Jsou dvě věci, které z duše nesnáším. Ta první je žehlení. Druhá je vybalování čehokoliv z došlého balíku. Včera jsem si byla na poště vyzvednout zásilku. Vím přesně, co v balíku je. Litinový sušák na bylinky. Je to velké a těžké je to jako kráva. Parkoviště je sice hned vedle pošty, ale pronesl se. První svízel nastala, když jsem potřebovala otevřít dveře ven z budovy pošty. V dohledu žádný gentleman. Už jsem si myslela, že budu muset kliku vzít do zubů, protože kdybych těžký  balík položila, už jej nezvednu. Po chvilce úsilí, kdy jsem přemýšlela, jak kliku dveří uchopit a nemusit ji olizovat, kdoví jaký žloutenkář ji držel v ruce, se mi podařilo dveře přece jen loktem otevřít. Po pár krocích jsem zjistila, že mi pomalu padají kalhoty. Nepadaly rychle, spíš se jen tak pozvolna  přesouvaly ke kolenům. Nu což, dneska mám dlouhou bundu, to těch pár kroků k Mazlíkovi zvládnu a pak gatě povytáhnu. Nedošla jsem. Musela jsem balík položit a kalhoty vrátit tam kam patří.  Ta úleva, když jsem drobnými krůčky, ještě drobnějšími než obvykle, docupitala s koleny u sebe k autíčku. Cestou domů jsem se radovala, že konečně moje jízdy na rotopedu přinesly ovoce. Radovala jsem se předčasně. Jen mi prdla guma u gatí.
Balík je veliký, leží opřený o botník v předsíni. Třikrát jsem o něj zakopla já, protože trčí do dveří obýváku, kolikrát o něj zakopl chemik nevím, musela bych začít počítat jeho sakrování. Čekám na synka, aby zásilku odvlekl přes dvorek do garáže. Přece se s ní já, stará matka, nebudu znovu tahat. Nemám na to ani čas. Musím si natáhnout do gatí novou festovnější gumu.

                                                               xxx

Tak jsem dneska pověsila na okno károvanou záclonku s háčkovanými srdíčky. Na krátkou bistro záclonku musí okno ještě počkat. Chybí uháčkovat ještě dvě srdíčka. A co myslíte? Chemik si toho vůbec nevšiml. Vím přesně, co bude říkat, až ho na nový závěs a záclonku upozorním. Nebude se mu to líbit. Káro nemá rád od vánoc.