A že každá akce vyvolává reakci. Už mi zbývá jen najít někde dřevěné lehátko, které nebude stát majlant. Ovšem nepochybuju o tom, že ho najdu. Začínám se těšit na léto ...

Foto archv